Gender je i pro křesťany

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Filip Mroz

Současná diskuze o ratifikaci tzv. Istanbulské úmluvy ukázala potřebu hlubšího porozumění pojmům, které se v argumentaci objevují. Jedním z klíčových pojmů je „gender“. Proto je možné uvítat příspěvek plzeňského biskupa Tomáše Holuba věnovaný genderové problematice v křesťanském kontextu. Zvlášť důležitá je závěrečná Holubova výzva: „Obracím se proto na odborně zdatné křesťany s žádostí, aby se intenzivně této problematice věnovali a na základě vědecky kvalitních a ideologicky nedeformovaných poznatků poskytli Církvi i jejím pastýřům fundovaná teoretická východiska pro společné putování sester a bratří na cestě do Božího království.“ Na Holubův text navázal budějovický  biskup Kročil kritickým stanoviskem nazvaným Křesťanská antropologie a genderová teorie. Tímto textem chci v otevřené diskuzi pokračovat. Ukážu, že pojem genderu může být pro nás křesťany inspirativní ve třech ohledech: jako podnět k dialogu, který vedeme ve světě; jako nástroj hlubšího porozumění společnosti, ve které žijeme; a konečně jako podnět k vlastní sebereflexi. Gender totiž nechápu jako něco abstraktního a vzdáleného, ale naopak jako něco, co se může prakticky promítnout do života křesťana.

Gender, věda a dialog

Humanitní a společenské vědy vypovídají mnoho důležitého o světě, ve kterém žijeme. A pokud s tímto světem chceme jako křesťané vést smysluplný dialog, jsme pozváni učit se jej nahlížet i perspektivou těchto oborů. To se týká i termínu „gender“, který je standardní součástí vědeckého pojmosloví humanitních i společenských věd. Je pravda, že do české veřejné debaty vstoupil poměrně nedávno; a jelikož se v češtině nepřekládá původní anglický termín, může to v někom podtrhovat dojem jakéhosi „nežádoucího“ importu (ve slovenském prostředí se prosadil překlad „rod“, ten ovšem zase může být matoucí). Nicméně samo téma sociální dimenze pohlaví a souvisejících společenských rolí je staré a v podobě rozlišení mezi fysei a nomoi (tedy mezi přirozeností a společenskými normami) sahá až do antiky. A termín „gender“ se nepoužívá pouze v prostředí gender studies, ale stal se zásadní součástí vědecké terminologie. Stačí nahlédnout třeba do jakékoliv učebnice sociologie. Z tohoto důvodu je tvrzení na stránkách České biskupské konference, že existuje „psychologický, genderový (feministický) a sociologický přístup k domácímu násilí“, poněkud zavádějící, protože vytváří dojem, jako by psychologie nebo sociologie s genderovou perspektivou nepracovala. 

Text Křesťanská antropologie a genderová teorie prezentuje názor, že bychom se neměli nechat ovlivnit rozlišením mezi pohlavím a genderem, protože to nevystihuje realitu a vede k degradaci biologické i duševní složky člověka. Skutečnost je ovšem složitější: samotná hranice mezi biologickým a sociálním byla a je předmětem odborných polemik: a tak to i ve vědě má být. Odlišovat fakt biologické existence dvou pohlaví od jejich sociálního rozměru je pro účely vědeckého poznání bezesporu smysluplné. Sociální normy i konkrétní podoby vztahů zástupců obou pohlaví se totiž utvářejí v historickém, kulturním a sociálním kontextu. Humanitní a sociální vědy  zkoumají různé podoby genderových vztahů, protože představa jednotné biologické přirozenosti člověka tuto pestrost zkrátka a dobře nedokáže vysvětlit. Například v dějepisectví gender nejdříve pomohl zviditelnit „mlčící“ polovinu lidstva; a posléze se začal využívat právě pro analýzu historické podmíněnosti představ vázaných na „ženskost“ a „mužskost“. Sociologie se zase zabývá genderovými vztahy v proměnlivém kontextu modernity a globalizace, ale i sociálních struktur zkoumané společnosti. Kulturní a sociální antropologie už před zavedením pojmu gender přinesla z různých míst na zemi pozoruhodná svědectví o netušené rozmanitosti genderových vztahů: od rovnostářských lovců a sběračů přes kultury s matrilineárním systémem příbuzenství, kde se příslušnost k rodu dědila po mateřské linii a pozici živitelek rodin většinou zastávaly ženy, až po přísně patriarchální pastevce, kde byla žena často spíše na úrovni inventáře mužovy rodiny (tak tomu mimochodem bylo třeba u starozákonních Izraelitů).

