Seznamka
Ilustrační foto: Taneční pouť krajinou na Klenové
Autor: Vojtěch Brtnický
Málokdy se v plenéru podaří vytvořit projekt, ve kterém jsou spolu umělci i diváci aktéry jedinečné události. Risk nepřijetí, jejž na sebe vzala Slavnost probíhající na Klenové den po svátku sv. Václava, se proměnil v nepřenosnou zkušenost, která v účastnících rezonuje i v dalších dnech.
Taneční pouť krajinou, jíž se v západních Čechách účastnilo kromě 30 tanečníků 250 diváků, skutečně bez výhrady naplnila to, co slibovala v názvu. Choreografie Michala Záhory, který před několika lety uvedl v Divadle Ponec mystický obraz Orbis Pictus, se nechala inspirovat pasážemi z knihy Ezechiel a z Apokalypsy a pozvala účastníky do krajiny. Z diváků se tak opravdu stali aktéři, z přihlížejících jednající a ve výsledku se setřela hranice mezi průvodcem a tím, který se nechává vést.
Vnější krása podzimní přírody, svěžího studeného větru a ostrých slunečních paprsků byla kulisou pro cestu vnitřní, skutečnou pouť, pro niž se každý musel rozhodnout sám. Když ji odmítl, strávil v Klenové pěkné podzimní odpoledne s procházkou navíc, ale pokud svolil a nepřijal hodinovou performance jen jako představení, jež se ho netýká, ale coby univerzálnější pozvání k novému pohledu na realitu, jež se neomezuje jen na zvláštní místo a čas, mohl zažít transformující moment.
Taneční pouť krajinou na Klenové
Autor: Vojtěch Brtnický
Pouť se však zároveň nikdy neodehrává v totální izolaci od ostatních. Ať už putujeme ve skupině nebo ne, v hlavě si stále neseme vztahy a situace, kde nás druzí obklopují. V Klenové měli účastníci možnost zakusit v koncentrovanější podobě tytéž pocity, jež má poutník před Chrámem Božího hrobu, před Mekkou nebo v hlavní sezóně na Velehradě. Dojem davu, přes nějž nevidím, neslyším, jenž postupuje jen zvolna, avšak komentuje v tempu, dominoval první části, pomalému postupu alejí. Zatímco jedni meditovali, tiše našlapovali a vnímali listy pod nohama a traktory vedle na poli, druzí nervózně vyhlíželi skulinu, kterou by se mohli protlačit dopředu, a nespokojeně komentovali totální zpomalení jako chybu v produkci, která však podle mě byla zcela jasným záměrem.
Výstup ke kapli a letmý pohled na pohyb odehrávající se uvnitř kontrastoval se soustředěností, k níž vyzývala následující část. Záhora velkoryse využil celou louku, a účastníci tak z velké dálky sledovali několik paralelních akcí odehrávajících se na opačné straně. Chvění suchých kostí z Ezechiela nakonec prostoupilo celým prostorem a tanečníci se skutečně dotkli okamžiku, kdy se k hmotě přidává duch, kdy se neživá matérie nadechuje k životu a kdy je chlad proniknut hřejivou blízkostí a přijetím. Každý z těchto vjemů byl však spoluprožíván s ostatními, stejně jako na společné pouti. A ne každý dokázal na vdechnutí ducha vyčkat přímo na louce. Někteří vstřebávali intenzivní setkání s tancem v autě, kde čekali na zbytek rodiny, která vytrvala.
Taneční pouť krajinou na Klenové
Autor: Vít Šteif
Vzdálenost, která od počátku zcela přirozeně oddělovala jak účastníky mezi sebou navzájem, tak účastníky a tanečníky, zcela zmizela v závěrečné části. Společně obejmout celý prostor, vytvořit kruh, z něhož není nikdo vyloučen, ale každý je zván, aby k celku přidal svou nezaměnitelnou tvář, a tak přijmout spoluzodpovědnost za výsledný tvar. Tvůrci Michal Záhora, tanečníci i jezuita Petr Vacík nechali účastníky zakusit radost z prosté skutečnosti, že mohou být součástí celku, který pulzuje v rytmu různorodosti.
Zkušenost pouti, kvůli níž se dobrovolně vzdávám komfortu známého prostředí, a kde tudíž potkávám sám sebe i ostatní v situacích, v nichž se nemohu spolehnout na obvyklé jistoty, kdy procházím krajinou, která rezonuje s mým vlastním nitrem, a kde je mi dána možnost nahlédnout na realitu nerozděleným pohledem, tak může být proměňující. Jak jsme zažili na Klenové, současné umění je schopno takovou zkušenost nabídnout.
