Seznamka
Ilustrační foto z lazariánských misií
Autor: www.st-lazarus.net/en
V posledních letech jsme měli možnost připomenout si velká jubilea mnoha významných osobností historie. Některým se dostalo velké pozornosti, jako např. Janu Husovi, Jeronýmovi Pražskému či Martinu Lutherovi, jiní naopak byli připomenuti jen velmi skromně, jako třeba liberecký rodák Christoph Demantius nebo velikán renesanční hudby Heinrich Isaac. Významné výročí si však v minulém roce připomněl také Vojenský a špitální řád svatého Lazara Jeruzalémského, který oslavil osmdesát let od obnovení či ustavení jeho činnosti v tehdejším Československu.
Ze Svaté země pod ochranu francouzské koruny
Tradice řádu je odvozována od špitálu pro malomocné v Jeruzalémě, o jehož provoz se v době Karla Velikého měli starat arménští mniši žijící podle řehole sv. Basila. Když byl roku 1099 Jeruzalém dobyt křižáckými vojsky, byl špitál sv. Lazara za hradbami jednou ze čtyř městských nemocnic. V roce 1113 se bulou papeže Paschala II. stal jejich mistrem bratr Gerard, který je považován za prvního představeného řádu sv. Lazara. O pouhé dva roky později bylo zdejší bratrstvo stejným papežem latinizováno a řehole sv. Basila byla nahrazena řeholí sv. Augustina. K postupnému osamostatnění řádu přispěla skutečnost, že všichni malomocní museli žít kvůli nakažlivé chorobě v ústraní. Rytíře tohoto řádu také nacházíme mezi účastníky bitev o svatá místa. Těžké ztráty v bojích však vedly k tomu, že do řádu mohli být přijímáni i zdraví jedinci a ten se postupně začal šířit do Evropy.
Po ztrátě Svaté země se řád nakrátko usadil na Kypru a v roce 1292 bylo řádové sídlo trvale přeneseno do Francie. Roku 1308 jej vzal pod svou osobní ochranu král Filip IV. Sličný, čímž se lazariáni dostali na dlouhá staletí pod patronát francouzské koruny, zatímco rozvíjeli svoji činnost. Společenství překonalo různé snahy o zrušení či sloučení s jinými řády. Náročné však bylo období francouzské revoluce a napoleonských válek, kdy republika 30. července 1791 zrušila všechny královské a rytířské řády a jejich majetek byl zkonfiskován. Kontinuita řádu však byla zachována v osobě tehdejšího velmistra Ludvíka Stanislava de Provence, jenž později jako Ludvík XVIII. usedl na trůn. V té době se řádovými rytíři stala řada významných osobností a jeho společenství rozšířili dokonce ruský car Pavel I. se svými syny Alexandrem a Konstantinem, či švédský král (tehdy ještě korunní princ) Gustav IV., který založil komendu v Gotlandu. Přijetím mnoha pravoslavných a evangelíků se lazariáni stali obecně křesťanským řádem bez konfesijního limitu.
Po restauraci Bourbonnů na francouzském trůnu Ludvík XVIII. jako král odstoupil z funkce velmistra, ale obnovil tradiční královskou ochranu řádu. Tu potvrdil i jeho nástupce Karel X., který však musel roku 1830 abdikovat a odešel do exilu, jehož část strávil i v Čechách. Nový panovník Ludvík Filip Orleánský z vedlejší větve Bourbonnů již protektorství neobnovil, čímž skončilo staleté spojení řádu s francouzskou korunou.
Oficiální znak Řádu svatého Lazara
Autor: http://www.st-lazarus.cz/
Ekumenické společenství v pohnutých časech
Po ztrátě tradiční opory není snadné sledovat dějiny lazariánského řádu mezi lety 1830 až 1910. Kontinuitu poskytly dědičné komendy, které zároveň byly jedinými, které po období revoluce a napoleonského císařství měly pevnou majetkovou základnu. V roce 1844 byl ustaven výbor pro obnovu řádu, který se roku 1847 obrátil s žádostí o duchovní protektorství na melchitského řeckokatolického patriarchu Antiochie a celého Orientu, Alexandrie a Jeruzaléma Maxima III. Mazlouma. Tímto krokem se po staletích řád navrátil zpět do míst svého vzniku nejenom prostřednictvím tohoto církevního spojení, ale též charitativní činností. Později však opět upadl, ovšem jako doklad jeho legitimního pokračování lze vedle dědičných komend považovat právě tuto ochranu syrských patriarchů.
