Seznamka
Obálka knihy
Evangelium vyzývá k lásce k nepřátelům, k odpuštění a smíření. Ti, kdo o to poctivě a upřímně usilují, zažili, že to není snadné. Psychika a emoce se bouří, narážíme na různé překážky, dostáváme se do složitých a nepochopitelných situací. Zpovědníci a duchovně doprovázející nejsou vždy schopni v těchto situacích poradit. Cennou pomoc nabízí kniha polského kněze, jezuity a psychologa Józefa Augustyna O ublížení, odpuštění a zpovědi (Cesta 2017). Autor se věnuje duchovnímu doprovázení v různých životních situacích a vede exercicie. Kniha vznikala na základě autentických otázek účastníků exercicií.
První část se zabývá tématy zranění, ublížení, odpuštění a smíření. Na otázku, jak se vypořádat s utrpením a křivdami, J. Augustyn doporučuje ujasnit si původ našeho utrpení. Jeho příčinou nemusí být jen druzí lidé, špatné úmysly a zevní okolnosti, ale i naše poznamenání prvotním hříchem. Ublížení obecně definujeme jako zlo, které nám způsobil někdo jiný. Dochází k tomu většinou ze slabosti, málokdy ze zlé vůle. Pokud nám někdo ublížil nevědomě, nejedná se o ublížení v užším smyslu. Právě to bychom měli rozlišovat, abychom neviděli ublížení na každém kroku. Většinou netrpíme kvůli bolesti jako takové, ale protože ji přijímáme nesprávně, bez důvěry a ducha víry. Je třeba také zdůraznit, že častým zdrojem bolesti bývá pohrdání Bohem a jeho přikázáními.
Bolestné téma představuje zranění blízkým člověkem. Postižený se zmítá mezi dvěma protichůdnými pocity, nenávistí a láskou. Čím užší emocionální vazba, tím silnější negativní emoce. Podle autora není dobré tyto emoce tajit a potlačovat, ale umět je vhodným způsobem vyjádřit. Nejdřív si tento vnitřní emocionální rozpor přiznat - tím získáme vůči svým emocím aspoň minimální svobodu. Pak provést pokojnou analýzu vzniklé emocionální situace a celého dosavadního průběhu konkrétního vztahu. Je také dobré položit si otázky, jestli jsme k problému nějak nepřispěli a jak vidí situaci druhá strana.
Žena, které se její matka chtěla před narozením zbavit, přiznala svůj negativní vztah k Panně Marii. Ptá se, jestli se má do mariánské zbožnosti nutit. Exercitátor doporučil hledat upřímné setkání s Ježíšovou matkou, i když to nebude snadné a bude to vyžadovat čas. Vnitřní zranění nelze vygumovat z paměti, psychické následky zůstanou. Je dobré se otevřít Bohu, přetrpět před Ním životní příběh a uvědomit si svou závislost na Něm.
Jiná účastnice si postěžovala na nečekanou zraňující reakci ze strany duchovně doprovázejícího, kterého si vážila a svěřila se mu se závažným problémem. Neuvedla, jestli šlo o kněze, psychoterapeuta nebo laika. J. Augustyn upozornil, že tato situace představuje důvod k zamyšlení a k prozkoumání. Onen doprovázející se zřejmě dotkl něčeho podstatného. Pokud se octneme v krizi, máme intenzivní potřebu emocionální podpory a často si u někoho přehnaně idealizujeme osobnostní rysy, po kterých zrovna toužíme. Nevidíme slabosti a meze, které má každý. V takové situaci není dobré fixovat se na jednu osobu, ale hledat pomoc v širším okruhu. Měli bychom se také zamyslet, jestli nemáme vůči druhým nereálná očekávání. Svůj problém můžeme překonat v srdci jen my sami. Každá lidská pomoc má své limity a měla by nás vést k Bohu.
Jsme povinni smířit se s někým, kdo o to nestojí a nemá zájem odčinit škodu?
