Krátká poznámka k některým ze stereotypů, které kolují o současných bohoslovcích

Tomáš Sixta
Autor: Archiv autora

V poslední době jsem v katolickém milieu zaregistroval několik rozhovorů s kněžími, kteří se mj. vyjadřovali o současných bohoslovcích, tedy studentech kněžství. Protože šlo o vyjádření podle mého názoru a mé zkušenosti naprosto nekorespondující s realitou, rád bych se vůči nim, jako jeden z bohoslovců, touto krátkou poznámkou ohradil.

První rozhovor, který chci zmínit, vyšel nedávno v internetovém magazínu Fórum 24 a vedl ho Jan Jandourek s Ladislavem Heryánem. Vyjádření, která v něm zazněla, mi byla přímým impulsem k napsání této poznámky. Druhý, který se mi v této souvislosti ihned připomněl, je rozhovor se třemi kněžími z loňského čísla časopisu Salve na téma Obavy v církvi. Oba rozhovory byly poměrně hojně sdíleny na sociálních sítích.

Předem chci upozornit, že otce Heryána si velmi vážím a je pro mě do velké míry vzorem toho, jak žít kněžství v dnešním světě a jeho poslední dvě knihy považuji za jedny z nejlepších, které jsem za poslední léta četl. Také časopisu Salve si velmi vážím a upřímně mu fandím.

Domnívám se, že tyto výroky, které podle mě nekorespondují s realitou, vychází z jedné přirozeně lidské vlastnosti: totiž, že z několika málo zkušeností učiníme obecný závěr. Také za nimi mohou stát letité stereotypy a předsudky. Dovolím si tedy se k nim vyjádřit jako někdo, kdo žije den co den mezi 20 bohoslovci, kteří v současné době pobývají v kněžském semináři v Praze, a měl možnost osobně poznat většinu z těch bohoslovců, kteří studují v semináři v Olomouci a rovněž většinu těch, jejichž studium probíhá v římské kolej Nepomucenum.  

Nejdříve shrnu, co o bohoslovcích vypovídají zmíněné rozhovory, a pak nabídnu pokus o korekci jejich tezí.

Rozhovor s Ladislavem Heryánem konstruuje obraz bohoslovce jako někoho, kdo je „uzavřený, spíše toho tradičního nastavení (…), a pokud by ti kluci nebyli takoví, vůbec by do semináře nešli.“ Dále z odpovědí vyplývá, že bohoslovec má v sobě (a potřebuje) tradiční identitu a názorovou strukturu, aby se zorientoval v životě a vlastně utíká z reálného složitého světa, a je jediná naděje, že až pozná, co je život, tak tuto strukturu opustí (a stane se použitelným). Alespoň tak rozhovor působí na mě. Ke cti o. Heryána slouží, že také dodává, že to jistě neplatí o všech a na patřičná místa přidává slůvko „asi“, vědom si své neúplné zkušenosti.

Rozhovor se třemi kněžími už bohužel tato „asi“ neobsahuje. Kněz „B“ říká že mezi kandidáty kněžství „moc osobností nevidí“ a že na nich vidí spíše loajalitu a nedostatek kreativity. Kněz „A“ pak dodává postřeh, že muži, kteří vstupují do semináře se musí vzdát toho, co uměli „ve prospěch formační uniformity, kde se úspěch v něčem považuje za projev pýchy apod.“  Tito kněží podporují stereotyp o hloupých a průměrných bohoslovcích a semináři jako vězení, které člověka slisuje do uniformity.

Zdá se mi, že výše uvedená vyjádření jsou ozvěnou hlubších stereotypů, které panují v církvi o bohoslovcích (ostatně i o. Heryán říká: „Potvrdilo se mi to, co slýchávám…“). Pokud se tedy budu v následujících odstavcích vymezovat vůči širšímu okruhu výhrad, než které jsem zmínil výše, a které lze přímo dokladovat ve zmíněných textech, jsou to výhrady právě vůči oněm výše zmíněným stereotypům.

1. Jak už jsem naznačil, o bohoslovcích jako celku lze jen těžko dělat závěry. Jsme lidé různých psychologických profilů a širokého názorového spektra, které kopíruje názorovou pestrost uvnitř katolické církve. A tak tedy jako je absurdní říkat, že např.: „všichni katolíci jsou introverti“ nebo: „převážná většina katolíků jsou lidi utíkající ze světa“, je absurdní říkat takové věci o bohoslovcích. Rozhodně neplatí, že jsme uzavření, nejistí, zakřiknutí lidé, kteří vidí svět černobíle a utíkají z něj. To mohu opravdu vyloučit. A ač jsme lidé různí, můžu říci, že všichni jsme, každý podle svých přirozených dispozic, lidmi „k lidem“ a nikdo neutíkáme ani před nimi ani před světem.  