Představa jedné genderové teorie nebo nějakého jednotného bloku zastánců genderového přístupu tedy neodpovídá skutečnosti. Gender studies vznikly právě kvůli pestrosti teoretických přístupů, které na různé aspekty genderu nazírají různě. Totéž platí i pro často kritizovanou normativitu (tj. přítomnost hodnotových soudů) obsaženou v genderových konceptech – i ta je velmi různá. Zároveň se nelze tvářit, že humanitní a sociální vědy mají a mohou být vždy čistě hodnotově neutrální. Představy vázané například na pojetí psychického zdraví nebo demokratických institucí zkrátka neutrální nejsou. A navíc: problémem často je spíš předpojaté čtení a zkreslující interpretace, která už dopředu vidí to, co se vidět chce. Teoretické texty zaměřené na gender vyžadují při studiu určitou trpělivost, ale také odbornost (také si nemohu myslet, že bez jistého rozhledu pochopím úseky z lékařství či fyziky). Ve veřejném prostoru se ovšem často objevuje  domněnka, že mohu být bez potřebného studia expert na něco, co se mě bezprostředně dotýká (např. mužské a ženské role).

Na paušální obviňování sociálních věd z ideologičnosti či strašení jejich „infiltrací“ neomarxismem je třeba říci, že je příznakem černobílého vnímání reality a pochází z krajně pravicových kruhů. Stačí se podívat na tuto extrémistickou webovou stránku: téma domnělé infiltrace neomarxismem se pojí s útokem na menšiny, lidská práva a v zásadě také na samou povahu demokratického státu. To má i svou logiku: kritické myšlení bylo vždy nepohodlné všem autoritářským systémům, které se je snažily omezit či zakázat.

Vědecké přemýšlení o člověku a společnosti nabízí velké množství perspektiv; v tom spočívá také jejich hodnota a význam pro demokratickou společnost. Z tohoto pohledu jsou mnohem více ohrožující ty přístupy, které se snaží tuto pestrost umlčovat, než  ty, které se na první pohled neslučují s křesťanským pohledem na svět. Nemusím tak například souhlasit se zakladatelem psychoanalýzy Sigmundem Freudem, ale bez jeho příspěvku nepochopím formování psychoterapeutických směrů, které mohou využívat i křesťansky orientovaní poradci. Ateistický existencialismus zase klade před věřící mnoho  naléhavých otázek, které nás vyhánějí z pohodlné zabydlenosti v teologicky bezpečných systémech. A šmahem odsuzovat dílo autorů Frankfurtské školy jen proto, že to jsou „nebezpeční neomarxisté“, mi přijde nedůstojné (třeba už kvůli vynikající knize Ericha Fromma Mít nebo být?).

Českobudějovický biskup Vlastimil Kročil
Autor: Wikipedia.org / Miroslav Bína / Creative commons

Gender a kritické myšlení

Ze způsobu vedení debaty o genderu v křesťanských kruzích je ovšem patrné, že potřebujeme mnohem víc než jen nahodilou inspiraci pro naše uvažování. Humanitní a sociální vědy nás zvou k diskuzi založené na argumentech, k práci s doloženými údaji i k problematizaci toho, co je zdánlivě „normální a přirozené“. Sociální vědec nemůže přijmout představu, že věci prostě jsou takové, jaké se jeví; tvrzení typu „dosud bylo v naší kultuře jednotně přijímáno“, chápe jako zkratkovité a podrobuje je kritickému tázání. To neznamená nějakou samoúčelnou relativizaci; cílem je daný jev důkladně prozkoumat a uvést ho do širších souvislostí. To platí i pro fenomén pohlavních rolí a stereotypů, se kterým má každý zkušenost, a tudíž může vstoupit do laické debaty na téma „jak se má chovat normální muž a jak normální žena“. Z vědeckého odstupu můžeme ovšem vidět proměnlivost dobových představ o tom, co je správné. Domnívám se, že tento přístup může být inspirativní i pro věřící – je dobré rozumět tomu, co se ve společnosti odehrává, i chápat určitou dobovou podmíněnost jevů, které následně můžeme svobodněji posuzovat ve světle evangelia. 