Jak jednat, když druhá strana nechce odpustit a smířit se? Je třeba si ujasnit rozdíl mezi odpuštěním a smířením. Odpuštění probíhá jako vnitřní osobní skutečnost v srdci jednotlivce, nezávisle na chování druhé strany. Odpuštění je prioritní, smíření lze budovat jen na něm. Vyžaduje ochotu a zapojení obou stran. Jediné, co můžeme udělat, druhému odpustit a o odpuštění poprosit. Za volbu a rozhodnutí druhých odpovědnost neneseme. Nemůžeme vstoupit do jejich srdce a k něčemu je nutit. Neměli bychom začínat výčitkami a připomínáním velikosti viny. Je třeba, aby obě strany uznaly svou vinu a zodpovědnost, ale někdy je to složité. Větší vinu může mít strana, která utrpěla hlubší zranění. S tím, že není správné přesouvat veškeré břemeno konfliktu na toho druhého, většina jistě souhlasí. Ale je správné v zájmu klidu vzít všechnu vinu na sebe? A kdo má udělat první krok? Ten, kdo se víc provinil? Odpověď zní, že ve skutečném a hlubokém odpuštění nečekáme na to, až přijde ten druhý. Ale jak odpustit někomu, kdo nevidí, že ubližuje? V tomto případě záleží na tom, o koho jde a jaký je náš vzájemný vztah. Pokud si vytvoříme bezpečný odstup od nahodilých lidí, s nimiž nás nic nepojí, nejedná se o nedostatek lásky. Ale co když jde o člena rodiny? Autor doporučuje položit si určité otázky, zamyslet se nad vlastním postojem a hledat cestu k dialogu. V žádném případě nepřijímat roli oběti, ale vhodným způsobem vyslovit protest. Řešila se také otázka, jestli je odpuštění a smíření jen působení Boží milosti bez potřeby lidského úsilí, nebo jde o plod lidského úsilí vyrobené silou vůle.
Někdo v té souvislosti uvedl, že odpustil v srdci tomu, kdo mu vážně ublížil. Ptá se, jestli mu to má říct, nebo počkat na jeho omluvu. Exercitátor upozornil, že taková prohlášení, i když mohou být projevem dobré vůle a dobrým začátkem, nepředstavují známku skutečného odpuštění. Odpuštění a smíření nejsou jednorázové volní akty, ale dlouhodobé komplikované procesy, které vyžadují zrání. Platí to zvláště v případě hlubokého a bolestně vnímaného ublížení. Čekání na omluvu vyznívá jako výčitka. Navíc druhá strana může mít stejné očekávání. Pokud cítíme potřebu druhému všechno vyúčtovat, jedná se o povrchní odpuštění. Skutečné odpuštění neřeší míru zavinění a nečeká na omluvu, ale vychází druhému vstříc bez ohledu na míru viny.
Má smysl s druhým člověkem o problému a konfliktu mluvit? Co když rozhovor na toto téma odmítá? Není rozumnější jen odpustit a pro klid doma mlčet? Dialog bychom neměli vynucovat podle vlastních potřeb, ale respektovat ochotu, připravenost a čas dozrávání druhé strany. Když už se podaří kontakt navázat, je dobré o konfliktu mluvit, nebo se radši bavit jen o běžných věcech? A jak dát najevo, že jsme odpustili? Deklarovat to slovně? Autor odpovídá, že pokud hluboko v srdci odpustíme, slovní prohlášení na adresu viníka nebudou důležitá. Odpuštění se projeví v našem chování a gestech.
Kdy a jakým způsobem vyslovit kritiku? V první řadě je třeba zvážit, o jaký typ vztahu jde (manželství, komunita, pracoviště) a jaké závazky z něho plynou. Měli bychom přihlédnout ke stupni citlivosti druhého a schopnosti kritiku přijmout. Existují situace, kdy je přímo povinností říci něco přímo, bez ohledu na reakci druhé strany. Tyto situace je však nutné pečlivě zvážit, zkoumat vlastní svědomí a pokud možno se s někým poradit. Subjektivně vnitřní imperativ napomínat druhé může plynout z vlastních negativních pocitů a nespokojenosti se sebou.
Co když někdo ubližuje dětem? Otázkou je, jestli ubližuje pouze jeden rodič nebo oba dva. Nestačí pomoci jen dítěti, pomoc potřebuje celá rodina. Oddělit dítě od rodiny jen v krajním případě. Pokud dítěti ubližují vrstevníci, rodiče by měli dítě poučit, jak se ubránit a jak vyhledat pomoc dospělých. Měli by být dítěti oporou - a to nejen v mimořádných situacích. Je třeba vnímat každodenní problémy a všední bolesti dětí. Děti mají jiné potřeby a priority než dospělí.
