Seznamka
Ilustrační foto mapy Evropy: Modrá: státy, kde úmluva již platí. Červená: úmluva přijata, ale dosud neratifikována.
Autor: www.wikipedie.org / Creative Commons
Po několika měsících od svého kázání v pražské katedrále na svátek sv. Václava prof. Petr Piťha zveřejnil v MF Dnes komentář, jímž dokládá, že své fatální proroctví myslel naprosto vážně.
Téma Istanbulské úmluvy jako by ovládlo vedení české a moravské církve. Proč právě toto téma a proč právě nyní? Vždyť z mnoha komentářů včetně Christnetu, Radia Proglas či ankety UNIVERSA vyplývá, že na tuto politickou úmluvu iniciovanou Radou Evropy je docela dobře možné nahlížet z více stran.
Od léta se ovšem změnilo nejen počasí. V kostelích jsou petiční archy, letáčky; jak se dívat na Istanbulskou úmluvu, bylo tématem nedávných kněžských dnů. Když na pražském kněžském dnu chtěl v diskusi vystoupit prof. Tomáš Halík, bylo mu odebráno slovo s tím, že nejde o diskusi na konferenci, ale o formační setkání. A vzápětí mu bylo sděleno, že za neloajální postoj, co se týče této úmluvy, dostane napomenutí. Jeden z přítomných kněží také vyzval k omluvě biskupa Václava Malého za jeho postoje. Zřejmě by se měl omluvit za vyjádření, že se z Úmluvy vyvozuje víc, než co doopravdy obsahuje. Církevní napomenutí se vznášelo i nad docentem Tomášem Petráčkem. Důvod je vždycky stejný: samostatné kritické myšlení.
Prominentní katolický intelektuál prof. Piťha ve svých úvahách propojuje znění Istanbulské úmluvy s dílčími zákonnými úpravami v Austrálii, v Kanadě, se spornými soudními kauzami i s různými články a eseji. Na chybnou argumentaci již upozornil server Manipulátoři.cz i třeba Daniel Soukup na Christnetu. Ztotožnit se tak bez váhání může čtenář jen se závěrem komentáře, v němž prof. Piťha zdůrazňuje, že jeho kritika Istanbulské úmluvy není odmítnutím boje proti násilí na ženách a dětech, ani bojem proti zajištění důstojného života homosexuálů, nýbrž snahou o udržení výlučnosti rodiny, ochrany práv dítěte, obranou člověka před jeho degradací a společnosti před jejím rozvratem. „A také o zachování práva na svobodu projevu a svobodu vyznání a možnosti svobodného fungování církve v Česku.“
Postoje prof. Petra Piťhy znovu podpořil, stejně jako se postavil za jeho slavnostní kázání, kardinál Dominik Duka. „Okolnosti mě k tomu vedou, abych se znovu a opakovaně postavil za P. Petra Piťhu, kanovníka a kněze, kterého si pro práci na obnově české církve, i jeho současné činnosti nesmírně vážím,“ napsal na svém FB profilu. „Kvůli svým názorům, odpovídajícím jednomyslnému postoji České biskupské konference i dalších šesti křesťanských církví v Česku, zastupujících více než 90 % věřících, se stal terčem nevybíravých útoků, bohužel i zevnitř církve. Považoval bych za čestné a spravedlivé, kdyby se ti, kteří svými nevybíravými komentáři osobnost P. Piťhy veřejně ostouzeli, přistoupili k bratrské omluvě.“
Místo toho, aby se křesťanům v tomto případě dařilo formulovat závažná celospolečenská témata a vnášet je do veřejného prostoru, média se zvědavostí spíše sledují emocionálně vypjatý vnitrocírkevní šerm. Trochu to připomíná devadesátá léta, kdy se v kostelích objevovaly letáčky varující před kryptozednáři Odilo Štampachem, Petrem Kolářem, Tomášem Halíkem a Petrem Příhodou. Úsměvné to ale příliš není. Vedle šrámů na duši těch, kdo jsou neférově dehonestováni, je dobré se podívat na celou kauzu z většího odstupu.
Petra Piťhu okamžitě podpořily či odcitovaly weby jako je Protiproud, Sputnik, Parlamentní listy a nejrůznější média řazená k šiřitelům fakenews. Pseudofilosofickou podporu mu vyjádřil i Jiří Fuchs, známý svou nepřekonatelnou averzí k Evropské unii, kvůli níž by volil i okamurovce. Půl roku před volbami do Evropského parlamentu se nám tak před očima rozjíždí kampaň, v níž vůbec nejde o „zachování práva na svobodu projevu a svobodu vyznání a možnosti svobodného fungování církve v Česku“, ale o destrukci liberálně-demokratické Evropy.
Pokud by nám skutečně šlo o vyjasnění některých sporných míst Úmluvy nebo o kritickou diskusi o důvodové zprávě Evropské komise (Úmluvu musí ratifikovat nejen členské země, ale i Unie jako celek), proč nepozvat k diskusi komisařku Věru Jourovou, která má genderovou problematiku na starosti? (Věra Jourová je mimochodem podle Politico.eu šestou nejvlivnější ženou v Bruselu a v týmu má třeba Eduarda Huliciuse, který léta pracoval pro lidovce.) Proč se nepokusíme své obavy, ale především vize probírat na fórech, která jsou k tomu určená a která, přiznejme si to, někdy opanují mladí aktivisté, kteří jsou možná opravdu schopni s vaničkou vylít i mimino? Ano, najít si čas, připravit se a vystoupit na takových fórech vyžaduje určitou zkušenost, pak ovšem není jasné, proč církevní vedení místo aby podpořilo ty, kdo jsou schopni na podobných fórech vystoupit, je spíš školometsky umravňuje. Proč místo aby podporovalo jejich zrání v dialogu se zastánci jiných názorů, lpí na uniformním stanovisku k politickým tématům (kde je zcela legitimní určitá různost pohledů). Vždyť zmrazením dialogického přístupu se církev zákonitě vzdaluje okolnímu světu a (nevědomky) nahrává autoritativním společenským hráčům, kteří vposledku nikdy svobodě církví přát nebudou.
Článek vyšel v aktuálním čísle časopisu křestanské akademie UNIVERSUM
