Seznamka
Ilustrační foto: Constellation II.Time for Sharing
Autor: www.festivaly.eu
Život v sobě nese pohyb. Více či méně viditelný. Každým gestem se k Pohybu přidáváme, svým ano jej spoluutváříme, bez nás by zůstal na poli možného. Taneční představení Constellations II. – Time for Sharing chce tuto subtilnost zpřítomnit.
Současný moderní tanec získává v České republice stabilní diváckou základnu, což dokládá i právě probíhající festival Tanec Praha, který hostí mj. nizozemské tanečníky z Nederlands Dans Theater, kteří pod vedením světově uznávaného choreografa Jiřího Kyliána vyprodali všechna tři pražská představení.
Mezi jednu z nejšpičkovějších uměleckých skupin, která u nás přináší každým svým představením s novým tématem i nový způsob provedení, patří Spitfire Company. Ať už se jedná o multimediální rapový muzikál Miss Amerika, pohybovou vernisáž artefaktů Fragmenty milostných obrazů nebo expresivně-vizuální výpověď Vypravěč, tvůrci razantně odhazují jakoukoliv šablonu a ověřený postup a každým kusem posouvají hranice možného.
V Constellations II. si Spitfire Company vytkli nejtěžší úkol, jaký je možno před tanečníky postavit. Nechtějí jen znázorňovat situace a vyprávět příběh, vykreslovat tělo v jeho extrémech a ukazovat schopnosti performerů, ale snaží se dát tvar tomu nejsamozřejmějšímu, jež často přecházíme. Námětem, tématem i hlavním inspirátorem je pohyb sám.
Režie Petra Boháče vždy pracuje v nejužším propojení s hudbou, světlem i kostýmy. V případě Constellations II. nemáme dojem, že by se na vzniku podílelo víc lidí, protože celek vykazuje jednotu tak silnou, že se dá jen stěží představit, že představení nezkomponoval jeden člověk. Každá ze složek jako by dodávala prostoru svébytnou dimenzi a proměňovala jej, takže když lehkost kostýmů Miřenky Čechové vstupuje do kontaktu se světly Jiřího Šmirka, vnímáme jejich prolnutí na hmotné rovině, jako by lidský dech oživoval nehybnou zemi, procházel jí a nechával za sebou stopu touhy.
Všechny tři performerky, Cécile da Costa, Kristina Šajtošová i Markéta Vacovská naplňují tezi Renauda Barbarase, který hovoří o živoucím pohybu jako o tom, pro nějž se „mohu“ děje vždy jen jako „činím“, kde nezůstává žádná možnost neuskutečněná, kde jakékoliv pnutí okamžitě tíhne ke svému naplnění. Jelikož zde však nefunguje linearita pohybu z bodu A do bodu B, pulzující těla nikdy nedojdou završení v konečné fázi. Nejsou fáze, není výchozí ani cílový bod, není centrum a periferie. Dualita zde ztrácí význam, protože tep rozechvívá celý prostor, tanečnice jsou epicentry této vlny, nicméně ji nezachytávají. Sdílení tak není jen prázdné abstraktum v názvu, ale celkový koncept od počátku počítá s dynamikou divákova pohledu. Ten pak nemusí jen ulpívat na povrchu, ale je zván k vlastní odpovědi.
Neustálé hledání cesty k druhému proto nabývá na jevišti i v hledišti svébytného tvaru, jež však nemůže být nikdy dokonale vycizelovaný, neboť v tu chvíli by byl umrtven. Samozřejmost je i v Constellations II. hmatatelná v extrémním, deficientním modu, tedy v momentech osamělého chvění a třasu, který nabývá až extatické podoby. Touha, jež může tělo napínat a rozvibrovávat, se zdá být naplněna ve chvíli dotyku, jímž se celá scéna na okamžik zpomalí a zmrazí, nicméně hned vzápětí je zřejmé, že zbystřená pozornost sloužila jen pro nádech před opětovným pádem do víru.
Před každým gestem stojí odvaha vložit svou nohu do stopy touhy a dovolit si přetvářet krajinu, jež je tvarovaná těmi, kteří už životu přitakali. Pohyb se poté vtěluje do nových a nových variací, čímž už překračuje hranice scénického útvaru, a rezonuje v každém momentu, na každém místě, v každém.
