Seznamka
prezentace baletu na webu Národního divadla
Autor: www.narodni-divadlo.cz
Perla současného repertoáru baletu Národního divadla, jíž je Zuskovo Chvění, promlouvá jazykem zkušenosti, která je schopna rezonovat napříč světovými stranami.
Poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez chvění, to není pevné.
V choreografiích dlouholetého vedoucího baletu ND Petra Zusky pulzuje život, což je na rovině obsahu podle mého názoru dáno jeho neúnavným usouvztažňováním opozit. O protikladech ve světě, v sobě i v druhém víme, ale v denním provozu se snažíme jedno odklonit od druhého. Jen vzácně si dovolíme nechat vedle sebe obojí růst. Riskujeme tak totiž explozi, která může zničit náš usilovně vystavěný val sebejistoty. Zuska vědomě volí pohyb po hraně, kde se pravda nevlastní a krása nehmatá, ale kde je naopak jediným majákem věrné hledání středu. Ne ve smyslu laciného vyvažování, ale naopak urputného boje, který jde na dřeň kontrastující dvojice.
Třetí symfonie Henryka Góreckého vedle cimbálu Jiřího Pavlici, divoký mytický tanec vlamující se do privátna milostného duetu a především neklidné a opakující se sestupy a výstupy, kdy větrem rozechvělé listy padají k zemi, a tanečníci tak využívají prostor jeviště i s propadlištěm. Právě cykličnost tohoto oblouku, jenž ukazuje sepětí mezi umíráním a povstáváním a pnutí mezi urputností a slabostí, svědčí o vládě kairu. Příhodný okamžik udává rytmus vzmachu i upadání, on sám určuje začátek i konec boje. Jednotnost a jednoduchost kostýmů navíc ještě umocňuje divákovu sebeidentifikaci, neboť ani on není z koloběhu vyloučen.
List nemusí tě, Bože, prosit o nic,
dal jsi mu růst a on to nepokazil
Ale co já…
/Vladimír Holan, Poslední list/
Pohybový dialog Nikoly Márové a Giovanniho Rotola (v alternaci s Ayau Watanabe a Ondřejem Vinklátem) je záznamem vědomí, které nese jizvu bolestného odpoutání se od milované osoby. Ruptura způsobená oddálením, odchodem, ztrátou proměňuje celkové vnímání osobnosti, jež se odráží i v pohybu prostorem. Počáteční úzkostná fragmentarizace se v druhém okamžiku obrací v jistotu, která sice nemusí všemu rozumět, ale jež je láskou motivována k neposesivnímu jednání, které nechává druhému svobodu.
Synchronicita pohybů dvojice je přetržena, když se jeden blíží k hraně. Zatímco na celém jevišti mohou být spolu, pro „zde“, kde se láme prostor bezpečného, se každý rozhoduje sám. Pro transformující zkušenost je emblematická neschopnost sdílet jedinečnost takového momentu s druhým. Exprese, s níž Rotolo (resp. Vinklát) zpřítomňuje moment výsostné a osobní odpovědi, jež ho odděluje od komunity, nese otisk neschopnosti uhnout.
Metamorfóza, kterou prochází, se zpočátku zračí v napětí tváře, posléze jím však prostoupí klid, díky němuž sestupuje, a přidává se tak k proudu listů-těl, jež předznačila cestu. Úžasným tanečníkům baletu ND, výborným sólistům Márové a Rotolovi (Watanabe a Vinklátovi) se podařilo sdílet niternou zkušenost, která je svou univerzálností schopna dosáhnout daleko za poslední řadu na 2. balkóně. Pouštění ukazuje v Chvění několik poloh. Odpouštění druhému, jehož motivace nám není dáno rozkrýt, vede k opouštění, kdy se vzdáváme snahy osobovat si na něj právo. Jen takový akt důvěry potom spouští hlubokou proměnu, k níž musí však každý svolit sám.
Představení Chvění můžete v Národním divadle vidět v září třikrát, poté se několik měsíců uvádět nebude. Když si koupíte lístky do 9. září, využijte Divadlobraní, s nímž ušetříte 30%.
