Seznamka
Juliusz Kossak (1824-1899) - Bitva u Vídně
Autor: repro Wikipedia. org / Wikimedia Commons
Oblíbenou součástí konzervativní mytologie je připomínání bitvy u Vidně v roce 1683, kde byl poražena otomanská vojska. Považuje se to za střet islámu a křesťanství a záchrana křesťanské Evropy. Jak to často bývá, historie je složitější než ideologické výkřiky.
Osmanská říše se tehdy táhla od břehů Perského zálivu až k dnešní Budapešti a Maroku a Vídeň si podmanila na dva měsíce. V reakci na to Polsko-litevská unie, jedna z velkých mocností kontinentu, Svatá říše římská a habsburská monarchie ve Vídni spojily své síly a vyhnaly otomany. Pro někoho je to něco jako pověstný „střet civilizací“.
Jak ale uvádí ve svém článku na Aeon.co historik z Osla Dag Herbjørnsrud, je možné tuto událost chápat také jinak jako spolupráci mezi rozdílnými etniky. Jan III. Sobieski (1629–1696) byl sám králem mnohojazyčného a mnohonáboženského polsko-litevského společenství. Bitvu by zřejmě nevyhrál bez pomoci sunnitských Tatarů, kterým se říká Lipkové. Ti se na území Litevského velkoknížectví usazovali od 14. století.
Lipkové jsou turkický národ. Po rozpadu mongolské říše skupina muslimských Tatarů uprchla a požádala litevského velkoknížete roku 1397 o azyl. Velkokníže Vytautas je přijal a zabezpečil jim náboženskou svobodu a dokonce je osvobodil od daní. Na oplátku Tataři Lipkové poskytovali své nové zemi a později Polsku, vojenskou pomoc. Byli životně důležitým faktorem téměř v každé bitvě v polsko-litevské histori. Ostatně i v září 1939 patřili Tataři k vojenským jednotkám, které bojovaly proti nacistické invazi.
Ale zpět k Vídni. Když se Sobieski vydal v roce 1683 ukončit obléhání Vídně, přivedl s sebou kavalérii muslimských Tatarů, která působila pod vedením tatarského poručíka jménem Samuel Murza Krzeczowski. Na přilbách měli slámu, aby se odlišovali od krymských Tatarů, kteří bojovali na otomanské straně. Lipkové v boji použili svou slavnou taktiku předstírání ústupu předtím, než se obrátili proti nepříteli. Po bitvě král Jan Sobieski napsal své ženě Marysieńce: „Naši Tatarové se zabývají sokoly, které si s sebou přinesli; střeží vězně a prokazují, že jsou věrní a důvěryhodní.“
Na druhé straně bylo složení vojska také také multináboženské. Otomané, které vedl sunnitský muslimský sultán Mehmet IV. (1642–93) byli spojeni s francouzským římskokatolickým „králem slunce“ Ludvíkem XIV. (1638–1715). Otomané a Francouzi se dohodli na formální alianci na počátku 30. let a trvala nepřerušena, dokud Napoleon nevtáhl do Egypta.
Ludvík XIV. byl římský katolík stejně jako vládci habsburské říše ve Vídni. To z nich ale neudělalo přirozené spojence, protože Ludvík XIV. chtěl být nejmocnějším křesťanským monarchou v Evropě. Použil bitvu u Vídně, aby posílil své postavení. Když osmanští bojovníci obklíčili Vídeň, Francie vázala habsburské síly tím, že poslala své vojáky na západní frontu. Není divu, že nepřátelé Ludvíka nazývali „nejkřesťanštější Turek“. Ludvík ostatně už v roce 1679 přesvědčoval Otomany, aby podpořili maďarské povstání proti Habsburkům.
V západní Evropě navíc vznikly po reformaci na počátku 16. století nové protestantské státy, které chovaly naděje v pomoc ze strany muslimů proti papeži a katolickým silám Španělska a Vídně. Nizozemský Vilém Oranžský (1533–1584) v roce 1566 vypravil vyslance k sultánovi Sulejmanovi a požadoval pomoc v boji proti španělskému útlaku protestantských poddaných.
Aby to měli stoupenci mýtů ještě o něco hořčí, má povídání o bitvě u Vídně ještě jednu tragickou tečku.
Masový vrah Breivik, který na ostrově Utøya zavraždil 69 lidí, sepsal manifest, který nazval „2083 Evropská deklarace nezávislosti“. 2083 kvůli tomu, že to bude výročí 400 let od bitvy u Vídně. Do 11. září 2083, píše ve svém obsáhlém manifestu, bude odražena třetí vlna džihádu a kulturně-marxistická a multikulturní hegemonie v západní Evropě bude rozbita a zmařena. „Přesně 400 let poté, co jsme zvítězili v bitvě o Vídeň 11. září 1683. Evropa bude opět vedena vlastenci.“ Zajímavé, že? Asociacím se meze nekladou.
Dag Herbjørnsrud píše: „Bitva u Vídně tedy nebyla válkou mezi křížem a půlměsícem. Nešlo o střet civilizací a mocné křesťanské vítězství nad islámem. Spíše sunnitští muslimští Tatáři měli zásadní význam při pomoci katolickému polskému králi na straně jedné a luteránští Maďaři byli spojeni se sunnitským muslimským sultánem na straně druhé. Rok 1683 byl nakonec jen dalším rokem bitvy o moc a vliv mezi velkými státy Evropy.“ Po roce 1683 ostatně Otomani ovládali Balkán po další dvě staletí. Řekové, Bulhaři, Rumuni, Srbové a Chorvaté zůstali křesťany a jsou jimi dnes snad víc, než Rakušané.
Kdyby šlo jen o zjednodušování složité historie, kterou se někdo pokouší nacpat do hesel a umístit na plakáty, bylo by to snad ještě únosné. Když ale vidíme, kolik lidí propadá i dnes stejným povídačkám jako Breivik a blouzní o boji proti muslimům, neomarxistům a multikulturalistům, jde z toho větší strach, než z údajných islámských hord, které chtějí rozvrátit křesťanskou Evropu.
Přinejmenším nejde rozvrátit něco, co neexistuje. Za prázdné kostely nemůže žádný sultán a neomarxista. Za ty si mohou křesťané sami.
Autor je sociolog, publicista a starokatolický kněz.
