Laudatio Petru Pokornému

Prof. Petr Pokorný
Autor: Ben Skála / Creative Commons

Petr Pokorný (* 21. dubna 1933 Brno) je český evangelický teolog, filozof, biblista -novozákoník, historik, vysokoškolský pedagog, v letech 1996-1999 děkan Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, spoluzakladatel a v letech 1998–2010 ředitel Centra biblických studií AV ČR a UK v Praze. Nedávno oslavil své 85. narozeniny i veřejnou přednáškou na Evangelické teologické fakultě.

Říkám-li, že jsem křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění, dost to pro mě znamená. Trojí tradice křesťanské teologie, do níž mi bylo dáno se ponořit, a tedy do tradice katolické, východní a protestantské, ovlivnila to, co je součástí mého profesního i osobního života. Jedním ze zjevení české teologie, do níž jsem začal nahlížet pochopitelně až po roce 1989, je evangelický teolog, farář, biblista, profesor Petr Pokorný.

Laskavý čtenář promine, ale právě teď musím udělat menší okliku, bez níž by můj text ztratil smysl. Fakt. Má domovská katolická církev byla s ekumenismem vždycky tak trochu na štíru. Netýkalo se to ovšem jen církve za železnou oponou. Ten konflikt byl dlouhodobý, bolestný, pro otevřené, ke smíru a dialogu namířené křesťany, ať laiky nebo duchovní, navíc dosti trapný. Řada konfesně smíšených manželství a rodin dokazuje, že propasti mezi církvemi jsou spíš něco jako přirozené předěly v krajině, které lze s trochou dobré křesťanské vůle překonat – a jít dál.

Ekumenická spolupráce na překladu Písma

Přece jen tu ale existuje místo, na němž se část teologů a představitelů různých církví setkává v podivuhodném protnutí a porozumění. Tím místem je zájem o Písmo – o jeho překlady do národních jazyků, o interpretaci biblického textu, o biblickou geografii a archeologii, o různé kritické metody jeho zkoumání, zájem o historický a religonistický rozměr Bible a naplnění Kristova odkazu jít až na sám konec země a zvěstovat evangelium. U četby a studia Božího slova jako by se bořily dogmatické zdi. Pamatuji si však také, jak se někteří katoličtí křesťané zdráhali vzít do ruky i obyčejný biblický slovník protestantských autorů, aby se tím náhodou nedostali na zcestí... Působilo to komicky, ovšem do chvíle, než bylo jasné, že to myslí vážně. Přál bych si, aby dnes byli už úplně někde jinde.

Zatímco většina katolických biblistů odešla po r. 1989 do penze a ti z nich, kteří se např. podíleli na Českém ekumenickém překladu, se na obnovenou pražskou fakultu nedostali, evangelická strana se  snažila – a to i díky svým dřívějším bohatým kontaktům se světem – vychovat zdatné nástupce pro obor starozákonních a novozákonních věd. Protestantší bratři měli výhodu. Jejich teologická fakulta zůstala v Praze a podržela si kvality univerzitního pracoviště. Osobnosti jako J. L. Hromádka nebo J. B. Souček formovaly studenty bohosloví na fakultě i mimo ni. Publikovat začali autoři režimem ostrakizovaní, konkrétně Milan Balabán, i ti, jejichž tituly by se před rokem 1989 do tisku nedostaly, např. Jan Heller. Tiskem začaly vycházet knihy teologů ne-biblistů, jejichž biblické ponory jsou patrné v řadě jejich prací, Jakuba S. Trojana či Ladislava Hejdánka. Přišli erudovaní a pedagogicky zdatní biblisté, Jiří Mrázek a Martin Prudký, to abych jmenoval jen některé.

Celá dvě desetiletí budovali v Praze katolicky orientované biblicum dva akademikové, katoličtí kněží, novozákonník Jaroslav Brož a starozákonník Josef Hřebík, oba tak odlišní ve svých naturelech a oba jdoucí ve svém studiu, badatelské práci a psaní na hlubinu. Je v mnohém ohledu doplňovala jazykově a teologicky mimořádně nadaná Mlada Mikulicová a klasický filolog a teolog Josef Bartoň. Zapomenout nesmím ani na Ladislava Heryána. Ti studenti, kteří chtěli Písmo studovat hlouběji, měli fakticky jen tři možnosti. 1. samostudium doplněné interním či externím studiem klasické filologie a hebrejštiny u našich židovských bratří, 2. vycestovat do zahraničí, 3. pokusit se načerpat z výše zmíněného trojího teologického pramene a zaměřit se kromě katolické strany také na oblast pravoslavného a protestantského studia posvátných textů.

Obálka jedné z mnoha publikací Petra Pokorného a jeho spolupracovníků
Autor: www.ivysehrad.cz

Ekumenická vstřícnost a hlavně ekumenické smýšlení nebyly, co je mi známo, doménou porevolučních studentů katolické teologie i některých jejich vyučujících. Tomáš Halík píše ve své nové autobiografii To že byl život? o ekumenickém snažení tehdejší podzemní katolické církve, jež se nejvíc projevovalo tam, kde se konaly bytové přednášky pro široký okruh zájemců, studentů i tajných adeptů kněžství a kazatelské služby. Pro nemalý počet porevolučních bohoslovců i jejich vyučujících byl však ekumenický rozměr studia a univerzitní práce nemyslitelný. Nepamatuji si, že by se kromě dvou tří lidí někdo pokoušel navázat vztahy s evangelickými studenty či jejich profesory. Přísná linie sice po-koncilní, ale v jádru vlastně před-koncilní formy vzdělávání, viděla u našich evangelických bratří zemi kletou, v níž žijí lvi. Někteří katoličtí profesoři, navrátivší se z Říma, s sebou sice přinášeli závan velkého teologického světa, ne však světa ekumenicky příliš dostředivého.

