Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Grant Whitty
Nedávno se na tomto webu objevil text Jiřího Pavlíka o klerikalismu a „sexuálním komplexu katolické církve“, zpochybňující její učení o sexualitě a hledající souvislost s domnělým mocenským nárokem kleriků, kteří mají laikům bránit v křesťanské dospělosti včetně seberealizace na poli intimních partnerských vztahů. Tento text by rád nabídl pohled radikálně jiný, dle našeho mínění nikoli čistě jen „církevnický“ či klerikální, nýbrž zcela evangelní.
V životě Padre Pia nalezneme tuto příhodu (zaznamenanou jeho životopiscem Schugem): K slavnému mnichovi přišel ke zpovědi mladý Američan, žijící se svou přítelkyní „na hromádce“. Dříve, než stačil cokoli říci, Pio mladíka příkře odmítl vyzpovídat. Po dvou letech duchovního boje a zřeknutí se hříchu přijel mladík za Piem znovu: ten ho vyzpovídal a prozradil mu, že se za něj celou tu dobu modlil. Podobných Piových příhod je zdokumentována dlouhá řada, nejde tedy ani tak o neústrojnou výjimku jako spíš o „provozní“ záležitost v životě tohoto mystika a světce. Nikdo samozřejmě není vázán věřit soukromým zjevením a život kohokoli není podkladem církevního učení ‒ nicméně prorocké postavy i činy jsou té které době posílány z konkrétního důvodu, téměř vždy proto, aby znovu a důrazněji připomněly pravdu, kterou církev již učí (což je ostatně i kritériem uznání této postavy).
Učení o sexuální čistotě tedy není církví pouze teoreticky formulováno, nýbrž potvrzeno její praktickou zkušeností, totiž mystickou tradicí ‒ situace i vize odhalující význam čistoty pro duchovní život najdeme u množství katolických mystiků (přičemž řada z nich klade čistotu do přímé souvislosti s lidskou spásou!). Je možné tuto tradici odmítat či nebrat na ni zřetel, avšak znamená to jistou intelektuální nepoctivost: škrtnout celou jednu velkou spirituální oblast lidské zkušenosti, nevyrovnat se s otázkami, které naší rozumové sebejistotě klade, a zároveň poněkud nekonzistetně věřit, že Bůh na jedné straně dal církvi moc vyhánět démony, uzdravovat, odpouštět hříchy a na druhé ji tentýž Duch nechává mýlit se v tak zásadní věci, jako je učení o lidské sexualitě a manželství. Jinými slovy věřit, že např. zmíněný Pio sice měl nadpřirozený dar číst hříchy v lidských duších jako v otevřené knize, ale nedokázal je už správně interpretovat. Jako by muž, který ve své cele dlouhé noci zápasil s démony o spásu duší, pak nedokázal poznat démonické působení v lidském nitru.
Lze namítnout, že mystik je dítětem doby a může věci interpretovat v intencích svého nedostatečného pochopení. Kontingentní a časový lidský život se tu však vždy protíná také s nadpřirozeným, s vlomením věčnosti do skutečnosti. Podobně církev je vedena Duchem svatým a je možné se odvážit věřit, že k čemu jako společenství víry (právě ve věcech této víry a mravů) dospěla, je skutečně inspirováno a znamená dobro pro můj křesťanský život. Druhým argumentem je, že katolické manželství (stejně jako kněžství) je svátost. Jiří Pavlík argumetuje, že v době prodlouženého zrání, ekonomické nejistoty a odkládání celoživotních závazků může být „dospělé“ rozhodnutí církevní učení o mimomanželské čistotě nerespektovat. Dle téže logiky pak ale není třeba respektovat ani církevní předpisy ohledně kleriků ‒ do semináře se dnes (včetně autora tohoto textu) vstupuje i ve středním věku, proč tedy „nerealisticky“ čekat dlouhé roky na svěcení? Nejde to, protože k výkonu kněžské služby je třeba formace a především Boží a církevní pomazání. Úplně totéž pomazání je však třeba k manželství ‒ tvrdit, že pomazání potřebuji jen ke kněžství a k manželství ne, by bylo ostatně nefalšovaným výrazem klerikalismu. Pokud svátost obcházím a nečekám na ni (případně ji odmítám), v podstatě tím říkám, že o Boží požehnání a milost ‒ pro něco tak radikálního jako křesťanské manželství nezbytnou ‒ nestojím, resp. tím onu posvátnost tuneluji. Případně vyjadřuji, že na milost reálně ve svátosti obsaženou vlastně nevěřím. Problémem tu je nedostatek víry, nikoli skutečnost, že by milost nefungovala.