K významné události došlo 15. prosince 1930, kdy byl velkou radou do funkce generálního místodržícího zvolen Francisco de Borbón, jenž se o pět let později stal velmistrem. Řád v této dekádě prošel zásadní obrodou a stal se znovu dynamickým křesťanským společenstvím. V této době také rozšířil svoji činnost do mnoha zemí, mezi nimiž bylo i tehdejší Československo. Pod vedením knížete Karla VI. ze Schwarzenbergu bylo totiž v roce 1937 založeno české velkopřevorství, jehož osmdesáté výročí jsme si připomněli právě vloni, a do jeho řad vstoupilo mnoho významných osobností. Hned v prvních letech však rozvoj řádové činnosti u nás přerušila nacistická okupace a krátce po ní dlouhé období komunismu. Členové řádu se zařadili mezi aktivní odpůrce těchto režimů, za což někteří položili vlastní život. Jedním z nich byl například Václav Bořek Dohalský z Dohalic, svatovítský kanovník a kancléř české jurisdikce, jenž v roce 1942 zemřel v Osvětimi.
Po nástupu komunistů k moci většina členů odešla do exilu. V roce 1963 byl Karel VI. ze Schwarzenbergu jmenován regentem Českého velkopřevorství řádu maltézských rytířů a vzdal se tedy hodnosti velkopřevora v řádu sv. Lazara. Šedesátá léta však byla též obdobím, kdy se řád na mezinárodní úrovni oficiálně otevřel různým křesťanským denominacím a ideově tak vlastně navázal na své dějiny v 19. století. Díky tomu má unikátní postavení jediného obecně křesťanského rytířského řádu. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nicméně došlo také k rozkolu, který lazariány na několik desetiletí rozdělil na maltskou a pařížskou obedienci. Po dlouhých rozhovorech a vzájemném sbližování došlo v roce 2008 k jejich spojení pod vedením velmistra Carlose Geredy de Borbón, markýze z Almazánu, a roku 2012 potvrdil duchovní protektor patriarcha Gregorios III. Laham v tzv. Kevelaerské deklaraci historickou kontinuitu spojeného řádu. Ještě před ukončením sjednocovacího procesu se ovšem v roce 2004 ustavila samostatná orleánská obedience, jejíž členové odmítli autoritu patriarchy-duchovního protektora a zvolili do svého čela Charlese Philippa Orleánského a po jeho abdikaci pak Jana Dobrzenského z Dobrzenic. Tato oddělená skupina se roku 2010 dále rozštěpila, když ji opustila část členů kolem tehdejšího velkokancléře Philippa Piccapietry.
Přítomnost
Současný sjednocený Vojenský a špitální řád svatého Lazara Jeruzalémského (www.st-lazarus.net/en) se věnuje bohatým charitativním aktivitám, stejně jako jeho česká část, Velkobailivik České republiky (www.st-lazarus.cz). Vedení řádu nyní reprezentují nově zvolený velmistr Francisco de Borbón, hrabě von Hartenberg, jenž byl pověřen vedením řádu již po smrti Dona Carlose Geredy († 2017), a duchovní protektor patriarcha Joseph Absi. Český velkobailivik působí prostřednictvím několika komend (Pražská komenda, Komenda sv. Anežky, Karlovarská komenda, Komenda sv. Zdislavy, Plzeňská komenda, Jihočeská komenda; na Moravě potom komendy v Brně, Olomouci a Prostějově) a jeho představiteli jsou velkopřevor hrabě Ludvík Belcredi a velkobailiv David Miřejovský. Post hlavního kaplana české jurisdikce je po smrti emeritního pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka († 2017) zatím neobsazen.
V České republice řád patří mezi dlouhodobé podporovatele hospicové paliativní péče a pod jeho patronátem vznikly a působí Hospic Štrasburk v Praze 8 či plzeňský Hospic svatého Lazara. Vedle spolupráce s dalšími organizacemi (např. LORM či Domov se zvláštní péčí v Terezíně) aktivně pomáhá také v zahraničí, kde se podílel například na podpoře válečných sirotků ve Rwandě či na projektu Třicet studní pro Afriku ve spolupráci s augustiniány. Poslední projekty směřují do Sýrie, jejíž obyvatelé již několik let čelí občanské válce. Ve spolupráci se syrským patriarchátem zde byla vystavěna nemocnice nedaleko Aleppa, pro niž český velkobailivik v roce 2016 zajistil tři diesel-elektrické agregáty. Na tento projekt česká jurisdikce navazuje podporou dětského sirotčince svatého Pavla provozovaného rovněž patriarchátem. Část činnosti řád vykonává prostřednictvím Lazariánské pomocné služby a Pomocníků svatého Lazara.
Neméně důležitým posláním historicky je obrana křesťanské víry, k níž patří také účast na aktivním duchovním životě. Ten se odehrává v otevřeném ekumenickém duchu, kdy členové řádu odkládají konfesijní rozdíly ve prospěch společného křesťanského a charitativního díla.
Autor je odborným pracovníkem Akademie věd ČR, v. v. i.
