Seznamka
Papež František
Autor: Flickr.com / Mazur / Creative Commons
Carlo Maria Viganò, který dříve působil jako nejvyšší diplomatický reprezentant katolické církve ve Spojených státech, napsal o minulém víkendu dopis, v němž uvádí, že papež František a další vatikánští činitelé byli přímo zapojení do krytí případů sexuálního zneužívání spáchaných kardinálem a někdejším washingtonským arcibiskupem Theodorem McCarrickem. Nejenže se Viganův dopis objevil uprostřed velmi citlivé papežovy cesty do Irska, které rovněž přispělo svým dílem k současným sexuálním skandálům, ale zároveň se jedná o další výstřel v dlouhé válce mezi papežem Františkem a konzervativnějšími církevními kruhy, včetně Vigana samotného. (Viganò, který z této krize viní homosexuály, se dostal s Františkem do křížku již v minulosti: v roce 2016 přišel za dramatických okolností o místo, neboť při organizaci papežovy návštěvy v USA do jeho programu o své vůli zahrnul také setkání s Kim Davisovou, kentuckou úřednicí, která odmítla vydat povolení ke sňatku párům stejného pohlaví.)
Zvláštní je také Viganovo tvrzení, že se Františkův předchůdce Benedikt XVI. rozhodl potrestat McCarricka rozhodnutím neudělit mu jistá privilegia, toto rozhodnutí měl František později zvrátit. Františkovi spojenci v reakci na to zdůrazňovali, že McCarrickovo údajné potrestání ze strany Benedikta nelze nijak doložit a že McCarrick mohl dále pokračovat ve svém působení, např. v kazatelské činnosti. Samotný papež při odjezdu z Irska prohlásil: „Já k tomu neřeknu ani slovo. Myslím, že toto [tj. Viganovo] vyjádření hovoří samo za sebe a vy jste dostatečně novinářsky způsobilí k tomu, abyste si udělali vlastní závěr.“
Co tohle všechno může znamenat pro Františka osobně a pro budoucnost církve, jsme se telefonicky zeptali Massima Faggioliho, profesora teologie a náboženských studií na univerzitě ve Villanově a přispěvatele do magazínu Commonweal. V průběhu rozhovoru, který byl následně editován a pro větší srozumitelnost zkrácen, jsme hovořili o tom, jak se liší nebo neliší Františkův přístup ke krizi způsobené sexuálními delikty od přístupu Benediktova, jestli můžeme poslední události vidět prizmatem kulturní války uvnitř církve a jaká by měla být papežova odpověď.
Je možné tyto události vnímat jako klíčový moment pro budoucnost církve v tom smyslu, že buď povede ke zvratu v tom, jak lidé smýšlejí o papeži Františkovi, nebo (pokud se prokáže, že obvinění byla falešná) se výrazně prohloubí konflikt mezi různými vatikánskými křídly?
Ano, myslím, že se skutečně jedná o klíčový moment. V příběhu, který se v posledních hodinách odehrál, bychom si měli všímat především dvou sfér: církve na Západě a Vatikánu. Viganò pouze využívá západní církev, americký katolicismus a šok způsobený odhaleními spojenými s kardinálem McCarrickem, aby mohl pokračovat ve svých osobních sporech s Vatikánem, který jej zapudil a odmítl z něj udělat kardinála. Jedná se o velmi cynickou akci, protože Viganò nemá žádný zájem na americké církvi. Americká církev má velký problém, protože netušíme, jak přežije, když je tolik biskupů nenáviděno tolika katolíky. Vůbec nevíme, jaký druh církve z toho vznikne.
A pak je tu Vatikán, jenž je pro papeže Františka komplikovanější, protože v tomto prostředí je nucen pracovat a vládnout. Toto obvinění namířené proti patnácti kardinálům a třem papežům (jeden je mrtvý, druhý je na odpočinku, ale stále naživu, a třetí je současným papežem) je z vatikánského pohledu velmi složité. Taková obvinění vlastně říkají, že lidé, kteří jsou do nich zapleteni, zaujímali v posledních 20 letech ty nejvyšší církevní pozice.
Carlo Maria Vigano
Autor: Pnac.org
Ale vzpomeňte si, že v roce 2011 se Viganò snažil očernit lidi v církvi na základě obvinění, která se nepotvrdila.
Co to bylo za obvinění?
Působil v instituci dohlížející na výkon vlády ve státu Vatikán [pozn. red.: jako generální sekretář], a když mu bylo oznámeno, že neusedne v jejím čele, tím pádem se nestane ani kardinálem a bude muset opustit Vatikán, okamžitě se velmi rozzlobil na druhého muže Vatikánu, kardinála Bertoneho, který byl pravou rukou papeže Benedikta, a vznášel různá obvinění vůči lidem pracujícím ve stejném úřadě. Tvrdil o nich například, že se dostali do střetu zájmů apod. Proběhlo vyšetřování, ale nenašlo se nic, co by bylo věrohodné. Nijak to ovšem nezabránilo tomu, aby byl poslán jako nuncius do Washingtonu, D.C. Čili to, co publikoval před 24 hodinami [pozn. red.: rozhovor vyšel 27. srpna], není poprvé, kdy udělal něco podobného. V tomto případě si zvolil opravdu velký terč, papeže Františka, a to navzdory tomu, že jeho skutečnými nepřáteli jsou lidé z okruhu papeže Benedikta.
Je příliš zjednodušující, pokud na tuto záležitost pohlížíme jako na liberálně-konzervativní kulturní válku?
