Bangladéš – evangelium v zemi s islámskou ústavou

Bangladéš
Autor: Nadace Mezinárodní potřeby

V této zemi je podle ústavy islám státním náboženstvím. Na cestách běžně potkáte vozítka s tlampači a jednoduchým ozvučovacím zařízením: vousatí muži s přísnou tváří s nimi cestují od dědiny k dědině a svolávají věrné do mešit či na zvláštní náboženské události.

Na ulicích hlavního města se stařičký bělovousý muž dává do řeči o teologických otázkách s dvěma cizinci. Není militantní, možná jej trochu těší, že se může blýsknout velmi dobrou angličtinou. Přece vás však zamrazí vážný podtón jeho otázky: proč nemáme vousy, když Bůh nás muže stvořil s vousy. Odpověď jsem raději přenechal svému hbitému slovenskému kolegovi.

Přes nepřízeň většiny obyvatel i úřadů jsou zde také křesťané a konají tu neobyčejné věci. Vytrvalá práce na pomoc nejchudším bez rozdílu vyznání jim zjednává hluboký respekt. Nemají to ale lehké. Když začali s první školou pro chudé děti, muslimští majitelé objektů je vždy po čase vypověděli. Po nesmírném úsilí se jim zdařilo získat první vlastní budovu a chtěli zde školu otevřít, avšak militantní islámská organizace jim nařídila, ať ji zavřou a odjedou pryč z jejich města. Na výstrahu zbili několik lidí z křesťanského personálu. Byla to těžká doba rozhodování a modliteb, ale dnes škola v této budově stále funguje, zatímco většina útočníků je mrtvá či za mřížemi.

Také modlitby křesťanů vyvolávají respekt. Islám uznává Ježíše za proroka, ovšem zcela jinak než křesťané, kteří jej považují za Spasitele a Syna Božího. Je tu zásadní teologický nesoulad! Křesťané jsou však známi a někdy přímo vyhledáváni kvůli tomu, aby se modlili: za vážně nemocného souseda, za někoho, kdo ztratil práci, kdo se ocitl ve vážné životní situaci. „Pomodlil by ses za nás?“ zeptali se mě studenti, kteří mě obklopili při návštěvě školy na severu země. Jejich víra byla muslimská, ale žádali křesťana o modlitbu.

Bangladéš – evangelium v zemi s islámskou ústavou

Bangladéš
Autor: Nadace Mezinárodní potřeby

Pomozme tedy bangladéšským křesťanům, kteří s hrozbami bojují vírou a s nepřízní okolí láskou a praktickou službou těm nejpotřebnějším. Dětská práce je oficiálně zakázána, a přece se jí kvůli přežití živí statisíce dětí. „Do školy nebo do práce?“ – to je jejich dilema, v naší kultuře neznámé. Křesťané sdružení v organizaci International Needs proto založili školu pro nejchudší děti. Kromě výuky zde dostanou též najíst. V odpoledních hodinách zde funguje „škola pro pracující“ – pro malé děti, které přes den pracovaly.

Křesťané zde provozují také dětské domovy, kam přicházejí děti z nejhorších poměrů či sirotci. I ty se staly terčem stížností, když dvě plnoleté chovankyně požádaly pastora o křest. Vyšetřovací inspekce ale žádná pochybení nenašla a návštěva nejvyšší úřednice oblasti nakonec skončila dojemným okamžikem: na rozloučenou zazpívala dětem národní píseň a velmi vychválila péči, jež se jim zde dostává.

Je toho mnoho, co by křesťané z organizace International Needs chtěli v této zemi vykonat. Své projekty neustále s velkým úsilím rozšiřují. Každým rokem konají rovněž veřejnou akci, na níž asi 1200 účastníků slyší poselství evangelia a mohou si přijít pro modlitbu. „Boží přítomnost byla tak mocně hmatatelná... uzdravující moc se dotýkala nemocných těl prostých vesničanů... lidé naslouchali poselství evangelia i zdálky, tajně a skryti před zraky sousedů...“ – tak popisuje zpráva loňskou atmosféru této akce.

Bangladéšským křesťanům můžete pomoci i Vy. Můžete si „adoptovat“ na dálku jedno z dětí v základní škole a přispívat na jeho vzdělání, které by si jinak nemohlo nikdy dovolit. Můžete stejně tak podporovat některého z chovanců dětského domova, který nemá dosud osobního dárce. Lze též přispět na další projekty, které Nadace Mezinárodní potřeby právě vyhlásila v rámci Vánoční sbírky 2018. Chceme v ní pomoci těm nejchudším rodinám ze slumů a kromě toho též získat prostředky na další veřejnou akci s křesťanským poselstvím. Další informace najdete na www.mezinarodni-potreby.cz. Více o pomoci v Bangladéši se dočtete na této stránce.


Autor je výkonný ředitel Nadace Mezinárodní potřeby.