Mnohem logičtější než tvrdit, že církev během svých dvoutisíciletých dějin nepochopila vlastní Bibli (kterou z části sama napsala) i tradici a jako celek se fundamentálně mýlí v bodě morálního učení o sexualitě, je tedy dle našeho názoru přijmout skutečnost, že požadavek čistoty pochází přímo od Ježíše Krista a je v církvi zachováván a žit na základě vedení církve Kristovým Duchem i přes lidskou nedokonalost a selhání a bez ohledu na dobový kontext. Z tohoto hlediska katolická stavba morálky, svátostného života a pastýřské autority zcela dává smysl a není třeba ji bourat ani dekonstruovat. Toto učení je ovšem kontrakulturní a nepohodlné, jako ostatně většina Ježíšova učení, a ostré hrany evangelní radikality nedokáže zabrousit ani sebetekutejší modernita. Jinými slovy, pokud jsme při hlásání evangelia nenarazili na odpor, pak jsme nehlásali evangelium.
Důležité je ale i druhé jádro Pavlíkova článku: klerikalismus katolické církve a mocenské ovládání, které z něj plyne. Duch Boží vane, kudy a kam chce, avšak Kristus z určitého důvodu chtěl, aby ho lidé přednostně přijímali skrze jeho církev. V církvi pak ustanovil pastýřskou autoritu, která v úzkém slova smyslu (pokud odhlédneme od všeobecného kněžství všech pokřtěných) není vykonávána veškerým společenstvím věřících, nýbrž jednotlivci k tomu povolanými a pomazanými. Před soukromým výkladem proroctví varuje ostatně i Písmo (např. 2 Petr 1,20). Tato autorita je zároveň podložena tím, že se klerik za svěřený lid přimlouvá a obětuje ‒ přesně jako ve zmíněném Piově případě. Pastýřská role je jen jednou z mnoha rolí v církvi a nikterak nesnižuje nenahraditelný význam ostatních věřících. Sama je však také nenahraditelná.
Klerik má proto právo i povinnost vykládat Boží zákon, avšak sám je pouze správcem a služebníkem, ne pánem. Participuje na autoritě jediného Pastýře, a jen v této služebné a pokorné participaci dává jeho autorita smysl. Klerikalismus se týká instrumentalizace a totalizace klerikální moci ‒ nikoli však autority samotné, Kristem evidentně chtěné. Autoritu klerika nelze zrušit, stejně jako nelze zrušit fyzické otcovství a mateřství jen proto, že otcové i matky ve svých rolích selhávají. Citát z textu papeže Františka v Pavlíkově článku se týká přesně téhož: papež hovoří o klerikalismu v souvislosti se sexuálním zneužíváním a jeho následným krytím ‒ nikde však v onom textu neodmítá klerikální (rozuměj pastýřskou) autoritu jako takovou. Dávat tedy tento citát do souvislosti s odmítáním klerikální autority obecně nedává smysl.
Přijímání církevního učení tak jako vždy zůstává věcí víry ‒ odpověď, zda je pro mě Ježíš pouze zajímavým rabínem, jehož učení mě sice inspiruje, avšak neurčuje veškerý můj život, anebo spasitelem sestupujícím do mých nejniternějších hlubin včetně mohutností sexuality, si už musí dát každý sám.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora. Autor je seminarista v Arcibiskupském semináři v Praze
