Na obranu kněží a biskupů a hlavně o nás

Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora

Svět se proměnil. Nostalgické žehrání po době před-převratové a před-demokratické je zbytečné. Nic nebude už takové jako dřív. A díky Bohu za to. Církev se proměnila, a přece zůstává v jádru stejná. Díky Bohu, že ji Ježíš drží stále nad vodou. Je zázrak, že církev ještě žije.

V zemích za železnou oponou zažíváme vedle zvěstování a inkulturace Božího slova to, co koncilní otcové Druhého vatikánskému sněmu považovali za přežité – politický aktivismus, opovrhování laickým stavem, příchylnost k těm režimům, které – jak napsal laický křesťan Václav Štěch – pozdější vývoj vždy smete. Přečtěte si koncilní příspěvky biskupů z Asie, Indie, z Afriky, obou Amerik. Přečtěte si příspěvky a návrhy kardinála Josefa Berana a biskupa Tomáška. Oba věděli, že svět se proměnil. Berana změnilo - a troufám si říct, že změkčilo a zlidštilo - jeho osobní válečné utrpení, Tomášek, zodpovědný za život církve v totalitním režimu, věděl, že hraní si na pány a poddané, na vojíny a důstojníky, na lepší a obyčejnější lidi, skončilo. Církev se nesmí v ničem podobat strukturám totalitního systému.

To slovo visí ve vzduchu – klerikalismus. Je nepěkné, hranaté, ale v jeho hlubším smyslu je všechna bolest, kterou tohle pojetí života dodnes způsobilo. Netýká se to jen mého domovského, katolického prostředí, ale rovněž protestantských církví a sborů. I tam najdete lidi s pojetím služby, kdy si v rámci širokých mantinelů dělají, co chtějí, a připomínají tak spíš satrapy na dobytých územích nebo televizní kazatele amerického střihu.

Umíte si představit klerikálního Ježíše? Ježíše, který si dává šít v nejlepších salónech a odmítá jet z Nazareta do Jeruzaléma autem nižší střední třídy? Umíte si představit Ježíše, k němuž se přes různé sekretáře nedostanou nemocní, ubozí, nazí, chudí a pronásledovaní? Umíte si představit Ježíše, jenž od sebe, z nejbližší blízkosti, a tedy od Chrámu a od Boha, odhání děti a ženy různého věku? Umíte si představit Ježíše na recepcích a hostinách, konverzujícího s ostatními takříkajíc tête-à-tête o tom, zdali je třeba pomáhat potřebným a zdali je třeba hlásat Jeho zvěst jazykem, způsoby a metodami, které by odpovídaly dějinnému kontextu a naukovému pokladu církve? Je to divné. Velcí světci a světice to chápali. Laičtí a řeholní intelektuálové středověku o tom napsali stohy krásných knih. Chápe to máma od dětí. Chápe to chlapík, co se po práci nadřel na kostele jako mula a který po roce 1989 doufal, že i jeho národní církev vstoupí do 20. století. Chápe to starší, milá dáma od vedle, která celý život překládala z franštiny a latiny a doufala, že poznamenání francouzských diplomatů o bědném stavu česko-slovenského kléru před válkou a těsně po válce vezmou za své. Nevzaly.

O co mi jde? I když je kritika některých církevních představitelů, zvlášť týkající se jejich pojetí lidských práv, demokracie a kultury, na místě, je třeba říct, že za to, jak církev uvnitř a navenek vypadá, můžeme my všichni. Jelikož laici tvoří i u nás 99 % členů církve, je na nich – už z principu jejich povolání k hlásání evangelia –, co se svou církví udělají a jak ji ve svých osudech a svém díle učiní atraktivní pro druhé. V širokém okruhu svého působiště znám všechny své vrstevníky, kteří se kdysi - částečně dobrovolně, částečně z nezbytí a částečně pod tlakem - dali na kněžství. Část z nich se původně vyučila nějakému poctivému řemeslu. Naprosté minimum udělalo cosi jako církevní kariéru, hluboko pod statistickou odchylkou jsou ti, kteří se vydali na akademickou dráhu. Valná většina z nich dělá, co může. Asi třetina z kněžství odešla nebo byla odejita, partnerské vztahy se, diplomaticky řečeno, vyřizují všelijak. Mluví-li se v poslední době o strašném vztahu části kléru v zemích za železnou oponou k cizincům, uprchlíkům, jinověrcům, homosexuálům, singles a lidem, kteří jsou v hloubi toho slova jiní, musím říct, že kromě těch, kteří vystupují ve sdělovacích prostředcích, znám tři lidi, kteří mají názory na život a svět jako vystřižené z Mein Kampfu a nerozpakují se to říkat přímo od ambonu. Všichni ostatní stále ještě věří, že to, co dělají, má nějaký smysl. A díky jim za to. Když ale slyším diskutovat některé křesťanské laiky o relativitě svobody, demokracie, rovnosti i o potřebnosti vlády pevné ruky a drakonických trestů, je mi jasné, kde pramení nedobrý obraz církve a jejích institucí.

Na biskupy a kněze jsou kladeny obrovské, nerealistické nároky, a to zvláště od nás – křesťanských laiků. Místo abychom vyhledali kvalifikovanou a fundovanou pomoc a na řešení svých problémů se přičinili, očekáváme od kněží a evangelických farářů a farářek zázraky. Místo křesťanského aktivismu a reálného výkonu svého obecného kněžství a darů čekáme, co za nás udělá někdo druhý. Společnost, zaklínající se křesťanskými hodnotami a tradicí, postižená z dob komunismu duchovní slepotou a náboženským analfabetismem, pak útočí na ty, kteří jsou ve vojenské struktuře církve nahoře, a tudíž viditelní. Nastal čas, kdy je třeba se těch humanitně orientovaných a nevinných zastat. Tak jako populisté, xenofobové, rasisté a extrémističtí křesťané hledají ve společnosti obětní beránky, na které by navěsili vinu za své vlastní neúspěchy a bolesti, stávají se v posledních letech biskupové a kněží, presbyteři a farářky svodem společenské nenávisti, nadávek a opovržení, netřeba snad dodávat, že neprávem. Chci říct ne a protestovat, neboť nemálo duchovních různých církví jsou moji přátelé, kteří sice nejsou anděly (až na výjimky), ale kteří se snaží, zápasí a je-li třeba, naučili se už ve své samotě požádat o pomoc, o sdílení svého hoře, o pomoc praktickou.

Svět se proměnil a církev se proměnila. Za to, jak oba vypadají, nemůže žádná privilegovaná skupina lidí. Jsme na jedné lodi a nikdo z nás není a nesmí být černý pasažér, natož hozený přes palubu proto, že „zlobí“. Klerikalismus, a tedy také duchovní superiorita jedněch nad druhými, se už dávno netýká jen duchovních. Týká se nás všech, a zdá se, že klerikalismu, nesnášenlivosti, svaté bezbožnosti a hulvátství je mezi námi laiky o moc víc než mezi těmi, na které je čím dál tím častěji pliváno. Chce-li si někdo vylít zlobu na církev, pak i kdyby byl v právu, ať dopřeje biskupům, kněžím a řeholníkům/řeholnicím time-out. Přibude-li mi k závějím anonymních dopisů pár facek a výhrůžek, unesu to. Bude-li to ale jako v klasické hospodské rvačce, tedy šest na jednoho a rány pod pás, prosím další laiky, teology, teoložky, učitele i táty od dětí, ať mi přijdou na pomoc, třebaže asi nějakou tu facku schytají taky. My všichni jsme církev.

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.