Seznamka
Ilustrační foto
Autor: americamagazine.org
Papež František vyprofiloval jako významné téma svého pontifikátu boj za vykořenění klerikalismu. Např. v listu Božímu lidu z 20. sprna 2018 píše v souvislosti s kauzami sexuálního zneužívání v církvi, že „klerikalismus je postoj, který nejen neutralizuje osobitost křesťanů, ale má také tendenci zlehčovat a podceňovat křestní milost, kterou Duch svatý vložil do srdce našeho lidu. Klerikalismus, ať už podporovaný samotnými kněžími nebo laiky, způsobuje v těle církve jakýsi rozštěp, jenž podněcuje a podporuje pokračování mnoha špatností, které dnes odsuzujeme. Říct ‚ne‘ zneužívání znamená říct důrazné ‚ne‘ všem formám klerikalismu.“ Je velmi potěšující a povzbudivé slyšet takovéto věci právě od papeže jako klerika par excellence.
Další potěšení mnoha členům Božího lidu mohlo přinést zamyšlení jiného klerika, plzeňského biskupa Tomáše Holuba, který při příležitosti 15. řádného shromáždění biskupské synody zabývající se mládeží přednesl 4. října příspěvek o problémech mládeže, o nichž se v české církvi oficiálně raději nehovoří, a to o tématu předmanželského sexuálního života. Poukazuje na různé praktické problémy plynoucí z církevního požadavku sexuální zdrženlivosti před uzavřením manželství a mluví o různých řešeních, ke kterým mnohé mladé nesezdané páry přistupují: přerušení svátostného života a odcizení se církvi nebo rozhodnutí nepokládat svůj předmanželský sexuální život za hřích a pokračovat nerušeně ve svátostném životě nebo předčasný vstup do manželství, které se ale poté často rozpadá. Holub tvrdí, že dle jeho zkušenosti mají nejlepší prognózu budoucího aktivního působení v církvi právě páry, které se rozhodly nedbat církevní praxe a oficiálního morálního učení církve a začaly spolu sexuálně žít už před manželstvím bez výčitek svědomí. Upozorňuje však na to, že tak v církvi narůstá skupina aktivních laiků, kteří mají vůči církevní autoritě a hierarchii rezervovaný postoj, a proto se přimlouvá, aby se synoda zabývala realistickým přizpůsobením norem života pro lidi v tomto životním období.
Holubův příspěvek je na hierarchu nezvykle otevřený. Něco takového jsme zvyklí slýchat spíše od psychologů z řad takzvaných „laiků“ než od osob pomazaných. Za tuto svou otevřenost si plzeňský biskup určitě zaslouží pochvalu, potlesk i věčnou odměnu v nebi, ale nepřehlédněme problematičnost jeho argumentace. Biskupova řeč nejprve vzbuzuje dojem chvályhodné starosti o osudy mladých, kteří jsou v moderní společnosti ohroženi mnoha těžkými existenčními problémy. Závěrečný argument, který má zdůvodnit nutnost hledat řešení, je však, jak jinak to říci, ryze a symptomaticky klerikální. Péče o tíseň druhých se v závěru překlápí do cynické starosti o mocenskou pozici hierarchie a kléru.
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Brooke Cagle
Kdyby nám v tomto článku šlo o osobu pana biskupa, bylo by důležité se ptát, zdali jeho klerikální argument vychází ze srdce oddaného statu quo a temným strukturám klerikální moci, nebo zdali se jedná pouze o rétorickou strategii, která realisticky předpokládá u svého auditoria na biskupské synodě převahu mocenského cynismu, přizpůsobuje se jeho zájmům a z mnoha možných argumentů vybírá právě ten, který má největší potenciál vzbudit v přítomných biskupech existenciální úzkost a paniku a pohnout je k jednání silou pudu sebezáchovy, jenž - jak známo - je ještě silnější než sex. Nám však o stav srdce pana biskupa nejde, a nebudeme se proto pídit, která z možností je pravděpodobnější. Jde nám o klerikalismus obecně; a zde, ať je tomu, jak chce, vidíme typický klerikální model uvažování, v němž je hlavním motivem jednání udržení autority. Na druhou stranu, jsme-li skutečně v takovém klerikálním srabu, jak naznačuje papež, je toto asi jediná argumentační strategie, která by snad mohla zabrat.
