Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com
„Laici a klérus“ je název slavné knihy Petera Neunera, která je již delší dobu dostupná i v českém překladu. Ke stejnému tématu vzniklo samozřejmě mnoho jiných textů, z těch nejnovějších stojí za zmínku třeba publikace Barbory Spalové a kol. Laici a klerici v české katolické církvi. Zmíněné dvě knihy, zaměřené především na katolickou církev, myslím dobře ilustrují cesty uvažování o tomto tématu. Většinou se předpokládá rozdělení rolí v katolické církvi na laiky a kleriky za dané. Klerikové jsou v tomto pohledu členové zvláštního ordo (řádu) v katolické církvi a právě proto mají nezastupitelné a výsostné postavení v oblasti svátostí: bez nich „nelze“ slavit třeba eucharistii. Protože katolickou církev bez eucharistie si lze těžko představit, toto pojetí zřejmě nutně vede k představě, že církev s kleriky stojí a padá: nejsou-li klerici, nemůže vlastně ani řádně fungovat církev. Logika toho pohledu pak vede třeba k modlitbám za nová kněžská povolání nebo třeba k hledávání „dobrých kněží“, abychom byli schopni vůbec jako katoličtí křesťané přežít.
V pokleslých formách katolické zbožnosti dokonce jedině klérus zajišťuje „rozdílení svátostných dober“, které při jejich řádném užívání mají zajistit laikům přístup do nebes. Klerik sám už v posvátném prostoru (někde mezi nebem a zemí) vlastně je, o jeho spáse není třeba pochybovat a jeho případné morální poklesky nebo třeba nevzdělanost jsou jistě tolerovatelné. Bez něj – říkají si takto uvažující katolíci – to prostě nejde, buďme rádi, že (alespoň takového) kněze máme.
Pokud optiku laici - klérus neopustíme, takového způsobu myšlení se zbavujeme jen těžko.
Je tu – bohužel – ještě další obtíž nesouvisející přímo se svátostným životem: v katolické církvi se uplatňuje zvláštní historický přežitek, kdy je zde pro klérus vyhrazena plná rozhodovací a řídicí moc. Jen příslušníci kléru církevně-právně vzato drží v rukou koncentrovanou a absolutní moc zákonodárnou, výkonnou i soudní. Zmiňme ještě další podivné přežitky: všichni rozhodující církevní funkcionáři jsou muži a vstup do kněžského stavu je v římskokatolické církvi (až na výjimky) vázán slibem celibátu. Slepých uliček se tady zdá být až příliš mnoho najednou.
Přijměme ale nyní to, že i s optikou vnímání církve jako stavovsky rozdělené na laiky a klérus může „laik“ podnikat mnoho dobrého: nejen (v mezích možného) aktivně participovat, ale třeba také situaci popisovat, analyzovat a případně – s odvoláním na nerealizovanou eklesiologii II. vatikánského koncilu – navrhovat a prosazovat lepší způsoby spolupráce obou stavů. Pochopitelně je potřebné vyzdvihovat i dobré příklady, kdy jednotliví příslušníci kléru na své formální moci nelpí a jsou schopni a ochotni vytvářet a moderovat lidštější, komuniálnější způsob fungování svých farností nebo se dokonce pokoušejí proměnit i širší církevní okruhy.
Postačí ale při katolické cestě takovéto dobře míněné snahy, když si podržíme pohled na církev stavovskou optikou laici - klérus? Peter Neuner ve své knize nabízí jiný, zdánlivě radikální pohled. Jeho teze stručně řečeno zní: vnímání církve optikou laici - klérus je historicky vzniklým přežitkem, kterého se katolická církev má zbavit: „Vzdejme se pojmu laik!“.
Rozdělení na laiky a klérus jako historicky vzniklý přežitek
To, že rozdělení na laiky a klérus vzniklo historicky, Neuner ve své knize ukazuje velmi přesvědčivě. Kniha stojí rozhodně za přečtení, třeba i proto, že je psána přístupným, nekomplikovaným jazykem.
Čtenáři Christnetu si možná vzpomenou, jak jsem ve svém dřívějším příspěvku o novozákonní církvi již uváděl, že pojem typu „křesťanský kněz“ Nový zákon nezná. Skutečně: to, co dnes bychom nazvali „svátostnou službou“, typicky předsedání eucharistické slavnosti (Večeři Páně), bylo velmi pravděpodobně v rukou majitele nebo majitelky domu, kde se taková slavnost konala. Podobně stavovsky nevyhraněné bylo i „vedení církve“, církevní autority.
Klerikalizace církve přesto postupovala, nakonec až k utvoření „hierarchie“, ve které se nutně museli nacházet křesťané různých kategorií: ti „vyšší“ a ti „nižší“. Toto pojetí „žebříku hodností křesťana“ bylo později v katolické církvi doplněno centralizací. „Nejvyšší“ musí být nakonec jen jeden, nacházející se na špičce posvátné i mocenské pyramidy. Zdá se, že tento pohled na katolickou církev zvenku i zevnitř je stále podstatný – vzpomeňme, jak často bývá papež (v podstatě hereticky) označován za „hlavu katolické církve“. Moc v katolické církvi tohoto vnímání jakoby teče shora dolů, vše „níže“ je formálně v podstatě ustavováno „shora“. Pochopitelně bychom našli mnoho příkladů, kdy v církvi vznikaly dějiny takříkajíc „zdola“. Ovšem toto nové buď nepřežilo, a pokud ano, muselo nějak zapadnout do zmíněné hierarchie, považované nakonec za nutnou, či přímo „božskou“.
