Seznamka
Rembrandt van Rijn - Návrat marnotratného syna (výřez)
Autor: repro Wikipedia.org
Jak se to stane, že se člověk dostane k víře? Výraz „dostane“ asi není úplně přesný, ale takhle my lidé mluvíme. Jak jsem se dostal k profesi řezníka, jak jsem se dostal k penězům, jak jsem se dostal k anorexii… Dostat se k něčemu znamená „jak se to stalo, že…“
Když jde o víru, je viditelná stránka podobná. Někoho jsem potkal, původně jsem se zajímal o…, náhodou jsem šel na… Celkem banální události s velkými nezamýšlenými důsledky.
Nejdříve se podívejme na několik odstavců z článku, který napsal Tim Hooks webu aleteia.org. Začíná to zprávou, že ve Spojených státech o letošních Velikonocích do katolické církve vstoupilo 30 tisíc nových členů. Takové množství znamená velkou různorodost mezi těmi, kteří přicházejí. Autor rozebírá, jaké typy konvertitů to jsou.
Intelektuální konvertité
Jde o lidi, kteří jako by následovali cestu spisovatele Gilberta K. Chestertona. The Catholic Transcript přináší jeden takový příběh. Joshua Becker z Connecticutu říká: „Byl jsem vychován jako episkopální anglikán.“ Navštěvoval katolickou univerzitu, ale nechtěl si vzít katoličku. Proto kampus opustil a nakonec si vzal evangelikální křesťanku. Pak na něj ale přišly „katolické myšlenky“ a podle svých slov objevil "intelektuální pravdu v katolické víře". Diskutoval o víře se svými katolickými přáteli, ale bál se, co by tomu řekla jeho manželka. Nakonec sebral odvahu a zeptal se jí: "S čím v katolicismu nesouhlasíš?“ Ona jen polkla a odpověděla: „Souhlasím se vším.“ Byla na tom stejně jako on a jen o tom mlčela.
Manželské konverze
Manželství je běžným katalyzátorem konverze, uvádí autor. Hodně lidí konvertuje kvůli partnerovi.
The Catholic Herald píše o Tině Robinsonové, křesťance bez denominace, která se vdala za katolíka od narození. Modlila se, aby dostala znamení, do jaké církve má patřit. Nedlouho poté našla u dveří pozvánku, aby přišla do kostela svatého Bernarda. Pro ni to bylo ono znamení a vstoupila pak do církve.
Estetické konverze
Existují lidé, na které působí to, čemu se říká „liturgie vůní a zvonů“. Takový byl třeba katolický konvertita spisovatel Evelyn Waugh. Někdy to bývá latinská mše, někdy ale také mše „obyčejná“. The Catholic News Service líčí příběh seminaristy jménem Gabrie Bouck, který žil většinu svého života jako baptista. To se změnilo, když přišel poprvé v životě na zpívanou mši. "Kněz zpíval celou mši," řekl Bouck „Úplně mě to přivedlo na jiné místo... Je v tom cosi velmi slavnostního a uctivého a děje se to způsobem, jaký jsem nikdy nezažil v protestantské církvi.“
Muslimští konvertité
Islám ztrácí přívržence v Americe rychlým tempem - a malý, ale rostoucí počet původních muslimů se stává křesťany.
(Tady můžeme provést upřesňující vsuvku. Podle The Economist se počet amerických muslimů v uplynulém desetiletí zvýšil o téměř 50 procent, ale přibylo i bývalých muslimů. Podle Pew Center 23 procent Američanů, kteří byli vychováni v islámu, se se svou vírou již neidentifikuje. Většina z nich jsou mladí přistěhovalci druhé generace, kteří odmítají náboženství svých rodičů. Někteří z nich jsou však již starší, když na ně přichází krize víry, mají za partnera muslima. Vedou své děti ke studiu Koránu a vodí je do mešity. O tom, že již nejsou věřící muslimové mlčí.)
Jak taková konverze může probíhat ukazuje třeba případ dívky Nahid K. Ve svých jedenácti letech v domovské zemi - Íránu - najednou při procházce slyšela Boží hlas, který jí říkal, aby si pamatovala tento den a pocit, jaký má. Později emigrovala do spojených států a při první návštěvě mše pocítila to samé. "S přesvědčením, že věřím, že Ježíš je skutečný a chce nám pomáhat a my mu to jen musíme dovolit."
Konvertovala ke katolictví a přidala se ke katolické pouti do katedrály sv. Judy v Íránu.