Pojem genderu se v křesťanských kruzích leckdy zjednodušuje do vyhroceného výkladu, že si každý volí své pohlaví a genderovou identitu sám. Skutečnost se má ovšem spíše naopak: gender je sociálním pohlavím, tedy něčím kolektivně uznaným a také vymahatelným, a to včetně případných sankcí za překročení společenských  norem (např. tlak na dívky, aby si nevolily příliš mužské profese, stud chlapce, který by se projevoval příliš změkčile a plakal apod.). Tato „pravidla hry“ se leckdy považují za naprosto samozřejmá a univerzální. Zároveň se ovšem mohou stávat v určitých momentech předmětem kritiky nebo se měnit v souvislosti s proměnou některých jiných sfér společnosti (ekonomika, politika atd.). Například ve dvacátém století,se vstupem žen do veřejné sféry a na trh práce, prošlo pojetí genderových rolí velkými proměnami – a tento proces stále pokračuje a je patrný v mezigeneračních rozdílech. Tyto změny ale nejsou jednosměrné. Francouzský sociolog Gilles Lipovetsky ve svém díle Třetí žena prokázal, že zrovnoprávňování žen je složitý jev doprovázený vznikem nových mechanismů kontroly. Příkladem je  rozmach módního a kosmetického průmyslu, který vytváří diktát krásy, novou formu nesvobody. Další nástrahu představuje podle Lipovetského tlak na výkon v zaměstnání, kterému neodpovídá úbytek očekávaných povinností v péči o domácnost a členy rodiny.

Tvrzení biskupa Kročila, „že je to křesťanství, co udělalo největší práci pro obhajobu důstojnosti ženy“, je jen obtížně obhajitelné. Říkám to jako křesťan a nemám z toho radost. Je velmi pravděpodobné, že jistý rabbi z Nazareta vyvolával u svých současníků pohoršení tím, jak otevřeně jednal se ženami, čímž porušoval dobové představy o jejich naprosté odlišnosti a méněcennosti. Učedníci nechápali, proč jejich mistr ztrácí čas u studny s nějakou ženou, navíc Samařankou. A vytržení Marty z její role hospodyně a pozvání k naslouchání u jeho nohou můžeme číst jako přizvání do skupiny jeho učedníků – mužů, kteří jsou učedníky Božího království. V následujících stoletích se ovšem v křesťanských zemích prosadil koncept zásadní nerovnosti a jednoznačné podřízenosti žen mužské autoritě (odkaz zde a zde). Pokud se nyní hlásíme jako věřící k samozřejmosti zrovnoprávnění mužů a žen, je to dobře, ale nemůžeme se chlubit cizím peřím. Tuto rovnoprávnost prosazovaly generace žen, které bojovaly za svá občanská práva navzdory překážkám, které se opíraly o široce sdílené předpoklady o jejich neschopnosti podílet se na různých oblastech veřejného života. Tuto skutečnost nám připomíná sv. Jan Pavel II. ve svém Listu ženám z roku 1995: „Nemohu neprojevit svůj obdiv ženám dobré vůle, které se věnovaly obraně důstojnosti a postavení ženy tím, že vybojovaly pro ženy základní společenská, hospodářská a politická práva, a to tím spíše, že se pustily do této iniciativy v dobách, kdy takové úsilí bylo považováno za přestupek, za známku nedostatečné ženskosti, za projev exhibicionizmu, ba dokonce za hřích! (...) Je třeba na této cestě pokračovat!“ To, že se na fakt vydobytí práv ženami zapomíná, je pochopitelné; obecně platí, že po prosazení nového názoru se zapomíná na předchozí fáze, kdy se nyní  obecně přijímaná myšlenka jevila jako nesmyslný názor několika blouznivců. Na oné zásadní změně jsme se ovšem my křesťané příliš nepodíleli a přicházíme tak trochu pět minut po dvanácté.

