Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Šel, protože miloval. Člověka, krajinu, zemi. Ježíš z Nazareta, který se teď, právě teď, musí znovu narodit. Cestou sbíral ty, kteří prožili nějakou bolest, i ty, kteří byli pokládáni za jiné. Brzy se kolem něho vytvořil hlouček lidí věřících, že s Ježíšem z Nazareta, který se právě teď musí narodit, budou přijati jako Boží děti, jako údy jeho církve, jako Boží přátelé.
Šla s ním spousta lidí rozbolavělých ze života, z malosti a tvrdosti druhých, lidé opuštění, bezmocní, jakkoliv jiní, lidé zoufalí touhou po přijetí, rozvedení, lidé polámané víry, nynější i bývalí služebníci Boží. Do chrámu stojícího na kopci přišli tak tak. Člověk unavený z toho, že mu druzí nerozumí, kráčí pomalu. Ježíš jde první, oblečený do prostého roucha. Je mu trochu zima. Neodklizený sníh zebe do nohou. Nevadí, za chvíli on i ti, kteří jdou s ním, přijdou k světlu. Světlu právě narozeného Boha.
Utíkal před nimi muž. Bál se odjakživa všeho, co je jiné. Bál se lidí, bál se světla, bál se lásky, bál se pravdy, bál se blízkosti Boží. Viděl, jak celý ten zástup lidí putuje k místu, kde se má narodit Mesiáš. Už už Ježíš vstupuje do dveří, když tu muž, který se odjakživa bál všeho, co je jiné, dveře zabouchl. Dveře jsou bez kliky, aby se snad někdo, nedejbůh, nechtěl cestou kolem chrámu posadit a říct Pánu pár slov, na které nikdo jiný nečeká. „Otevři,“ řekl laskavým hlasem Ježíš. „Já jsem to.“ Nic. Svou prosbu ještě dvakrát zopakoval. Nic. Tu Ježíš prošel dveřmi, dotkl se hlavy toho člověka a řekl mu: „Já jsem to.“ V tom okamžiku se tomu muži promítl před očima celý jeho život. Cítil, že musí jít domů. Léta už nepohladil svou ženu a neřekl jí, že je krásná. Ježíš mu požehnal a řekl: „Přijďte oba ke světlu právě narozeného Boha. Tvá víra v lásku tě zachránila.“
Ježíš procházel hlavní lodí chrámu s těmi, které cestou posbíral. Světlo šlo s ním, ale málokdo ho poznával. On byl to Světlo. „Kdo je to?“ ptali se někteří. „Cožpak kostel už není pro pořádné lidi?“ Několik žen, pár mužů a všechny děti, kteří ještě věřili, že se právě teď narodí Bůh-Láska, na něj volali: „Ježíši, dobrý večer!“ „Maranatha,“ zavolal k němu vesele malý kluk. „Mám tě ráda,“ špitla jakási holka. „Jen ať si nesedne ke mně,“ pomyslel si chlapík, který do své lavice už roky nepustil nikoho jiného. Když se chtěl Ježíš s těmi, které posbíral, posadit, obrátil se na něj další muž s tváří lhostejnosti a opovržení a řekl mu: „Sem si nesedej, tahle místa patří nejlepším.“ Ježíš se dotkl jeho hlavy a řekl mu: „Já jsem to. Buď šťastný.“ A hle, ten muž se sebral a běžel do polí, protože celé roky neudělal nic jen tak, pro radost, proto, že by chtěl. „Přijď pak ke světlu, které se právě rodí.“ „Přijdu,“ odpověděl v běhu, „zachránil jsi mě a ty jsi to světlo.“
Bohoslužba začala. Hrstka k smrti vážných mužů kráčí chrámem. Ne, není to faraónův pohřeb, je to jejich radost nad smutkem, kterému uvěřili. Jeden z nich jde až na konec chrámu, sedá si na trůn, na němž nesedávali ani franští králové, a nezastírá svůj smutek. Rád by domů, dělat něco, co ho těší. Tolikrát o tom snil a tolikrát za to prosil. Nemůže. Je zajatcem smutku a tvrdosti. Nemá sílu říct: „Pane, ty jsi to, proměň mě.“ Když čas dojde k evangeliu, ten muž se z té dálky vydá blíž. Nejde ale k lidem, chce být sám, bez lidí. Pustí se do čtení. „Dnes se vám narodil...“, recituje monotónně, jenže najednou se jeho slova rozplynou. Tu se Ježíš, krásný a dosud mlčenlivý, postaví před oltář s těmi, které cestou posbíral, a začne celému chrámu, jenž v úžasu ani nedýchá, vyprávět o tom, jak to bylo, když se tehdy, pod širým nebem, ve stáji narodil. Mluví hebrejsky – a ti, kteří ještě věří, že se právě teď narodí Bůh, mu rozumějí. Když skončí, vyndá z kapes kousek chleba a pár hroznů vína a rozmnoží je pro všechny, kteří věří, že se tady a teď děje něco velkého. Každý se nají do sytosti, vždyť toto je jeho tělo a toto je jeho krev. Ten smutný němý pán spolu s ostatními, kteří už nechtějí vůbec nic, ukazují směrem ven, aby dali Ježíši najevo, kde že se to má narodit Boží syn, Mesiáš, Spasitel. Když se Pán s lidmi domodlí modlitbu k svému Otci, všichni s tvářemi krásnými jako slunce vyznají: „Ty jsi to, Ty jsi se právě narodil, náš Pán a Bůh, Láska a Naděje a Milosrdenství.“
Když Ježíš jde kostelem, přidávají se k němu ostatní, hlavně ženy, staří a děti. To stádo čítá víc jak sto duší. V chrámu zůstane jen pár smutných lidí. Ježíš se k nim obrátí, ukáže svou náruč plnou světla a řekne jim: „Já jsem to. Pojďte se mnou všichni, kteří ještě věříte v lásku.“ Přidá se pár dalších. Ten, který se zase posadil na trůn, volá hlasem, který bodá: „Já jsem to!“ Bohoslužba, která vlastně ani nezačala, končí.
Ježíš jde s těmi, kteří uvěřili, že se jim právě narodil Bůh, městem, každého doprovází domů. Drobně posněžívá, ale není zima. Nikdo se nebojí a nemá už strach z toho, že je jiný. Ti, kteří byli ještě před chvílí rozbolavělí ze života, z malosti a tvrdosti druhých, lidé opuštění, bezmocní, jakkoliv jiní, lidé bolaví touhou po přijetí, rozvedení, věří, že právě tady a teď se narodil sám Smysl, sama Cesta, sám Cíl. Už nikdy se nebudou bát. Rozhodli se zase uvěřit. „Pojďme domů, moji milí,“ říká jim Ježíš, „milujte a radujte se a nemějte už nikdy strach. Já jsem s vámi.“ Každý ho objal, políbil a jak kdo mohl, dal mu malý vánoční dárek. On jim požehnal, vystoupil na nebe a posadil se po pravici svého Otce. Nebyl to trůn, kde seděl. Byla to něžná náruč Boha, který nikdy není smutný. Začaly Vánoce. Čas lásky, něhy a milosrdenství.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
