Seznamka
Snímek ze seriálu Mladý papež
Autor: www.csbd.cz
Seriál Mladý papež (The Young Pope) od italského režiséra Paola Sorrentina, který před Vánoci vysílala Česká televize, vyvolal diskuze, emoce, nadšení i odpor, nezávisle na světonázoru jednotlivých diváků. Kontroverzní příběh o začátku pontifikátu fiktivního papeže Pia XIII. můžeme vnímat jako mocenské a psychologické drama s komediálními prvky, thriller odehrávající se v prostředí Vatikánu a zároveň vizuálně strhující metaforu. Seriál, připomínající spíše pomalu plynoucí film rozdělený na jednotlivé části, zobrazuje zákulisí Vatikánu, boj různých frakcí a machiavelistické intriky, které ovšem najdeme ve všech mocenských a společenských strukturách.
V úvodních titulcích sledujeme papeže, plujícího elegantně a sebevědomě galerií církevních dějin. Hvězda letící chodbou se promění v kometu, která srazí sochu starého papeže. Před divákem vyvstává otázka, která se bude vynořovat opakovaně v průběhu celého seriálu. Představuje nově zvolený papež vycházející hvězdu s cílem očistit a obnovit církev, nebo přináší zkázu a pohromu?
Teprve 47letý americký kardinál Lenny Belardo (Jude Law), který se nečekaně octl v čele církve, se od první chvíle chová jako neřízená střela. Nikdo nechápe, jak zrovna tento člověk prošel konklávem přes hustě propojenou síť vatikánských kardinálů. Jeho zvolení vyvolalo vzrušené diskuze mezi kardinálem Michaelem Spencerem (James Cromwell), jehož zvolení všichni předpokládali, a státním sekretářem kardinálem Voiellem (Silvio Orlando). Ten Spencera ujišťuje, že Lennymu během konkláve začaly z neznámých důvodů přibývat hlasy. Spencer mu však nevěří. Voiella podezírá, že Lennyho do papežské funkce protlačil záměrně, aby s ním mohl manipulovat. Kardinál Lenny Belardo, jemuž byl Spencer mnoho let duchovním mentorem, se dosud projevoval jako nenápadný a poddajný člověk. První krok, který po svém zvolení učinil, bylo donucení vatikánského prozrazovat mu zpovědní tajemství, aby měl informace o svých podřízených. Tomuto knězi se svěřil, že se během konkláve za vlastní zvolení usilovně modlil.
Strategický tah kardinálů?
Toto zvolení se navenek jevilo jako strategický tah zkušených kardinálů s úmyslem propojit liberální a konzervativní křídlo církve. Mnozí doufali, že papež bude pokračovat v přibližování církve světu. Ten však překvapil volbou papežského jména Pius XIII., které naznačovalo konzervativní směr. Brzy se ukázal být tím nejzáhadnějším a nejkomplikovanějším papežem, který se svou rozporuplností, nevypočitatelností a nepředvídatelností stal hádankou pro všechny. Sebestředný, ambiciózní, pomstychtivý, cílevědomý, despotický, arogantní, odvážný, rozhodný, bezcitný, jízlivý, sarkastický, ale také pochybující, nejistý, melancholický, zranitelný, vnitřně rozervaný. Občas překvapí projevem soucitu a empatie. Přes jeho sebevědomý a odhodlaný výraz začínáme tušit, že se ve své vysoké funkci cítí ztracený a osamělý.
Nelze posoudit, jestli je dobrý, nebo zlý, jestli trpí poruchou osobnosti, nebo se zbláznil z nečekané moci, nebo k tomu nemá daleko. Můžeme jen hádat, zda vede vnitřní duchovní život, zda má nějaké morální zásady, nebo se vždy zachová tak, aby se v určité chvíli naplnila pointa okamžiku. Sám sebe charakterizuje jako "rozpor" (Marie, panna a matka; člověk, dobrý a zlý). Psychiatr by možná diagnostikoval poruchu mnohočetné osobnosti.
Postupně máme možnost nahlédnout do jeho mysli prostřednictvím vzpomínek, snů a mentálních projekcí. Na povrch vyplouvají nedořešené problémy z dětství, když ho rodiče odložili do klášterního sirotčince, aby mohli žít bohémským životem. Právě tato skutečnost ho paradoxně vynesla do vyšších církevních kruhů a nakonec do papežské funkce, přesto se s tím vnitřně nikdy nevyrovnal. Vzpomínky na ztracené rodiče a také na první lásku, kterou prožil před vstupem do kněžského semináře, prostupují jeho celým příběhem. Nejde však o osobní vývoj nebo zrání, jak by se mohlo navenek zdát, ale spíše výkyvy ode zdi ke zdi, bloudění v kruhu, zacyklenou krizi identity.