Mladý člověk požádal o radu, jak se zachovat, když otec podvádí matku. Tato situace je složitá a dramatická. Konflikty mezi rodiči dopadají nejtíživěji na děti, které by se však do jejich vzájemných vztahů a osobních problémů neměly plést. Je dobré udržovat vztah s oběma rodiči, ale nepokoušet se je smiřovat nebo dokonce rozhodovat o jejich vině a mravní odpovědnosti. Dále je třeba najít moudré duchovní doprovázení a vzít si poučení pro vlastní budoucí vztahy. Co si počít s manželstvím, které navenek roky funguje, ale chybí vzájemná láska? J. Augustyn upozornil, že konfliktní svazky a ztroskotaná manželství nejsou nahodilou záležitostí, ale důsledkem nedostatečného úsilí jedné nebo obou stran. Účastníci konfliktu by si měli uvědomit, že jde o mnohem více než jen o vzájemnou emocionální hru. Každý mezilidský konflikt má také duchovní dimenzi.
Žena položila otázku, jak jednat s manželem alkoholikem, který ztratil zájem o rodinu a vzdálil se od Boha. Autor doporučil tuto těžkou situaci přijmout, ale zároveň aktivně jednat a hledat pomoc. Co když se alkoholik dopouští domácího násilí, utratil všechny úspory, neplatí alimenty a soudně nařízená odvykací léčba nepomohla? Žena, která na manžela podala z těchto důvodů trestní oznámení, začala váhat, jestli by neměla žalobu stáhnout a vše mu odpustit. Jenže v tom případě by ubližování jí a dětem pokračovalo. Jezuita zdůraznil, že povinnost odpustit neznamená dovolit agresorovi dál beztrestně ubližovat. Podání trestního oznámení by však měla předcházet snaha o řešení situace mírnějšími prostředky, což se v tomto případě stalo. Nelze se řídit falešným soucitem a milosrdenstvím, ale ani nenávistí, touhou po pomstě a ponížení druhého. Prioritou by mělo být právo dětí na pokojný život.
Není však správné posuzovat vztah alkoholika k Bohu. Alkoholismus nespočívá jen v touze se napít, ale v pocitu prázdnoty a bezmoci, absenci smyslu života. To platí i pro ostatní závislosti. Lze závislým pomoci? Ano, ale jen pokud o pomoc stojí. S člověkem, kterému chceme pomoci, musíme nejdřív navázat vztah, získat jeho důvěru, jednat s ním laskavě a s úctou. Léčba závislosti vyžaduje nejen silnou motivaci, ale také pokoru a sebeúctu. Závislý by měl sám sebe přijmout jako bytost hluboce zraněnou ve své emocionalitě, lidské a duchovní rovině, ale také jako bytost obdařenou vlastní hodnotou a důstojností.
Řešila se také láska k nepřátelům, kterou někteří účastníci považují za nemožnou a nereálnou. Jak a proč milovat nějakého agresora? Nebylo by rozumnější se mu vyhnout, než neustále nastavovat druhou tvář? J. Augustyn upozornil, že je zde třeba rozlišovat mezi světem emocí a světem ducha. Láska k nepřátelům se jeví jako nemožná a nereálná z pohledu našeho zraněného lidství a pokřivené emocionality. Nejde však o emocionální sympatii, ale vědomé rozhodnutí, postoj duše a srdce, zřeknutí se msty, ochotu smířit se a odpustit. To ovšem neznamená, že bychom neměli právo bránit se brutalitě a násilí. Nastavení druhé tváře není v rozporu s požadavkem respektu k našim lidským právům a důstojnosti.
