Petrova loďka se kymácí v bouři

Ludolf Bakhuizen: Kristus v bouři na Genezaretském jezeře
Autor: Wikipedia.org

Petrova loďka se kymácí v bouři. Mnohá sekulární media se netají škodolibou radostí, lidé pověrčiví poukazují na Nostradamovo proroctví, podle kterého by současný papež měl být tím posledním. Protože se provalily moc nepěkné věci, mnozí věřící jsou zarmouceni a znejistěni. Konzervativní kruhy upínají své naděje k návratu před koncil, neboť se domnívají, že tehdy bylo všechno jasné, pevně dané, jako rubriky v misálu. Už proto jim papež František musí těžce ležet v žaludku. Vždyť odhalil společný jmenovatel všech malérů v církvi - klerikalismus. Tento pojem je poslední dobou velmi přetřásaný, a to i na těchto stránkách. Proto je dobré si trochu objasnit jeho význam.

Laios znamená lid, laik je tedy člen lidu, dříve někdy zvaného „lid obecný“. Na tom není nic špatného, ovšem podle okolností může být považován i za něco nepatrného, bezvýznamného, za pěšáka, který musí „držet hubu a krok“ – řečeno poněkud drsně, nicméně výstižně. Vůbec není náhodné, že pojem laik přešel i do obecné řeči jako označení pro neodborníka. Slovo klérus, řecky kléros, znamená úděl, poslání. Klerik je tedy ten, kdo přijal své poslání-vyšší svěcení: jáhenské, kněžské, biskupské. Zasvěcená osoba je širší pojem – sem patří nejen klerikové, ale i řeholní bratři bez kněžského svěcení, řádové sestry, zasvěcené panny, jedná se ale pořád o laiky.

Mezi knězem a laikem rozdíl samozřejmě je: kněz je správce Božích tajemství, má moc, kterou já, coby laik, nemám a mít nemohu. Hranice tedy existuje. Špatné je, když se z této hranice stane elektrický ohradník. Když se klérus prezentuje jako kasta vyvolených, jako by svěcení bylo garantem svatosti a lékem na veškeré těžkosti, vyhlazovalo problematické vlastnosti, osobnostní nedostatky, charakterové vady, nedovzdělanost, sexuální orientaci. Klerikalismus vede k zatloukání průšvihů, popírání skandálů, umlčování obětí. V méně závažných případech k nesmyslným omezením, která budí úsměv: jako například moje diskuse s jedním „tradičním“ katolíkem, zda smím či nesmím jít s knězem do kavárny na šálek espressa a sklenku vína. Nebo mediální potyčka s jistým knězem „věrným Tradici“. Už nevím, o co šlo, zato si pamatuji jeho pohoršené prskání, co že si to dovoluje žena. A názor, že „bohoslovci jako duchovní osoby svojí důstojností stojí nad laiky a je zlořád jim tykat“ (doslovná citace), může vyvolat záchvat smíchu. Ve skutečnosti to ale vůbec není směšné, nýbrž nebezpečné.

Bez kněze by nebyla naprostá většina svátostí (laici si udělují jen svátost manželství a v případě nouze mohou křtít). Kněz hlásá Boží slovo a má úlohu pastýře a učitele. Kněz je tedy docela logicky vyčleněný z lidu obecného, vybraný ke svému úkolu, který je nelehký a nanejvýš odpovědný. Na „lidu obecném“ je, aby knězi tento úkol nečinil neúměrně těžkým, a kněz by zase měl mít dnes a denně na paměti slova Pána Ježíše: „ne vy jste si vyvolili mne, nýbrž já jsem si vyvolil vás“.

Podle tradice církev se má prezentovat jako svatá, dokonalá a nedotknutelná, zkrátka zachovat dekorum. A to ne jen tak ledajaké, nýbrž přímo „decorum clericale“. Kanonické právo postupně definovalo celou řadu stavovských povinností, které měly sloužit vznešenosti duchovního stavu a důstojnosti svatého úřadu. To vedlo ve svém důsledku k velmi nepříjemnému nešvaru, tak řečenému „zametání smetí pod kanape“. Pocit výlučnosti a absence zpětné vazby může vést k podivným koncům. A nemusí to být zneužívání výhradně sexuální. Neméně šokující byly Magdaleniny prádelny v Irsku. Snaha o resocializaci a výchovu problémových žen a dívek se zvrhla v demonstraci moci, která našla svůj výraz v sadistickém týrání.