Občas vystupuje jako rocková hvězda, pije třešňovou kolu bez cukru a v papežském paláci znovu povolil - ale jen sám sobě - kouření zakázané jeho předchůdcem. V noci se potuluje v bílém sportovním kompletu po vatikánských střechách, zahradách a ulicích Říma a učí skákat darovaného klokana, asi jediného obyvatele Vatikánu, který ho má opravdu upřímně rád. S veřejností a světem odmítá komunikovat, chce zůstat neviditelný. Od této chvíle nehodlá být pro nikoho doma. Vznáší se na papežském trůnu, na hlavu si nasadil tiáru, které se jeho předchůdci zřekli a kterou nechal přivézt do Vatikánu, kardinálové mu musí líbat červené pontifikální střevíce.
Protiklad papeže Františka
Je třeba připomenout Sorrentinův záměr vytvořit absolutní protiklad a negativní obraz současného papeže Františka, který usiluje o vřelé vztahy s co nejvíce lidmi a otvírá dveře církve dokořán. Jeho temný bratr dveře zavírá a chce z Vatikánu učinit nedobytnou pevnost obehnanou vysokými zdmi. Víra v Boha má u něho přednost přede vším - i před láskou a odpuštěním. Sám však nemá ve svém vztahu k Bohu jasno, dokonce zpochybňuje jeho existenci. Jindy se s ním ztotožňuje. Z balkónu baziliky svatého Petra spílá davům pro jejich nevíru a malověrnost, což v jeho případě vypadá jako projekce. Boj mezi ateismem a náboženstvím, odehrávající se ve světě, probíhá v jeho nitru. Tento vnitřní rozpor ho však paradoxně přibližuje širšímu spektru diváků bez ohledu na jejich vyznání.
Bůh, v něhož papež nevěří, jeho modlitby a prosby kupodivu pohotově vyslýchá a Pius XIII. začne získávat pověst světce. Je pravda, že mezi světci včetně těch kanonizovaných najdeme podivíny i lidi s nesnesitelnou povahou. Pokud však někdo zneužívá zpovědní tajemství za účelem posílení moci a ovládání druhých, tím se ze svatosti naprosto vyloučil, i kdyby jinak oplýval svatými ctnostmi a dělal zázraky jako na běžícím pásu. Svědčí to spíše o jeho vnitřním strachu, úzkosti a nedůvěře Bohu. Kdyby se na Boha spoléhal, neměl by potřebu získávat informace přes zpovědní tajemství.
Hlavní představitel Pia XIII. britský herec Jude Law, držitel dvou nominací na Oscara, všechny polohy a výkyvy osobnosti mladého papeže zvládá úžasně. Jeho způsob chůze a řeči, pohyby, gesta, mimika, úsměvy, pohledy, emocionální výbuchy dokonale zobrazují vnitřní svět této postavy.
Ostatní herci hlavního představitele výborně doplňují. Potvrzují známou skutečnost, že člověk plný vnitřních konfliktů a zmatků produkuje konflikty a zmatky i kolem sebe. Skoro všichni procházejí morální a osobní krizí, hledají lásku a způsob, jak ji realizovat v celibátním stavu. Postavy nejsou černobílé, ale s širokým spektrem barev a odstínů, detailně propracované. Místy však působí roztříštěně a nereálně. Stejně jako u mladého papeže si nemůžeme být jisti, jakou motivaci ta či ona postava má.
Snímek ze seriálu Mladý papež
Autor: www.csbd.cz
Boj papeže s kardinály
Mocenské a názorové střety mezi účastníky zobrazují kontrast mezi liberálními kardinály úctyhodného věku a mladým ultrakonzervativním papežem. Vzájemné boje se stupňují, protože diplomacie mladému papeži nic neříká. Více než obsah rozhovorů zaujme způsob, jakým dotyčný mluví a jak se u toho tváří. Většina kardinálů s Bohem vůbec nepočítá ani s ním nekomunikuje, jeho pomoc nepotřebují. Vědí lépe než Bůh, co je pro Vatikán a církev dobré, a prosazují to všemi způsob, někdy i na hranici zákona. Vypadá to, že Boha z Vatikánu úplně vypudili.
Seriál klade důraz více než na vlastní příběh spíše na vizuální a zvukovou stránku. Jednoduchou dějovou linii propojenou stejným místem a časem přerušují jen surrealistické snové sekvence a letmé okamžiky nejednoznačných vzpomínek. Zůstává mnoho nevyřčeného nebo jen naznačeného, pointa nebo vysvětlení často chybí.
