Někteří myslitelé tvrdí, že civilizace a společnosti stojí a padají se způsobem, jak odpovídají na výzvy, před něž jsou postaveny: pokud se najde jádro tvůrčích osobností, které přijdou s odpovědí, společnost přetrvá; pokud však společnost pouze opakuje staré odpovědi (které fungovaly ve vztahu ke starým otázkám), umírá.

Toto schéma mi do jisté míry přijde použitelné jak pro naši evropskou či českou společnost, tak pro mnohá církevní společenství. Doplnil bych jej však o jeden aspekt, který je tragicky charakteristický pro naši současnost: zvětšující se propast mezi tvůrčím jádrem hledajícím odpovědi – a elitami činícími rozhodnutí jménem celé skupiny.

Samozřejmě nejde o nový problém. Proroci měli skoro vždycky těžkou hlavu z toho, jak upozornit mocné na zhoubnost jejich směřování. Jak je přesvědčit o tom, že nová doba si žádá nové hledání odpovědí, ne jen setrvávání na dogmatizovaných řešeních minulosti. (V této souvislosti je poměrně zajímavé sledovat některé snahy Vatikánu o znovuuvedení tradičních odpovědí, které reagovaly na formulace otázek před mnoha staletími.)

Moderní doba však přinesla výraznou změnu v demokratizaci rozhodování o veřejných záležitostech: každý má možnost mluvit do čehokoliv a rozhodovat o čemkoliv. A na základě principů rovnosti a nediskriminace jsou hlasy všech stejně hodnotné (nebo se tak alespoň snažíme tvářit).

Přínosem této demokratizace je rozšíření skupiny lidí, kteří mohou přicházet s dobrými nápady. Negativem, že o tom, co je dobrým nápadem rozhodují všichni, popř. zástupci většiny (resp. zástupci většiny z těch, kteří se rozhodnou, že jim problémy jejich společnosti nejsou ukradené).

Rozhodování tak jen zřídkakdy spočívá v rukou tvůrčích lidí, kteří by upřímně hledali odpovědi na otázky, před kterými naše společnosti stojí. V nemálo případech rozhodují lidé fascinovaní vlastní osobou a vlastními zájmy; lidé, kteří si nechtějí připouštět ani otázky, natož náročnost hledání odpovědí. Kreativní skupinky přemýšlivců naštěstí nevyhynuly. Stále působí. A díky revolucím v komunikačních prostředcích mají širší možnosti dělit se o své nápady. Mají však také těžší cestu k tomu, aby jejich hlasy byly slyšet.

Ty tam jsou doby, kdy prorok přišel ke králi a pokusil se jej přesvědčit o charakteru výzev, před kterými jeho království stojí. Jen zřídka se v naší společnosti stává, že skupinka myslitelů zvládne přesvědčit veřejnost („nejvyššího zákonodárce“) o krátkozrakosti celospolečenského směřování.

Proto se mi jeví legitimní otázka, jestli má naše společnost šanci nejen slyšet o současných problémech a jejich možných řešeních, ale také s nimi něco udělat? Jestli jsme ještě schopni činit rozhodnutí, nebo jsme se rozhodli jít cestou ne-rozhodování (jak by řekl Søren Kierkegaard)?

Otázky, kterých jsem se dotkl na celospolečenské úrovni platí mutatis mutandis také na úrovni mnoha církevních společenství, která se snaží aplikovat staré odpovědi na nové otázky. Společenství, která dokáží oslovit jen málokoho zvenčí, a tak postupně vymírají.

Klíčovou otázkou tedy je: jak naslouchat tvůrčím lidem, kteří se snaží hledat odpovědi na aktuální otázky bez slepého odkazování ke starým odpovědím? A pro tvůrčí jedince: jak být svým společnostem prorokem?