Gender jako příležitost k (sebe)reflexi

Koncept genderu může také podpořit sebereflexi našeho uvažování i jednání, a tím prospět i celému křesťanskému společenství. Stačí si třeba pročíst komentáře pod článkem zde na Christnetu, který začíná otevřeným svědectvím o sexuálním obtěžování. Je to přehlídka banalizace zla, příkladem může být tento názor: „Ono to všechno pramení z toho, že už jsme prostě tak zchoulostivělí, že jako násilí vnímáme i zcela neškodné drobnosti“. Toto zlehčování může vycházet z neschopnosti dohlédnout závažné, často celoživotní dopady nepřijatelného jednání na toho, komu se děje: „Že na mě jako na hezkou holku zahvízdá zedník z lešení – bóže, to přece opravdu nelze vůbec ani nazývat násilím nebo sexuálním obtěžováním. Holky, proberte se“. Probrat by se měli ne holky, ale všichni, kdo nechápou, že množství zdánlivých drobností dokáže člověku zkazit nebo přinejmenším značně zkomplikovat život. Že tabuizace a zlehčování vážnosti sexuálního násilí vedou k tomu, že se oběť uzavírá více do sebe a nemá důvěru v pomoc druhých. Zde potřebujeme evangelijní metanoiu – proměnu smýšlení.

Musíme rázně zasahovat proti podceňování žen a dívek, proti jejich vulgárnímu posuzování podle vzhledu, proti jejich výlučnému vykazování do sféry domácnosti nebo pečujících profesí. Diskuze o těchto tématech se bohužel někdy mylně chápe jako výzva k boji proti mužům nebo jako ukázka nepřijatelného házení všech gentlemanů do jednoho pytle; ti jsou tím vším prý tak zmatení, že ani nevědí, jestli smějí otevřít ženě dveře, nebo riskují ránu kabelkou do hlavy. Rovnost pohlaví není třeba takto zesměšňovat. Nejde o žádnou výzvu k boji, ale o náročný úkol, který začíná vzájemným nasloucháním. A sebereflexe na základě genderové perspektivy může pomoci všem včetně mužů. Přesvědčivě to ukazuje americký sociolog Michael Kimmel, kterého biskup Kročil ve svém textu nepřesně označuje za zastánce údajné „genderové ideologie“. Každému, kdo si chce udělat vlastní názor, doporučuji shlédnout alespoň jeho přednášku v rámci TED talk. V ní říká jasně: rovnost pohlaví je výhodná pro všechny – tedy včetně mužů. Ve svých výzkumech si všímá generační proměny u mladých amerických mužů, kteří více než jejich otcové akceptují aktivní kariéru svých žen. Roste podíl mužů, kteří nechtějí vše podřizovat své profesní dráze a raději tráví více času se svými dětmi. Díky tomu, že se více podílejí na práci v domácnosti a péči o děti, jsou spokojenější s vlastním životem, méně často propadají  depresím a různým závislostem a více se starají o své zdraví. Děti ze svazků, kde se muži více zapojují do rodinného života , lépe prospívají ve škole a méně často se u nich vyskytuje syndrom poruchy pozornosti s hyperaktivitou. Mnohem spokojenější jsou tak i partnerky žijící v těchto manželstvích.

Toto má být ona nebezpečná „genderová ideologie“? Opravdu to našim uším zní tak radikálně? Je pravda, že dosáhnout změny v každodenním chování a rozhodování může být dost náročné, zvlášť pokud si nepřipouštíme, že někde je problém. Například mně osobně nejvíc otevřela oči až situace, kdy jsem se po porodu našeho třetího dítěte týden staral o manželku, děti a celou domácnost (tedy bez praní a žehlení prádla, to už bych opravdu nezvládl). Byl jsem z toho úplně vyřízený. A došlo mi, že toto je standardní závaží na bedrech žen: práce, děti, domácnost. Vedle únavy byla úplně nejhorší psychická zátěž – tedy myslet na všechno, co je třeba udělat, nakoupit, uvařit, zařídit. Nic takového jsem nikdy nezažil. Přitom jsem tohle všechno považoval za tak samozřejmé, že mi vůbec nedocházelo, jak náročné  to pro mou ženu je. Nejde o to, někoho obviňovat, ale zamyslet se nad tím, proč kolikrát nevidíme tak zásadní věci, kvůli kterým jsou naše matky, ženy nebo partnerky vyčerpané a frustrované. Začít se dá třeba tím, že si uvědomíme, jak zavádějící je mluvit o „pomoci“ v domácnosti; vždyť žena není její manažerkou a my muži doma nejsme na návštěvě. Jde o změnu perspektivy, kdy se učíme věci společně sdílet. Sám jsem si potom třeba uvědomil, že asi není v pořádku, když ani nevím, jak se mohu u naší čtrnáctileté dcery podívat na její známky v elektronickém systému, nikdy jsem nebyl na třídních schůzkách, netuším, kde mají děti oblečení, a vánoční i narozeninové  dárky pro mé rodiče vybírá a kupuje moje žena. Určitě nejde o to, stanovovat nějaká všeobecně platná pravidla. Každý manželský pár je jedinečný a vyhovuje mu něco jiného. Ale asi je na čase přestat si namlouvat, že některé věci jsou normální a „přirozené“, a odůvodňovat si to různými genderovými stereotypy (například že muž „přece nedokáže dělat víc věcí naráz“).