2. Rozhodně nejsme „převážně tradičních struktur“ (k čemuž dodávám: a názorů). Jestliže se proslýchá, že do semináře chodí v současné době jen mladí muži velmi konzervativní až tradicionalističtí, tak to není pravda. V seminářích lze nalézt lidi celého spektra názorů. Ostatně, copak není realita složitější? Můžeme takto černobíle rozdělovat lidi v církvi na konzervativní a liberální? Právě v semináři mám pocit, že řada z nás je třeba v některých oblastech spíše konzervativnější a v jiných zase více liberální. A to bez potřeby se s nějakou skupinou identifikovat. Jestli lze říci něco obecného k bohoslovcům, tak snad to, že se, alespoň jak se mi zdá, nechtějí názorově polarizovat na ose liberální – konzervativní, ale že se chtějí spíš zaměřit na zvěstování evangelia lidem, kteří jim jednou budou svěřeni.

Můžu vyloučit, že by se někdo z nás vyžíval v nošení kleriky na veřejnosti, že by někdo z nás trpěl jakýmsi prázdným formalismem, že by někdo z nás byl „proti-františkovský“, klerikální, homofobní, …

Jistě, kněží s léty služby vědí víc „o životě“, a to je jistě vede k většímu milosrdenství atp., a možná že každý z nás bohoslovců bude tuto cestu muset více či méně absolvovat, ale nemyslím si, že lze říct, že bohoslovci neví nic o životě, a tím pádem ho vidí černobíle a schematicky.

3. Další tvrzení, v tomto případě přímo vycházející z rozhovoru se třemi kněžími, které chci rozporovat, je, že mezi kandidáty kněžství nejsou osobnosti. Jednak je otázkou, zda musí být každý kněz osobností, a co si pod tím termínem kdo představuje. Osobně se domnívám, že církev potřebuje jak tzv. osobnosti, tak kněží, kteří budou v pokoře a každodennosti sloužit Bohu a lidem tam, kam budou posláni. Nicméně na základě každodenního života v naší komunitě jsem přesvědčen, že mezi námi je řada osobností nebo těch, kteří mají potenciál se osobností stát. Ostatně, co byste chtěli? Abychom už od kolébky mluvili řecky, byli mediálně zdatní, měli osobní charisma a po všech stránkách vynikali? Není spíš ideálem rozmanitost obdarování? Není k tomu, aby se člověk stal skutečnou osobností, nutné dorůst? Nicméně chápu, že pokušení myšlenky „v církvi je všechno špatně“ je velmi silné a myšlenka: „v semináři nejsou žádné osobnosti“ je jednoduchá. Já se ovšem domnívám, že nesprávná.

4. Oblíbený stereotyp pak mluví o „deformující“ formaci, vedoucí k uniformitě. Ani tento stereotyp neplatí. Naše formace mi nepřipadá uniformizující ani odtržená od života. Jistě, vždycky je co zlepšovat a jestliže je seminář prostředím, kde strávíme část svého života, zanechá v nás přirozeně nejen dobré návyky, ale i určitě zlozvyky. Nicméně opravdu si nemyslím, že by se dalo mluvit o deformaci, např. směrem k uniformitě. Výrok, že v semináři „se úspěch v něčem považuje za projev pýchy“, mi přijde až směšný.

Dalo by se pokračovat dál, nicméně mým cílem není úplný výčet nepravdivých stereotypů, ale spíše upozornění, že věci nemusí být tak černobílé. Zároveň uznávám, že konkrétní zkušenosti mohou být různé, jsme samozřejmě často také velmi svérázní, máme každý svá omezení, své chyby a hříchy, a také uznávám, že možná někdo z mých spolubratří by můj pohled třeba v některých bodech formuloval odlišně. Možná, že někteří se skutečně mohou na první pohled jevit průměrně, odtrženě od reality nebo tak něco. Nicméně jednak je to jen první pohled a jednak to rozhodně nelze zobecňovat (!) a nelze z jedné nebo dvou zkušeností dělat závěry, že „většina bohoslovců je …“.  

Cílem této poznámky nebyla samozřejmě oslava bohoslovců, jak ji někdy můžeme vidět u některých lidí, kteří např. bohoslovci ve své farnosti až nezdravě fandí. Jak jsem již psal, máme své chyby, selhání a nedostatky. Ale vždy jsou to nedostatky konkrétních jednotlivců, které přeci nelze přenést na všech cca sedmdesát bohoslovců, kteří se v českých a moravských diecézích připravují na kněžství.

Apeluji tedy na všechny lidi dobré vůle, aby do bohoslovců nekopali, a své soudy vynášeli s vědomím omezenosti své zkušenosti. Je vlastně až docela smutné, že my, kteří jsme se vydali touto cestou, místo podpory a alespoň nějaké základní úcty schytáváme plošné odsudky o tom, že nic nevíme o životě, že jsme všichni průměrní, utíkáme ze světa… A to ještě nemluvím o těch (zejm. kněžích), kteří nám nikdy nezapomenou vyčíst, jak to, že je nás v semináři jenom 20, když za nich tam bylo bohoslovců 150…

Autor je studentem 2. ročníku teologie na KTF a alumnem Arcibiskupského semináře v Praze.

Texty v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.