Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Mazur / catholicchurch.org.uk
Text Jiřího Pavlíka Prokletí klerikalismu a sexuální komplex katolické církve zdařile a záslužně otevírá diskuzi o dvou aktuálních a úzce propojených tématech – klerikalismu a katolické nauce v oblasti lidské sexuality. S určitými obavami přistupuji k několika otázkám, které mi v souvislosti s tímto článkem přicházejí na mysl. Jde o pole, kde vnitrocírkevní i celospolečenská diskuze často připomíná spíš urputný zápas dvou do sebe zaklesnutých zápasníků, než věcný a otevřený dialog. Proto bych i těchto pár bodů chtěl formulovat jako vybídnutí k dalšímu vyjasňování a ne jako křečovitou nebo jedovatou polemikou.
Zdá se mi, že celý text Jiřího Pavlíka je založen na dvou, možná užitečných, fikcích.
Zralý individualismus versus živá tradice
Jako červená nit se Pavlíkovou argumentací vine důraz na osobní, individuální zodpovědnost každého člověka za svůj sexuální život. Ta má jistě v nějaké podobě v lidském životě svůj smysl. Zcela fiktivní je ale představa, že lidská sexualita a rodinné uspořádání se utváří čistě na základě autonomních rozhodnutí jednotlivců a tedy, že bychom mohli díky naší individuální zkušenosti formulovat „promyšlená a odžitá vodítka sexuální morálky pro současný svět“.
I jen letmý pohled do dějin rodinného života a do srovnání forem rodiny v nejrůznějších kulturách ukazuje, že lidská sexualita a rodina je vždy formována tradicí, sociálními strukturami, základními sdílenými hodnotami dané kultury a společnosti, náboženstvím atd. Vyhraněný individualismus, jenž břemeno zodpovědnosti v sexuálním životě zcela přenáší na jednotlivce vyděleného z konstitutivního rámce společnosti a kultury, se vynořuje v západním světě postupně od 19. století. Aniž bych zde chtěl hloupě a jednostranně připomínat „sexuální revoluci 60. let“, je to právě vývoj v posledních několika desetiletích, jenž je jakousi laboratoří v níž můžeme zkoumat úspěšnost projektu sexuální mravnosti a rodinného života vystavěném na autonomním konstruování vlastní sexuality.
Nevím, zda perspektiva fungování rodiny spoléhající na zralý individualismus obstojí ve světle současných demografických problémů i zjevné slabosti rodinných a na nukleární rodinu navázaných společenství.
Jinými slovy lidská sexualita není primárně otázkou zralých jedinců, ale funkčních společenských struktur, v nichž se předává živá tradice.
Klerikalismus versus živé křesťanství
S tím souvisí i má druhá poznámka. Jiří Pavlík vhodně poukazuje na komplexitu katolické sexuální morálky. Ale tento systém přeci není nějakým klerikálním konstruktem. V umělé dichotomii klerikalismu a živého, odpovědného křesťanství vidím druhou fikci textu.
Přes nepopiratelný historický vývoj můžeme vysledovat jasné kontury křesťanské sexuální nauky, které se v mnohém odlišují od světa okolních kultur (mj. důraz na osobní vztah dvou manželů, nerozlučitelnost, předávání života atd.). Tyto, v dějinách postupně krystalizující, principy potvrzuje i životní zkušenost předávaná skrze řadu staletí.
To, co Jiří Pavlík, zdá se mi mylně, označuje za klerikální výmysl, je přeci křesťanský život, tak jak nám byl tradicí předán a jak se ho klopýtavě snažíme žít i my. Všechna zřejmá selhání, nedokonalosti a narušenosti, které člověk tak dobře zná, neruší nepopiratelnou úspěšnost křesťanského modelu rodiny, který nemá ve světových dějinách obdoby.
A opět, životnost tohoto modelu nespočívá na zralých jedincích, ale především na živých společenstvích, rodinných i širších, která se nechají formovat křesťanskou naukou a zkušeností předcházejících generací a na jejím základě budou stavět svůj díl odpovědnosti za její předávání.