Navíc přemýšlení o genderových rolích může pomoci ukázat, že stereotypy o tom, co je „normální a správné“, leckdy poškozují i muže. Představa, že „správný muž“ musí být živitelem rodiny, se v případě pracovních neúspěchů může obrátit v noční můru; zakořeněný stereotyp, že muži neukazují své emoce a nemluví otevřeně o svých problémech, má prokazatelně škodlivý dopad ve sféře zdraví jich samotných i zdraví jejich vztahů s manželkami a dětmi. Studie australských jezuitů ukazuje, že muži, kteří více podléhají tradičnímu chápání maskulinity, se více uchylují k násilí jako řešení problémů a dopouštějí se v mnohem větší míře sexuálního obtěžování; a také více trpí depresemi a zabývají se myšlenkami na sebevraždu. Autoři tohoto výzkumu doporučují jako východisko vedení „kritických diskuzí o maskulinitě“. Tato výzva pro muže – nově promýšlet chápání mužskosti  a vlastní role ve společnosti – nachází ohlas i v českém prostředí, a to jak mezi věřícími, tak i mezi těmi, kdo se ke křesťanství nehlásí. Mnozí katoličtí chlapi žijí aktivně mužskou spiritualitu inspirovanou dílem amerického františkána Richarda Rohra; jiní muži se účastní sebepoznávacích výcviků zaměřených na prozkoumávání vlastní mužské identity. V obou případech je na začátku uvědomění si určitých rozporů mezi tradičními mužskými rolemi a současnou společenskou realitou; a východiskem je vždy snaha o poctivé hledání nových modelů, které znamenají převzetí odpovědnosti za prožívání vlastní genderové identity. A oba zmiňované příklady ukazují jeho zdravé, církvi i společnosti prospěšné podoby. Genderovou identitu nemusíme chápat jako něco jednoznačně daného, strnulého a statického, ale jako prostor individuálního i společného tvořivého hledání a růstu.

Vedle již zmiňovaných aktivit máme jako křesťané navíc úžasný nástroj: programy cílící na růst vzájemné lásky, trpělivosti a otevřenosti, jako jsou např. manželská setkání. Ze zkušenosti mé i mých známých je důležitou součástí jejich léčivé dynamiky, která už zachránila mnoho vztahů procházejících krizí, právě proměna stereotypní mužské role, vázané pouze na zaopatření rodiny, ale troskotající na nedostatku komunikace a empatie; nemusíme hrát za každou cenu hrdinu, ale důležité je umění přiznat neúspěch a otevřít se druhým. Dobrá zpráva na závěr tedy je, že nemusíme hloubit obranné příkopy, nemusíme „bojovat proti genderu“. Nebezpečí se skrývá, jak už to tak bývá, uvnitř, totiž uvnitř nás samých a našich rodin – a to například v naší mužské ješitnosti, pasivitě, neochotě se proměnit, v našich závislostech na penězích, úspěchu, alkoholu nebo pornografii. A toto nebezpečí se stupňuje genderovými předsudky zaklínajícími muže do rolí a schémat, která se dědí z otce na syna a brání upřímné komunikaci. Ježíšova vize milosrdné, obětavé a pečující lásky platí pro všechny, nezávisle na dobově podmíněných kulturních vzorcích. A genderová perspektiva představuje důležitou výzvu, jak na sobě začít pracovat. Jako manželé a otcové nepotřebujeme nějakou univerzální, nadčasovou, a tudíž vyprázdněnou definici mužství. Nepotřebuji se ohánět metafyzikou, abych pochopil, co pro mě znamená být mužem, a abych dokázal dobře vychovávat své dva syny. Mnohem spíš potřebuji, aby se moji synové už v dospívání připravovali na rozvíjení hlubokého a empatického vztahu se svými ženami a dětmi.

Autor je sociolog, působí na Univerzitě Palackého v Olomouci.