První epizoda začíná snem ve snu. Po průtrži mračen vychází slunce, paprsky zalévají Svatopetrské náměstí a nově zvolený papež s rozpjatýma rukama a pohledem upřeným k nebi káže o štěstí, lásce, masturbaci, antikoncepci, potratech, sňatcích homosexuálů. Pak se probudí do prvních dnů svého pontifikátu.
Hysterický kardinál Spencer, který touží po moci a vysokých funkcích ještě víc než jeho duchovní syn, svou prohru neunesl a pokusil se v koupelně podřezat si zápěstí břitvou. V pravou chvíli zasáhly dvě řeholní sestry, které mu po kratším zápase sebevražedný nástroj odebraly. Scéna pokusu o sebevraždu, která by měla být už v principu dramatická, působí v tomto případě úsměvně - jako když se malé děti přetahují o hračku. Nemá smysl řešit, jak je možné, že sestry mají volný přístup do koupelny kardinála a že se tam objevily zrovna v tu chvíli.
Ve druhém díle Sorrentino převrací úvodní snovou scénu do pravého opaku, i když podobně šokujícího. Pius XIII. z neznámých důvodů stále oddaluje svůj první projev k věřícím. Když už k němu má dojít, vidíme papeže zjevně zápasícího s odporem předstoupit před lidi. Plyne minuta za minutou, přítomní s rostoucím napětím sledují, kdy už se konečně začne něco dít, zatímco na Svatopetrském náměstí čekají davy nedočkavých věřících. Divák si může klást otázky, jestli tento jinak sebevědomý papež trpí trémou či sociální fóbií, nebo jestli se za tím skrývá něco jiného. Když papež konečně vyjde na balkón, šokuje neuvěřitelně tvrdou řečí plnou averze vůči věřícím. Pak mu zezdola někdo posvítí do tváře, protože v záměrně slabém světle je vidět jen papežův stín. Papež se otočí a rozhořčeně odejde. Scéna končí průtrží mračen, křižováním blesků a burácením hromů, což působí trochu kýčovitě.
Zázračný nebo papežův syn?
Zděšení kardinálové v čele se státním sekretářem hledají cestu, jak zdiskreditovat papeže, který se zjevně vymkl kontrole. Divák může hádat, jestli plánují úkladnou vraždu, nebo začnou řešit jeho duševní stav. Papež projevil zájem o setkání s ženou, kterou po svém kontroverzním projevu zahlédl pod balkónem, jak stojí nehybně s dlouhými, mokrými blond vlasy uprostřed prudkého deště. Necháme stranou, jak si mohl v tisícovém davu všimnout nějaké ženy, zvláště když z balkónu předčasně a rozhořčeně odešel. Tou ženou byla Esther, manželka velitele Švýcarské gardy. Evokuje to biblický příběh o králi Davidovi, kterého při pohledu z terasy jeho paláce upoutala krásná Batšeba, manželka Uriáše Chetejského. Jak se příběh vyvíjel, většina z nás ví, a Voiello se jím možná inspiroval. Začal Esther přemlouvat, aby navázala s papežem sexuální vztah, jinak prozradí, že měla tajný mimomanželský poměr s papežským asistentem. Esther vypráví papeži, který projeví neobvyklou ochotu jí naslouchat, o své bolesti, že nemůže mít s manželem děti, protože jsou oba neplodní. Začne tajně doufat, že intimní sblížení s papežem jí k dítěti pomůže. Voiello je nechává tajně sledovat, neděje se však nic, co by se dalo využít k vyvolání veřejného skandálu. Když se pak papež ve svém oblíbeném sportovním kompletu prochází v noci vatikánskou zahradou, spatří oba neplodné manžele v okně jejich domu při sexuálním aktu. Okamžitě se zapojí, samozřejmě jen duchovně, a se svou obvyklou razancí apeluje na Boha kvůli početí dítěte. V pozadí se objevují letmé momenty, v nichž papež s tiárou na hlavě a zahalen do dlouhého závoje drží v náručí vzdychající ženu s dlouhými blond vlasy. Divák se může sám rozhodnout, jestli to bude považovat za erotickou fantazii nebo skutečnost.
