Generace dnešních pětatřicátníků se v minulém roce dostala na jakési podivné rozcestí. V listopadu 2009 jim média (tj. převážně jejich vrstevníci) připomněla holý fakt, že doba dvaceti let, během kterých usilovně budovali svou manažerskou, intelektuální či jinou profesionální kariéru, uběhla velmi rychle. Události roku 1989 totiž mají v živé paměti, tehdy studovali střední školy, a bylo to přece tak nedávno... Pokud dalších dvacet let uběhne stejně rychle (a ono to bude, jak známo rychleji), je zde důvod ke znepokojení, že potom to další dvacetiletí let už bude asi poslední a nikterak radostné...

Média jim dále připomněla, že touha po věčném mládí je holý nesmysl. Stačilo totiž vidět všechny ty Kotvaldy a Sagvany, kteří uběhlý čas neoklamou ani starými účesy, úsměvy nebo mládežnickými mikinami. A že nám jich všelijaké vzpomínkové pořady nebo třinácté komnaty servírují necitelně celé mraky...

A nakonec jim média připomněla, že celá jejich kariéra utrpí v blízké době strmý ekonomický pád, protože za nějaké to desetiletí už patrně nebude na důchody. V tomto kontextu se pak připomíná jako útěcha, že „průměrná délka lidského života se prodlužuje“. Málokterý optimista si ji však překládá jinak než se sarkastickým dovětkem: „...prodlužuje se v té míře, v jaké klesá životní úroveň a celkový pocit radosti ze života.“ Stačí si ostatně znovu přečíst mistrovskou Čapkovu hru Věc Markopulos.

Jaké jsou reakce této naší generace: Leckterý manažer si začal dělat ještě větší „zásoby“, aby byl připraven na horší časy, jiný (který nemá jaksi z čeho „zásoby“ pořizovat) zvolnil pracovní tempo, protože „neužiji-li si důchod již teď, neužiji si ho vlastně nikdy“, další pak raději dělá, že se ho to netýká, ale potají se tím trápí.

Média se již této situaci začala přizpůsobovat: Převažují (a budou převažovat stále více) pořady vzpomínkové, retrospektivní, které nám mají připomenout krásné staré doby našeho mládí, těch zlatých 70. a 80. let, kdy čas tak pomalu plynul s písněmi Kotvalda a Bartošové, s Létajícím Čestmírem a Panem Tau, kdy všechno bylo ještě před námi a každý týden trval jako celý rok. A vůbec nás tehdy nenapadlo, proč se zase naši rodičové nostalgicky skrze písně a filmy vracejí do 50. a 60. let, a proč naši prarodičové do let 30. a 40. Teď už to víme. Teď už víme, že pomalu odcházíme. Ale není v tom vlastně i naděje a útěcha? Neměly by nás znepokojovat tak jako v Čapkově hře spíše iluzionistické triky s lákadlem dlouhověkosti? V případě politiků to dokonce bereme jako samozřejmost a ten, kdo by více přilnul k pocitu „dlouhověkého setrvání ve funkci“ zpravidla neobstojí v příštích volbách. U prezidentů a monarchů je to o něco bolestnější, u profesorů a vědců ještě bolestnější, u umělců ještě více – ale u prostého řadového a ještě třeba navíc věřícího člověka to snad není důvod k panice, nebo ano? Člověk, kterému diagnostikují těžkou nemoc, o tom ví své a jeho zkušenost je nepřenosná. Ale i my všichni ostatní, nejen rození skeptikové, víme, že skutečnost je neúprosná. A že je to tak dobře.