Ti, kteří se nechtěli smířit s okleštěným teologickým pohledem na srdce Kristova vykupitelského příběhu a s předkoncilním porozuměním Bibli, se dříve nebo později dostali do blízkosti Evangelické a Husitské teologické fakulty. Na té evangelické působil člověk, teolog, křesťan, o němž bych chtěl povědět následující.

Zjevení

Petr Pokorný. Už na první pohled vypadá jako šlechtic. Postava důstojníka, ostře řezané rysy tváře, z nichž ovšem vysvítá laskavost a nezaměnitelný úsměv. Petr Pokorný, vědec, pedagog, autor. Představte si situaci, kdy dobrovolně načítáte desítky zahraničních odborných monografií, tu o evangeliích, tu o Pramenu Q, tu o Pavlovi a jeho misijích, tu o katolických listech nebo Apokalypse, a uvědomíte si, že množství studií na některé z nejsilnějších novozákonních témat napsal člověk, jenž působí asi minutu cesty od vašeho tehdejšího bydliště. Tak, jak je u autora tohoto vzpomínání běžné, stůl, okolí stolu, místnost a každé volné místo se začíná zaplňovat Součky a Balabány a Pokornými. První přednáška a následně bezpočet fakultních konvokací, kázání a promluv, na které obvykle přicházela houšť Božího lidu i posluchači z jiných fakult a institucí, mě jen utvrdily v přesvědčení, že Pokorného myšlení a reflexe činí z tisíckrát čteného biblického textu velké dobrodružství. Byl-li jsem po čtení Balabánových starozákonních textů a básní ztracen a už se nikdy nemohl dívat na peripetie starozákonního lidu očima pouhého čtenáře liter, platilo to samé o profesoru Pokorném.

Otázky, které se v katolickém prostředí moc nenosily, neboť se v něm nenosily a nenosí žádné otázky, které by způsobovaly menší či větší chvění srdce, pokládá ve svém rozsáhlém díle zcela samozřejmě; jsou podstatou jeho odborného i duchovního dýchání. Nechci, aby to znělo nadneseně, ale zamiloval jsem si jeho otázky nad historickým Ježíšem, nad mimocírkevním chápáním Kristova osudu a hlavně nad otázkou kardinální: kdo to byl Ježíš Kristus? Pokorného úvahy nad Ježíšovým sebepochopením, nad vztahem apoštola Pavla či Jana Křtitele k Božímu Synu, nad ranými vyznavačskými formulemi, nad událostí Ježíšova vzkříšení, nad celou škálou christologických výpovědí, to vše působilo na studenta pomalu vplouvajícího do teologie jako cosi magického. A působí dodnes. Zvyklý ze své církve na to, že kdo se moc ptá, je podezřelý, začal jsem si od počátku připadat v evangelické tradici biblických studií a rovněž v tradici filosofické, rádlovsko-hejdánkovské, jako doma. Vydal jsem se sice jinou cestou, cestou studia etiky a teologie kultury, ale profesora Pokorného jsem si – v jeho knihách – nesl už vždycky s sebou.

Nový prožitek z četby Písma

Fascinuje mě poctivost a esprit, s nimiž se vyrovnává s nejsložitějšími biblickými pasážemi. Mám rád kontextuální styl jeho práce, v níž se pravidelně objevují sondy do historie či politiky, té starověké i té současné. Od první chvíle jsem byl nadšený z jeho osobitého přístupu k biblickému textu. Oproti tomu, co jsem znal, nepetrifikoval absolutní posvátnou úctu k novozákonnímu textu, jenž se ve zvláštní formě pietismu obracel v katolické tradici v rukavičkách. Díky němu jsem začal prožívat biblické pasáže jako mnohovrstevnaté příběhy a už nikdy nemohl zapomenout na okolnosti jejich vzniku i povahu a osudy těch, jejichž jména stojí v titulu jednotlivých knih. Vím, jak si Pokorného práce cenili studenti i jeho čeští a zahraniční kolegové, stejně jako evangelické sbory, kam jezdil přednášet a diskutovat. Mám profesora Pokorného rád.

Zrodila se kdysi myšlenka, že by studenti všech tří pražských teologií mohli mít společná biblická studia. Zdálo se mi, že by to mohla být velká příležitost pro u nás působící církve i možný příklad pro svět. Doufal jsem, že prof. Pokorný by se mohl stát vůdčím duchem této myšlenky. Uskutečnily se jiné formy mezifakultní a mezicírkevní spolupráce, např. vznik mezinárodně oceňovaného Centra biblických studií. Studenti všech tří fakult dnes mohou svobodně navštěvovat jakékoli přednášky a nepochybně i semináře. Pětaosmdesátiletý profesor Petr Pokorný, doyen českých biblických studií, stále bádá, píše, přednáší, vstupuje do veřejného prostoru, je vidět, slyšet, přináší naději těm, kteří z toho, co se kolem nás děje, zmalomyslněli. Srdečně zvu k jeho celoživotnímu dílu své katolické přátele i lidi stojící mimo církev. Potěšilo by mě, kdyby profesora Pokorného ocenila za jeho ekumenický přesah a velkorysost i má, katolická církev. Moc dobře by si rozuměl s prof. Vladimírem Boublíkem, doktorem Karlem Vránou i prof. Karlem Skalickým. Přeji mu právě to, co by si přál on sám, a nám všem, abychom napříště otevírali Písmo i s jeho jedinečnými komentáři.

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.