Kulturní válka je toho součástí, protože rozdělení církve na liberální progresivisty, kteří Františka mají rádi, a na konzervativní tradicionalisty, kteří Františka rádi nemají, zajišťuje takovým obviněním politickou podporu. Viganò sám nemá žádný zájem na budoucnosti katolické církve na Západě, McCarrickův případ pouze využívá. To, oč se snaží, je vyřídit si s někým staré účty, kulturní boj se pouze zrovna hodí a je snadné jej využít.
Řekněte nám víc o tom, kdo je vlastně Viganò.
Myslím, že Viganò reprezentuje část pravicového křídla v církvi, které považuje otázku LGBT za klíčový problém tohoto milénia, popř. tohoto století a tohoto pontifikátu. Domnívají se, že je možné nebo dokonce nutné udělat cokoli, aby se zabránilo papeži Františkovi v zavádění církve více vstřícné vůči LGBT lidem. V tomto ohledu tedy existuje názorová blízkost mezi Viganem, jenž byl vždy posedlý představami o gay lobby a gay konspiracích, a americkou katolickou pravicí.
Vrátíme-li se zpět k problému, nakolik kontroverzní jsou tato nová obvinění? Pochybuje někdo o tom, že vysocí církevní hodnostáři věděli stran zneužívání o mnoho více, než kolik byli ochotni přiznat?
Víme, že mnoho lidí ví, ale z mnoha důvodů o ničem z toho, co vědí, nepromluvili. Je naprosto v pořádku ptát se, jak je možné, že se McCarrick stal arcibiskupem nebo kardinálem. Ale pokud se podíváte na Viganovu výpověď, sestavil velice selektivní seznam nepřátel a jsou to nepřátelé, které měl už před deseti lety. Proti Františkovi používá americkou pravicovou rétoriku, aby sjednotil ideologické síly usilující o změnu režimu v katolické církvi, neboť jsou přesvědčeni, že František je heretik. Nestarají se o to, jestli by František mohl být spoluviníkem v pokusech zamlčovat fakta. Vedou válku proti Františkovi už od jeho zvolení. Jde o sdílení zájmů mezi Viganem a jeho podporovateli, včetně některých amerických biskupů a včetně philadelphského arcibiskupa, který nedávno prohlásil, že Viganò byl skvělým nunciem.
Massimo Faggioli
Autor: Stthomas.edu
Jaké rozdíly jste zaznamenal ve způsobech, jimiž se se sexuálními skandály vypořádávali papežové Benedikt a František?
Existují rozdíly, protože když se podíváte na počet vyhozených biskupů, tak to je něco, co se před Františkovým pontifikátem nikdy nestalo. Můžete namítnout, že by jich mělo být vyhozeno desetkrát tolik, a já budu souhlasit, ale je to něco, s čím přišel František (včetně vyhození biskupů amerických) a je to něco zcela nového. V katolické církvi existuje progres – byť extrémně pomalý – v zavádění rázných preventivních i represivních opatření. Jednou z pozoruhodných věcí na Viganově svědectví je, že se obrací proti papeži Františkovi, který byl jediný, kdo zavedl proti McCarrickovi viditelná opatření. Skutečně jediný. Jan Pavel II. a Benedikt: nic. Viganò říká, že na McCarricka byly uvaleny kanonické tresty, ale přesto mohl cestovat a mluvit na veřejnosti. To je absurdní. František jednoho dne před několika měsíci obdržel důkaz a prohlásil, že to musí skončit.
Myslím, že František byl ve vypořádávání se s touto krizí příšerně pomalý, ale nemyslím, že by bylo fér říkat, že neudělal nic.
Co byste ve zkratce řekl, že bylo pro Vás poučné na papežově cestě do Irska?
Je to cesta, kterou samozřejmě zastínily současné problémy a to, co jim předcházelo. Je pozoruhodná, protože Irsko nám poskytlo velmi silný obraz změn, ke kterým v církvi za posledních 40 let došlo. Když zde byl Jan Pavel II. v roce 1979, byla to stále ještě stejně katolická země, jako byla ve středověku, myšleno ve smyslu vlivu církve na společnost a politiku. Uběhla však méně než polovina století a tyto poměry se kompletně změnily. Papež František si toho je velmi dobře vědom a nebojí se výzev tohoto druhu. Vzhledem k existenci sexuálních deliktů a jejich obětem se však současně jednalo o cestu velmi nesnadnou.
Vypravit se do Irska bylo projevem odvahy, neboť papež sem jet nemusel, ale rozhodl se k tomu. Nemyslím, že by tato cesta byla významná kvůli mimořádnému papežovu projevu nebo mimořádné teologii, ale je důležitá díky tomu, že papež projevil odvahu jet do země, která po století platila za nejkatoličtější na světě a dnes může sloužit jako příklad rapidní sekularizace. Je to příklad církve, která se musí adaptovat na radikálně nové podmínky, aniž by se při tom spekulovalo, zda může dojít k návratu minulosti, s nímž někteří katolíci stále ještě reálně počítají. Františkův přístup se vymyká volání po „starých dobrých časech“, což rozjitřuje ty katolíky, kteří by se chtěli vrátit do 50. let. Něčeho takového se od něj nedočkají.
Myslíte, že by měl František odpovědět razantněji a odmítnout Viganova obvinění?
Domnívám se, že bylo moudré rozhodnutí nekomentovat to už během tiskové konference na palubě letadla. Myslím, že se k tomu bude muset nějakým způsobem vyjádřit, protože tento dokument je pro Vatikán krajně nepříjemný, přinejmenším pro lidi, kteří zde pracují. Jako člověk zodpovědný za personální politiku se tím někdy v budoucnu bude muset zabývat.
Z anglického originálu, který vyšel v magazínu Slate, přeložil Jiří David.