Holub nenabízí žádné řešení problému, ale přenechává je synodě. Troufnu si zde předvídat, že synoda žádné řešení nepřinese, a nebojím se každého, kdo snad očekává nějaké generální přimhouření oka nad předmanželským sexem, varovat už nyní, že se pravděpodobně dočká buď úplného mlčení, nebo maximálně slov soucitné účasti a doporučení, že se máme za tyto věci soustředěně modlit. Doktrinální řešení předmanželského sexu totiž úzce souvisí s mnoha dalšími nedořešenými sexuálními otázkami a každý si jistě dokáže představit, že uvolněním tradiční katolické sexuální morálky v tomto bodě by se celá její stavba najednou ocitla v troskách. Sex by se nám začal nekontrolovaně pohybovat mimo bezpečnou zónu svátostného manželství a řada celibátních teoretiků by bez jasných instrukcí bezradně hloubala, co si s ním počít. S novou naléhavostí a z nové perspektivy by se otevřely domněle vyřešené problémy antikoncepce a zpochybněna by byla povaha a smysl svátostného manželství, které má za současné naukové konfigurace jednoznačný účel v jakémsi „odemykání člověka pro sex“.
Jestliže církev nedávno uznala dvojí finalitu sexuálního styku a tvrdí dnes, že sex má nejen prokreační cíl v plození dětí, ale je zároveň také způsobem, jak manželé prožívají a upevňují svůj intimní vztah, nyní by se musela vyrovnat s jedním ze dvou důsledků. Buď by ze snahy o udržení dvojí finality vyplynulo, že plození a výchova dětí jsou možné i mimo manželství, a svátostné manželství by ztratilo další výsadu (snad by pak nakonec alespoň mohlo být bez problémů přístupné i pro homosexuální páry), nebo by se muselo připustit, že sexualita může mít také pouze jeden, čistě „rekreační“ cíl. Potom by ovšem definitivně padly i poslední křečovitě hájené, vratké argumenty proti umělé antikoncepci (nemluvě o jiných formách „sexuálního vyžití“). Zkrátka intelektuální konstrukt katolické sexuální morálky je tak komplexní stavba, že by se jednostranným zásahem zcela rozsypal, a od synody nelze čekat, že by se při nejlepší vůli pustila během tří týdnů svého trvání do tak hluboké restrukturalizace.
Holubův článek nepřináší řešení, ale přesto popisuje proces, který je v zásadě nadějný. Zvláště pracujeme-li s papežovou hypotézou, že nejpalčivějším problémem současné církve je klerikalismus, můžeme vylíčenou situaci interpretovat tak, jako by Boží prozřetelnost připravila v zastaralosti sexuální morálky důležitý nástroj. Klerikalismus totiž nevyřeší nějaké organizační nebo disciplinární opatření, nějaké poradní komise sestavené s takzvaných „laiků“, i kdyby v nich figurovalo sebevíce žen. Klerikalismus se totiž vykoření pouze hlubokou proměnou teologie a smýšlení nejen na straně kléru, ale hlavně na straně takzvaných „laiků“ (k řešení problému klerikalismu se trefně vyjadřuje Robert Mickens). A této změny jako bychom byli právě svědky. Ve svědectví pana biskupa vidíme, jak se na „cvičišti“ sexuální morálky dnes samostatně trénují noví sebevědomí a aktivní učedníci Kristovi, kteří si přivyknou jednat s osobní zodpovědností za svůj život a život svého partnera nebo partnerky a neptat se před každým činem na úsudek kléru, a kteří proto budou také imunnější vůči klerikální mentalitě. Tito lidé dospějí k osobní zodpovědnosti za svůj život časný i věčný a časem možná díky nim i vykrystalizují promyšlená a odžitá vodítka sexuální morálky pro současný svět, z kterých se bude moci budoucí, neklerikální hierarchie učit.
Archaičnost a komplexnost dnešní oficiální sexuální morálky je zkrátka pro mnohé lidi šancí, jak podstoupit riskantní a bolestivou cestu k převzetí opravdové zodpovědnosti za vlastní duchovní život a jak duchovně dospět v osoby a osobnosti srozumitelné současnému světu více než nějaký teoretizující a mentorující klerikální moralista. Je to proces bolestivý a riskantní, ale dospívání bolestivé a riskantní bývá, a to pro obě strany – pro rodiče, kteří přestávají mít přímý vliv na regulaci chování svých dětí a necitlivostí riskují, že se jim odcizí zcela, i pro děti, které poznávají, že jednat na vlastní odpovědnost a vstupovat do situací, které překračují schéma jejich zažitého rodinného prostředí, je náročnější, než se původně zdálo. Nikdo však nepochybuje, že dospět je správné. Dospělý člen Božího lidu potom bude disponovat zdravým antiklerikálním instinktem a bude se umět jakýmkoli klerikálním mocenským nárokům účinně vysmát. Pokud by se tato optimistická vize naplnila, problém klerikalismu bude marginalizován.
Autor je docent na katedře biblistiky a judaistiky Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy. Autor je členem římskokatolické církve.