V závěru 5. dílu proběhne mezi papežem a Esther ve vatikánské zahradě zvláštní rozhovor, zatímco v pozadí poskakuje klokan. Oba protagonisty odděluje více než společenská vzdálenost, papež dokonce sedí k Esther zády. Takže ani kolem procházející Voiello, který už jejich sledování dávno vzdal, na tom nevidí nic mimořádného. Esther se chystá svěřit papeži jakési strašlivé tajemství, ten ji však důrazně utne, aby všechna svá tajemství - včetně těch, která se týkají jeho osoby - svěřovala jen Bohu. Kamera v té chvíli zamíří na nádhernou rozkvétající květinu. Oba protagonisté cítí, aniž to někdo z nich vyslovil, stejnou věc. Esther čeká dítě.
Snímek ze seriálu Mladý papež
Nově narozené dítě dostane jméno Pius a papež mu věnuje mimořádnou pozornost. V 7. díle vidíme všechny tři sedět společně u televize. Peter a Esther působí znuděně a bez zájmu, zatímco papež se rozplývá nad pokakaným miminkem. Nevím, jestli nějaká rodina měla možnost strávit večer ve společnosti skutečného papeže, který by dokonce přebaloval jejich dítě. Pokud by nějaká rodina takovou neuvěřitelnou situaci skutečně zažila, asi by se nikdo z nich netvářil znuděně jako Peter a Esther. V dalším díle Peter a Esther s malým Piem mizí z Vatikánu. Divák si může zase myslet, co chce. Možná jim přehnaný zájem papeže začal být nepříjemný. Mohl být za tím i strach. Asi znali biblický příběh o králi Davidovi, který zařídil, aby manžel Batšeby přišel o život.
Seriál bez happyendu nebo mrtvý papež na cestě do nebe?
Papež neustále tvrdí, že nemá potřebu hledat ztracené rodiče. Následující události v posledním dílu seriálu však ukážou pravý opak. Na poslední chvíli odřekne cestu za nemocnými v Guatemale a vyrazí do Benátek, údajného bydliště svých rodičů. Zde poprvé mluví k lidem přímo tváří v tvář a vyjádří jim pozitivní vztah. V kontrastu s prvním projevem, po němž rozčilen odešel, protože na něho někdo z davu posvítil, nyní pomocí dalekohledu pozorně prozkoumává jednotlivé tváře. Náhle spatří muže a ženu vyššího věku s bílými vlasy, v nichž pozná své rodiče. Mají zamračený výraz, vzápětí se otočí a odcházejí. Scéna končí zhroucením papeže. Není jasné, jestli zemřel. Přikláním se spíše k této verzi, a to ze tří důvodů. Na konci proslovu vyjádřil touhu po své smrti všechny obejmout. Během jeho zhroucení či umírání vidíme situaci z čím dál vyšší ptačí perspektivy, Benátky, Itálii, Evropu a nakonec planetu Zemi uprostřed kosmu. Působilo to na mě, jako když duše opouští tělo. Třetí důvod je zcela prozaický. Sorrentino připravuje 2. sérii s názvem Nový papež, kterou obsadil jiným hercem.
Sorrentinovo poselství a burcování diváka
Seriál je záměrně nestálý, unikavý a rozbitý stejně jako osobnost a činy mladého papeže, v nichž nebylo nic pevně daného, ukotveného ani předpověditelného.
Nenajdeme v něm sjednocující prvek, rozvíjení vedlejších linek příběhu děj ještě více znepřehledňuje. Připomíná spíše roztříštěnou mozaiku. Mnoho momentů upadne do propasti zapomnění, jiné naopak v mysli uvíznou a opakovaně rezonují. Jen letmo se dotýkáme pomíjivých okamžiků, v nichž je ukryto mnoho nevysloveného a podstatného. Sorrentino má úžasný dar diváka v určité chvíli ukolébat, aby ho vzápětí vyburcoval něčím šokujícím a neočekávaným. Některé scény se pohybují na hranici absurdity, jiné jsou temné a mrazivé. K tomu přistupuje hra se světlem a stínem,
razantní přechody v náladách a atmosféře, střídání zrychlených záběrů s pomalými, které slouží k vystižení atmosféry a kompenzují rychlé střídání nálad. Hudební dramaturgie
kombinuje klasickou, vážnou a církevní hudbu s hudbou populární, s mainstreamovými pop songy a elektronikou. Hudba přispívá k vyprávění příběhu, zrcadlí neuchopitelnou osobnost mladého papeže a rozehrává složité vnitřní světy postav.
Poselství příběhu není zjevné. Těžko posoudit, nakolik jde o kritiku fungování církevních mechanismů. Znevažující scény, které se občas vyskytnou, jsou na jiných místech vyváženy duchovními prvky a otázkami vedoucími k hlubšímu zamyšlení. V první řadě v něm můžeme číst univerzální příběh o lásce ve všech jejích podobách, o osamělosti, ztrátě a hledání víry.
Mezititulky redakční