Podobně může klerikální mentalita ovlivnit i učitelský úřad církve. V tom má pravdu Jiří Pavlík: laici jsou dospělí lidé, kteří by neměli být důsledně usměrňováni kleriky ve všech sférách života, včetně té intimní. Tady si dovolím polemizovat se Štěpánem Sirovátkou. Předesílám, že jsem nikdy nehájila lehkovážné vztahy a rekreační sex, jako vdaná žena a matka nemám problém dodržovat morální zásady církve. Řekla bych, že sexuální morálka není o „rubrikách“, ale o férových vztazích. Proto jsem vděčná Mons. Tomáši Holubovi za jeho příspěvek na biskupské synodě – konečně je nahlas vysloven a pojmenován problém, který není okrajový ani jednoduchý. Vím, o čem mluvím: byla jsem dlouho svobodná, což nebyla moje volba, být single mě nebavilo. Snadné to nebylo ani trochu. Nechci ale být příliš osobní. Zmíním jen jedno: na klidu mi nepřidal kněz, který mi rozmlouval „pozdní sňatek“, neboť budu mít nanejvýš jedno dítě a moje manželství tedy nesplní svůj hlavní účel. Naordinoval mi „stav svobodný ve světě“, samozřejmě bez jakýchkoli intimních vztahů. Jinak byl ale velmi hodný, a když pak za čas choval v náručí mého malého synka, změnil názor. Nicméně uvádím ho jako příklad suverenity klerika, kterému je všechno jasné: Já žiji v celibátu, takže ty můžeš zrovna tak!

Celibát není motivován mravně, nejde o „sakrální čistotu“ (cituji jednoho tradicionalistického kněze). Jeho základ a smysl tedy není morální, nýbrž teologický – je to životní styl nejlépe odpovídající služebnému kněžství. Sexuální život nikoho nešpiní, darovat své tělo z lásky, která dává vznik novému životu, je jedna z nejvyšších lidských hodnot. A tohoto daru se kněz dobrovolně vzdává pro Boží království. Taková cesta není pro každého. O tom svědčí Ježíšova slova: „Kdo můžeš pochopit, pochop.“

Štěpán Sirovátka správně poukazuje na to, že církev je vedena Duchem svatým. Z toho by měla plynout neměnnost sexuální morálky. Je ale opravdu tak neměnná? Vždyť v minulých staletích byla praxe jiná, značně odlišná od dnešní - zákaz manželského styku v pátek (ideálně i ve středu), v sobotu (předvečer neděle) a v neděli, v postě a v adventě, o zasvěcených svátcích a v jejich předvečer, dále nekonstantně i během těhotenství (názor, že dítě už je počato a účel splněn). A jiná poloha než misionářská se nazývala sodomií. Takže časem se toho změnilo poměrně dost, Bohu díky!

Do svátostného života mě v době hluboké totality uvedl kněz narozený v roce 1905, formovaný tedy hluboce před koncilem. Oslovovala jsem ho ještě postaru „důstojný pane“. Nicméně od něho jsem se dozvěděla, že za jeho mladých let byl předmanželský intimní styk vždy hodnocen jako těžký hřích, kdežto dnes (tehdy 80. léta) může být podle okolností i hříchem lehkým. A podobně rozvedení: opuštěný partner je nucen žít v celibátu, ačkoli pro něj nemá povolání, což musí být velmi těžké. A vyslovil naději, že církev vedená Duchem svatým najde časem řešení. Svůj celibát totiž prožíval jako hluboký vztah s Bohem, proto si zachoval nadhled a porozumění pro životní těžkosti svých „oveček“.

Klerikalismus se dá charakterizovat jako Pandořina skřínka, pod jejímž víkem doutná časovaná bomba osudových průšvihů. Už svatý Jan Pavel II. si přál, aby církev byla domem ze skla. Tady aktuálně pomůže jen modlitba: za papeže Františka, za synodu, za oběti zneužívání a za všechny, kdo se v církvi necítí dobře. Myslím, že v tom se Štěpánem Sirovátkou shodneme.

Autorka je lékařka