Ztišení

Madeleine Delbrêl
Autor: Le Parisan

Neexistuje samota bez ticha. Někdy znamená ticho mlčet, ale vždy znamená naslouchat.

Pouhá nepřítomnost zvuků, která by nebyla pozorná k Božímu slovu, by však nemohla být tichem.

Den plný hluku a množství hlasů může být dnem ticha, jestliže se pro nás hluk stane ozvěnou Boží přítomnosti.

Když mluvíme o sobě a spoléháme na své vlastní síly, opouštíme ticho.

Když ústy opakujeme nejintimnější pozvání, kterých se nám dostává díky Božímu slovu, necháváme ticho neporušené.

Ticho nemá v oblibě záplavu slov.

Umíme mluvit i mlčet, ale dělá nám problém si vystačit jen s podstatnými slovy. Stále vrávoráme mezi mlčením, které pohlcuje lásku, a přemírou slov, která překryjí pravdu.

Ticho je láska i pravda.

Odpovídá tomu, kdo se táže, avšak dává jen slova proměněná v konkrétní život. Ticho, stejně jako jiná životní nasměrování, nás vede k sebedarování, nikoliv k falešné lakotě. Uschopňuje nás, abychom byli pro takový dar připraveni. Nemůžeme darovat sami sebe, jestliže jsme se předtím už zcela vydali. Zbytečná slova, jimiž naše myšlenky přetékají, nás oddalují od nás samých.

„Ze všech slov budete skládat účty.“

Ze všech, která bylo třeba říct, ale jež naše lakota nechala nevyřčená.

Ze všech, která neměla zaznít, ale jež naše rozmařilost roznesla do všech světových stran fantazií.

Proč by měly být vítr, písečná bouře nebo bouřka na moři znamením ticha, ale vstřelovací stroje ve výrobně, lomoz vlaků na nádraží a hluk motorů na křižovatkách už ne? V obou typech případů se přece jedná o šum stvoření, které nás obklopuje.

Proč by měly živit naše ticho skřivánčí zpěv v obilí, pohyb hmyzu v noci nebo bzučení včel uprostřed tymiánu, kdežto kroky lidí na ulici, hlasy žen v obchodě, křik mužů v práci, dětský smích v zahradě a písně zaznívající z baru ne? Všechno rezonuje stvořením, které se blíží ke svému konečnému cíli, všechno je ozvěnou Božího domu, ať v řádu nebo mimo něj, všechno je znamením života setkávajícího se s naším životem.

Ticho není útěkem, ale sjednocením nás samých v hlubinách Boha.

Ticho není efemérem, které pomine, když přijde sebemenší hluk. Naopak je orlem se silnými křídly, který se vymyká halasu země, lidí i větru.    

Otištěno v Sources vives n. 166, r. 2012, s. 50–51 (in Nous autres, gens de rues, Seuil, 1966, s. 85–87), přeložila Kristýna Boháčová.