Seznamka
Léonard Santédi
Autor: La Croix
Léonard Santédi je konžský kněz, učitel teologie, bývalý člen Mezinárodní teologické komise, rektor katolické konžské univerzity v Kinshase. V rozhovoru pro africkou sekci La Croix vysvětluje koncept inkulturace.
Co je to inkulturace?
Inkulturace je setkáním života propojeného s křesťanskou zvěstí a kultury, která je chápána jako způsob, jakým žít na Zemi. V této perspektivě se evangelijní zpráva s kulturou setkává, obohacuje ji a proměňuje tak, aby se mohla rozvinout v celé své dynamice. Zároveň však tato kultura obohacuje odkaz, který nese církev.
Je třeba však hned upřesnit, že evangelijní zpráva se vždy šíří prostřednictvím kultury. Nejde o něco chemicky čistého; zvěst žije v kultuře, ale není jí omezována, neboť se jedná o zjevenou zprávu, která všechno přesahuje. Evangelium je tedy ve stálém kontaktu s kulturou. Křesťanská zvěst, kterou jsme přijali zde v Africe, byla ovlivněna židovskou, arménskou, řeckou, ale také latinskou kulturou. Ještě než se dostala do Afriky a do Asie, přidal k ní Západ svůj náhled. Proto můžeme mluvit o africkém nebo asijském křesťanství. Zpráva o Ježíši se dostala na africkou půdu. Toto propojení přináší ovoce, které obohacuje celou církev. Naše křesťanství není ověřenou kopií západního křesťanství.
Pokud existuje africké nebo asijské křesťanství, tak co potom tvoří jejich společný základ?
Církev je pořád stejná, a přesto není nikdy tatáž. Všichni vyznávají stejnou víru a stejného Boha, Otce všech. My se odkazujeme hlavně ke Slovu, které bylo dáno všem kulturám a jímž je Bůh sám. Právě tyto kultury znají Boha a také vědí, že Bůh skrze ně promlouvá. Ostatně v Písmu hovoří k Izraeli: „Nejsi nejlepší ze všech, ale já jsem si tě vyvolil.“ Stejně jako vyvolil Izrael, jako se stal Emmanuelem – Bohem s námi –, tak si vyvolil Afriku a Asii.
Samozřejmě základní znaky, které utvářejí naši křesťanskou identitu, jsou život a Ježíšův odkaz v evangeliu. Tento život je uchováván v tradici a magisterium církve ho s láskou opatruje všem společenstvím. Na základě těchto znaků poté Duch nepřestává k různým církvím mluvit.
Inkulturace je ovocem Ducha. Není nezdravou touhou odlišit se, naopak je zjevením Boha, který překračuje všechny kultury a neuzavírá se jen do jedné. Inkulturace bere vážně vtělení – Bůh vstupuje do kultury, do těla. Zároveň bere vážně Letnice – Bůh se projevuje ve všech kulturách, ve všech jazycích. Nakonec se tu ukazuje i dimenze Velikonoc, kdy Bůh přichází do naší kultury a bere na sebe všechno kromě hříchů. Koncept inkulturace tedy vyjadřuje jak přetržení, tak návaznost.
V Africe už nějakou dobu probíhá živá debata o tanci kněží během bohoslužby. Může podle Vás kněz během mše svaté tančit? Jde o formu inkulturace?
Když jsme v Demokratické republice Kongo vítali v roce 1980 papeže Jana Pavla II., tančili jsme před oltářem, před papežem. Římský misál pro Zair (v letech 1971–1997 oficiální název pro Demokratickou republiku Kongo, pozn. překl.) je příkladem inkulturace. Naše kreativita není nespoutaná. I ona podléhá římskému magisteriu, které schválilo tento ritus, římský misál pro Kongo.
Inkulturace před nás staví otázku smyslu gest a slov. Musíme se ptát: Co zvláštního reprezentují v naší kultuře taková gesta, jakým je tanec? V jedné kultuře může znamenat zábavu, v jiné formu uctívání a oslavy prostřednictvím vlastního těla. My konkrétně tančíme při narození dítěte, po smrti, tančíme, když nás Kristus shromáždí. Pro některé je nepohyblivost jistou nepříjemností, protože se mohou cítit vyloučeni, najednou netvoří součást společenství.
Mimochodem v zairském misálu je úkon kajícnosti zařazen po homilii a před přinášením darů, ne hned na začátek liturgie. Dokonce teď připravujeme katechismus, kam se vtisknou jednotlivosti dané naší kulturou, vždyť ona se dotýká všeho – organizace farností, dogmat. Je „ortopraxí“ křesťanské víry, správným a autentickým způsobem žití křesťanské víry.
Přesně z toho důvodu říká Druhý vatikánský koncil počínaje dekretem Ad Gentes 22 (o misijní činnosti katolické církve), že křesťanská zvěst obsažená v Písmu a tradici se má tvarovat v každém sociokulturním prostoru, aniž by však zároveň sklouzla k náboženskému synkretismu.
Přesně, africká kultura je ve svých projevech do značné míry ovlivněna tradičními náboženstvími. Jak jí zůstat věrný a přitom nesklouznout k náboženskému synkretismu?
Inkulturace je propojena s velikonočním poselstvím. Slovo, které se stalo tělem, se nám připodobnilo ve všem včetně hříchu. V každé kultuře však existují deviace. Právě na případech inkulturace vidíme, že evangelium dává růst kultuře, nicméně ji netvaruje násilně. Spíše ji obohacuje, proměňuje. Když chválí Boha, všechna její bohatství jsou osvětlena. Opačné hodnoty v inkulturaci nemají místo.
Často se také vede debata ohledně úcty k předkům…
V případě úcty k předkům se nejedná o uctívání. Pán nám klade před oči všechny hodnoty, které jsme od našich předků přijali – solidaritu, pohostinnost atp.
Ad Gentes 22 říká, že církev se nevzdává žádného projevu poukazujícího na její vnitřní bohatství. Ve Starém zákoně najdeme pohanské světce jako Melchizedecha, kteří dělali dobré skutky, a Bůh je vzal do slávy. Tomu se říká „ztratit se plně v Bohu“.
V zairském ritu jsou tito lidé dobrého srdce součástí Eucharistie, neboť hned na začátku je vzýváme. Říkáme: „Vy, naši předkové, buďte s námi, až nás přijde Kristus zachránit. A vy, předkové dobrého srdce, kteří jste nás naučili pohostinnosti, buďte s námi, až nás přijde Kristus zachránit.“
Díky tomu vidíme, že Bůh stvořil všechno, i naše africké já. Toto vědomí nám pak brání dělat z našich předků bohy. Opačná hodnota by byla, kdybychom z nich udělali idoly, kteří by vyvolávali strach. Právě to ale chceme překonat.
Z francouzského originálu přeložila Kristýna Boháčová