V Íránu ale může být katolictví trestáno více než deseti let ve vězení a zákon je přísně pomocí monitorování katolických kostelů. Problém pro Nahid začal, když si strážný všiml jejího muslimského jména a viděl její křestní doklad. Bylo jí řečeno, že nesmí opustit Írán. Nakonec se jí to ale povedlo. (Ironicky bychom mohli říci, že měla skutečně „z pekla štěstí“, ale nebuďme vůči Íránu hned nezdvořilí.)
Různé aspekty víry
Tolik článek z aleteia.org. Vlastně jsme se nedozvěděli nic hlubšího, jen to, že začátek bývá různý. Nejde ani o tom, že je řeč o katolických konverzích. Existuje samozřejmě mnoho dalších možností, třeba evangelizační shromáždění. Jedno takové jsem viděl v 80. letech v jednom sboru. Vystoupil tam mladý muž a líčil, jak žil v bahně hříchu a pak se obrátil. Nakonec byli přítomní hosté vyzváni, pokud se obrátili, aby šli dopředu. Kamarád, co mě tam pozval, se mě pak ptal, jestli jsem taky neměl pocit, že bych chtěl jít dopředu. Takový pocit jsem skutečně neměl a ani nikdy potom. „Dopředu“ jsem pak chodil už jen když jsem na to dostal v církvi nějakou funkci. Mnohem více na mě v před-konvertitském období zapůsobil atentát na Jana Pavla II., nebo když jsem četl Moodyho život po životě. S evangeliem to vlastně nijak nesouviselo.
Katolíci vedli dlouho neřešitelný spor, jestli Bůh dává svou milost těm, o kterých předem ví, že ji přijmou, nebo ji nechává jako déšť dopadat na všechny a někdo zabere a někdo ne. Z praktického hlediska je to dost jedno.
Když se podíváme na ty zmiňované příběhy konvertitů, najdeme tam vlastně různé aspekty víry. Je tam intelekt, setkání osob, krásno, vnitřní hlas neznámého původu. Nejspíš se to všechno bude v nějaké míře prolínat, protože bez osob nemůžete zprostředkovat ani to, co je chytré, ani to, co je krásné. Bez toho, že by někdo už kdysi náboženskou zkušenost pojmenoval, by se nedal zpracovat žádný vnitřní hlas.
Takto by bylo možné do toho mnohoúhelníku vstupovat z více různých stran. Pokud nebude osoba, která víru nějak přibližuje, nějakým způsobe rozumná a krásná (samozřejmě ne ve smyslu IQ testů a soutěží krásy), nezabere to. Pokud nebudeme mít už předem ponětí, co je to hezké, nepoznáme to.
Teologicky vzato je víra dar, který se nedá zasloužit a zřídit. Protože ale křesťanství patří k duchovním směrům, které považují hlásání a šíření za svou součást, zajímají nás i tyto vnější okolnosti. Často jde o události, kdy lidé přicházejí sami. Na bohoslužbu nebo shromáždění se dostanou kvůli společenské příležitosti (svatba, pohřeb, turistika). Narazí na knihu a vidí film. Samozřejmě se potkávají s věřícími. Jsou to dost krátké okamžiky. Je známo, že v knihkupectví věnuje zákazník pohledu na obálku knihy v průměru tři vteřiny. To se dá přeneseně použít na setkání s jakýmkoli projevem víry. Může trvat krátce a když není zkušenost intenzivní, zájem nevznikne, nebo nebude trvat.
Jak vypadá příprava duchovních a kazatelů, aby byli připraveni na prchavý okamžik? A jak je na to připraven každý?
Především jde ale o to, že evangelizace neznamená předat druhým správné věty, kterým je nutno věřit. Jde o to, že považuji za správné, aby ostatní prožívali to, co prožívám já. Jeden kněz se mi svěřil se svým pocitem, který má, když vidí své katechumeny. „Do čeho já je to tahám?“ To je podstatná otázka. Chci někoho „zatáhnout“ do toho, v čem sám jsem? Co to s nimi udělám? Je mi natolik dobře, že bych to chtěl dopřát i druhým, nebo jsem jen slyšel teorie, které považuji za pravdivé a hlásám je asi tak, jako bych hlásal gravitační zákon?
Jediné, co nakonec můžeme spolehlivě předat, je jen osobní zkušenost.
Autor je sociolog, publicista a starokatolický kněz.