Druhá část knihy se zabývá svědomím a svátostí smíření. Nabízí cenné rady duchovním i laikům, zpovědníkům i penitentům. Jeden z tazatelů si postěžoval na nedostatečnou náboženskou výchovu v dětství. Řeší, jak najít vhodný typ zbožnosti a hlubší duchovní život. Jezuita doporučil neobviňovat, ale přijmout zodpovědnost za vlastní život. Varuje před neuváženou radikalitou, odvrhováním starých ověřených forem zbožnosti a ukvapeným přijímáním nových neověřených. Jak přimět blízkého člověka plnit náboženské povinnosti, chodit do kostela, modlit se a zpovídat? Nelze druhé obracet a zachraňovat násilím, na úkor jejich svobody. Bůh touží po naší spáse, ale nezachraňuje proti naší vůli. Tlak může vyvolat ještě silnější odpor. Druhý má právo hledat víru i dlouhodobě, prožívat pochybnosti, vést zápas s Bohem. Předkládejme křesťanství jako nabídku a vydávejme svědectví víry každodenním životem.
Jak se připravit ke zpovědi a jak se dobře zpovídat? Upřímně, otevřeně, s vědomím, že stojím před Bohem. Neuvádět zbytečné detaily, sdělit jen podstatné motivy a okolnosti hříchu - dotknout se zla ve svém srdci. Pokud nezakusíme hloubku vlastního hříchu, zpověď zůstane jen neužitečnou vnější praktikou.
Mnoho věřících řeší, jak často se zpovídat. Měli by si položit spíše otázku, proč se vlastně zpovídají. Pod tlakem přikázání, ze zvyku, podle doporučení kněze? Měli by si také ujasnit, co je svátost smíření - setkání hříšného člověka s Bohem. Otázka zní, jak často mě Bůh k takovému setkání zve.
Tazatel, kterého trápilo, že vyznává stále stejné hříchy, položil otázku, jak vypadá skutečné obrácení. Jedná se o upřímné rozhodnutí rozejít se s hříchem s vědomím, že naše hříšná hnutí a reakce se mohou nadále opakovat. Ale právě díky tomuto upřímnému vyznání se nedopouštíme jiných, nových a ještě horších hříchů. Obrácení není výsledkem našich sil, ale přijaté milosti.
Vyplynula z toho otázka, jakou roli hraje v náboženství a duchovním životě pevná vůle. Exercitátor zdůraznil, že nejde o pevnou vůli a ovládání, ale o podřízení lidské vůle vůli Boží. Formální a nezralá zbožnost klade důraz na vnější správné konání náboženských praktik, které mylně ztotožňuje s duchovním životem. Pevnou vůli považuje za nejdůležitější ctnost, která pomáhá držet na uzdě nežádoucí touhy a smyslové pocity. Ve skutečnosti je zatlačuje do nevědomí, odkud se ozývají ještě hlasitěji. Vše se pak točí jen kolem člověka a jeho práce na pevné vůli. Důsledkem mohou být náboženské neurózy a obsese.
Jak se liší normální pocit viny a lítost nad hříchy od nezdravého pocitu viny a neurotických reakcí? Nezdravý pocit viny vychází pýchy, vede k uzavření se do sebe, znechucení, pohrdání sebou a nedůvěře k Bohu. Pokorný hříšník naopak nabývá vědomí vlastní důstojnosti, otevírá se Bohu, vstupuje s Ním do dialogu.
Tazatelka si postěžovala, že prožila nepříjemnou zpověď. Novokněží, kteří měli brzy usednout do zpovědnice, projevili obavy. V té souvislosti zaznělo několik otázek. Jaké vlastnosti by měl mít dobrý zpovědník? Je umění zpovídat darem nebo se mu lze naučit? Lze spojit zpověď s duchovním doprovázením a jakým způsobem? Na všechny tyto otázky autor odpovídá. Závěrem zdůraznil, že zpovědníci by neměli přidávat nová zranění. Penitent může odejít s pocitem, že nebyl pochopený, ale nikdy zraněný. Z toho vyplývá nutnost modlitby za zpovědníky.
Autor klade ve všech případech důraz na zodpovědnost, osobní svobodu a milosrdenství. Doporučuje jednat s moudrostí a jemnocitem a problémy konzultovat s třetí nestrannou osobou, psychoterapeutem nebo knězem. Zaujal mě jeho hluboký vhled do duchovního života, psychiky, emocí, ale také do každodenních problémů lidí, kteří nežijí v celibátu. Na jejich otázky odpovídá s empatií a lidským porozuměním. S tím jsem se u duchovních pastýřů setkala málokdy.
Autorka je zasvěcená panna, vystudovala farmacii a teologii