Zásadní pokus o narušení takového vývoje přinesla reformace a církve, které vznikly z jejího ovoce. V pojetí Martina Luthera je třeba pastor jakousi funkcí sboru. Je to církevní sbor, který je rozhodujícím prostředím a nositelem křesťanského života víry. Život sboru je ustaven teologicky – děje se v zázraku Ducha a v moci Božího slova. V pořádání života sboru nebo při spolupráci jednotlivých sborů pak jistě mohou a mají být různé role, ty jsou ale služebné nikoli jen svým teologickým pojetím, ale také třeba praktickým rozsahem delegovaných pravomocí.
V římskokatolické církvi se ovšem reformaci nepodařilo realizovat a obecně řečeno neuspěl ani reformační pokus II. vatikánského koncilu, tedy re-forma katolické eklesiologie (nauce o církvi) do komuniálnější podoby. Od časů středověku tak zůstává forma „moci svátostné“ i moci formálně-řídicí v katolické církvi ve své podstatě beze změny a v rukou kléru. Pokusy o decentralizaci církve stávajícího římského biskupa Františka dávají určitou naději. Jednou z překážek je ovšem právě onen zde diskutovaný stavovský náhled na církev, kdy laici jsou psychologicky zformováni do pozice těch nižších.
Přepnutí výhybky se obecně řečeno v církvích vzešlých z reformace podařilo. Zde již je obvyklé vnímání, že základním prostředím a „subjektem“ života křesťanské církve je církevní sbor (nejbližší analogií je zde katolická farnost, zatímco církevně-právně se pod tzv. místní církví se míní diecéze). Nelze si namlouvat, že v církvích vzniklých z reformace nebo v různých tzv. nezávislých sborech a církvích obtíže s klerikalizací nejsou. Vlak zde již ale jede po dobré koleji. Římské katolíky naproti tomu podobná re-formace myslí a srdcí (a církevního práva) stále čeká. Přestat přemýšlet v dualitě laici – klérus se pro nastoupení na tuto kolej zdá dobrou pomůckou. Toto rozdělení je pro církev nebiblické, historicky vzniklé a je čas se od něj osvobodit.
Zkusit to jinak – ale jak?
Stávající věcný i právní stav římskokatolické církve nepřeje myšlení, ve kterém upustíme od rozdělení laici – klérus. Ještě obtížnější představa může být nasadit pro hledání neklerikalizujícího modelu církve svou životní energii. „Zkusit to jinak“ zavání potížemi a takový experiment je dobré důsledně zvážit.
Na počátku musí být jistě rozvaha vlastní (individuální) víry. Stojí mi vlastně má křesťanská víra za to, abych se v ní angažoval nějak „jinak“, než ve vyjetých kolejích? Není lepší zůstat u poctivé (!) snahy o „katolické nebe“, tedy chodit pravidelně ke svátostem, snažit se nehřešit, konat dobře a věřit, že na konci času mé životní počty před Boží tváří dopadnou díky jeho milosrdenství dobře a já budu přijat do věčné nebeské radosti. To není zlý životní program. Ale třeba se mne dotkla víra ještě i nějak jinak. Třeba tak, že žít nebe na zemi už tady a teď znamená „nesvatě“ se vydávat službě druhým, službě jejich naději a jejich záchraně, bez potřeb vnějšího (třeba církevního) ocenění a s velkým rizikem vlastních pochybností o smysluplnosti takového počínání. Odhodlání k podstoupení rizika smrti vlastních ambic, cti nebo dokonce smrti skutečné po ježíšovském vzoru („Skrze křest jsme byli spolu s ním pohřbeni ve smrt“, slyšeli jsme znovu o těchto Velikonocích), je náznakem, že v pozadí naší motivace vydat se životu církve může být více Ježíšova Ducha než třeba snah o seberealizaci, sebeprosazení nebo o nějakou psychologickou kompenzaci.
To ale ještě nestačí.
Je mnoho Božího Ducha vanoucího v „tradičních strukturách“ a je mnoho laiků i kleriků, kteří žijí a činí mnoho dobrého, k radosti Boží i svého okolí. Druhou nutnou podmínkou je nějaké šimravé volání (snad přímo povolání?) vstoupit do příběhu „zkoušet to v církvi jinak“. Naděje je zde v těchto časech katolické církve jen jediná: že nám v tomto zkoušení bude darováno něco, co přežije - třeba jako zrno, které zahyne, ale vydá užitek. Pokud je taková naděje přetavena v činy, je na místě chtít přehodit výhybku vlastní mysli i srdce a začít se (ú)činně považovat za toho opravdu „nejvyššího“ v křesťanské hierarchii – totiž pokřtěného křesťana! Takový křesťan se může směle opřít o naděje otců II. vatikánského koncilu a začít hledat a zkoušet, jak svou víru žít společně s jinými věřícími jinak než je běžným katolickým zvykem. Jaká může být forma takového experimentu, jsem se pokusil již na stránkách Christnetu popsat dříve. V našem kontextu můžeme říci, že je nutné nahradit optiku církevního pohledu „laici a klérus“ optikou pohledu „církev = komunio“. To, co je v odkazovaném článku popsáno, je samozřejmě jedna možná cesta, jedno hledání. Cestou do budoucna, kdy může přestat být rozdělení laici – klérus tak určující, jak se to jeví být dnes, je pluralita forem v římskokatolické církvi, ostatně dějinami dobře doložená.
Víra při stažení se do individuální zbožnosti, jakoby „nezávislé“ na reálné církvi lidí z masa a kostí, nakonec neobstojí. Myslím ale, že víra katolíků, která se zůstane opírat o církev vnímanou skrze optiku laici-klérus, už v nepříliš vzdálené budoucnosti neobstojí také.
