Náhrada křivd ?!?

Joel Ruml
Autor: Evangnet.cz

Když jsem na začátku roku 2013 podepisoval jako jeden ze statutárních zástupců církve Smlouvu o vypořádání mezi Českou republikou a Českobratrskou církví evangelickou, byl jsem rád, že se celý proces podařilo dotáhnout do konce. Skončily dlouhé roky jednání, kompromisů, dohadů, hledání modelů řešení. Uzavřely se všelijaké analýzy, nikoliv však dlouhá vysvětlování, náročné diskuse uvnitř církve, mezi církvemi i navenek. Bylo třeba téměř každodenně objasňovat to samé. Stejně pak se objevovaly přizpůsobené a přebarvené interpretace, což ostatně trvá dodnes. Pocit z marného a únavného snažení byl velký. Podpis Smlouvy tak alespoň něco posunul a vyřešil.

V oboustranně podepsané Smlouvě stojí: „Ohledně vyplacení finanční náhrady má Česká republika postavení dlužníka a  Českobratrská církev evangelická postavení věřitele“ (čl.5,3). Smlouva se odvíjí od znění zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, kde se mj. stanoví: „Finanční náhrada není předmětem daně, poplatku ani jiného obdobného peněžitého plnění“ (§ 15, 6).

Podepsáním smlouvy začalo pro církve ukončování finanční podpory státu. Aby k tomu mohlo dojít, bylo třeba dořešit vrácení komunisty zabaveného majetku, rovněž zohlednit výnos zabaveného majetku pro stát za více jak šedesát let (na to se ostatně hodně zapomíná, že po změně režimu ještě více jak dvacet let stát tržil z majetku, který mu už neměl patřit) a nastavit pro stát přijatelné podmínky, aby majetkové vypořádání stát (dlužníka) příliš nezatížilo. K tomu by došlo ve chvíli, kdyby církve trvaly na tom, že jak rychle byl majetek komunisty zabrán, stejně rychle má dlužník celou náhradu vyplatit. Pro státní hospodaření to bylo těžko schůdné, proto výplata náhrad byla rozložena na desítky let.

Rozložení závazku na dlouhou dobu hrozilo možným zpochybňováním ze strany různých budoucích politických sestav. Nepočítali jsme s tím, že k tomu dojde již po pár letech. Shoda obou smluvních stran na tom, že řešení nebude jištěno pouze zákonem, nýbrž smlouvou, se ve světle posledních měsíců ukazuje jako smysluplná.

Nyní se množí nápady, jak dané řešení zvrátit za cenu popření zásad právního státu a právních jistot garantovaných státem. Pokud je stát podle zákona 428/2012 Sb. (§16) dlužníkem, pak je zcela nepředstavitelné, aby si dlužník vymáhal snížení dluhu. U hypoték to nikoho nenapadne. V tomto případě však to někteří mocní za potlesku jiných považují za normální!

Srovnávání se stavebním spořením, jak jsem to před pár dny slyšel, kdy prý stát může jednostranně změnit podmínky uzavřené smlouvy s občanem, je nesmyslné. Stavební spoření je přece nabídka státu, kterou občan může i nemusí přijmout. Vždy však s vědomím (nebo nebezpečím), že stát může podmínky měnit. V případě restituce církevního majetku je stát dlužníkem. Pak není současný tlak státu na změnu smlouvy ničím jiným než mocenským a autoritářským jednáním, které se zcela příčí demokratickým způsobům vládnutí a správy společnosti.

Změna smlouvy, tedy i případné danění náhrad, je možné pouze po oboustranném odsouhlasení. Komunistické a stalinistické názory, že se zdanění náhrad dosáhne šikovnou změnou jedné věty v zákoně, a to bez změny smlouvy, staví veškerou zákonnost i politickou kulturu v zemi na hlavu.

Kromě náhrady jako kompenzace za nevrácený a nevratitelný majetek přísluší církvím od r. 1949 příspěvek na činnost, který se po několik let snižuje. Při případném zdanění náhrad by mělo dojít k obnově státního příspěvku, protože církve pro rozjezd samofinancování počítají s celou smluvně ukotvenou sumou.

Takto rozvířené téma vychází z převládajícího politického stylu. V něm jde především o udržení si moci a rovněž i o správné směrování toku financí. Kdykoli však jde o bezohlednou obhajobu osobní kariéry a vlastního profitu, tedy i za cenu hrubého populismu, ohled na právo nebo prospěch společnosti jde stranou. Jak je to přirozené a živočišné, tak to neprospívá atmosféře ve společnosti.

V duchu toho přístupu mají být oslabováni a omezováni všichni, kdo tzv. nejdou na ruku. Těmi jsou svobodní občané, svobodné občanské iniciativy, stejně jako nezávislá média, neziskové organizace nebo společenství, která vychovávají ke svobodě smýšlení a svědomí. Proto i církve čelí nátlaku neštítícímu se protiprávního a svévolného jednání. Jak také bylo někde vysloveno – komunistická autoritářská doktrína církve jednoduše ráda nemá.

Naštěstí stále trvá naděje v nezávislé soudní posouzení podaných návrhů. Existují i takové politické strany a uskupení, které chtějí chránit právní jistoty ve státě a nehodlají asistovat u nedemokratického ataku na nápravu poměrů po zhoubné ideologii minulého režimu (Preambule zákona 428/2012 Sb.). Škoda jen, že jiná uskupení a strany neumí (nebo nechtějí) prohlédnout zlověstnost takových pokusů. Při tom je ironií, jak lidé, chtějící být v jednom případě autoritami ve svém oboru a výraznými osobnostmi, aby hodili ve stranické disciplíně všechny ohledy za hlavu a uchýlí se až k téměř dětské a komické argumentaci.

Jakkoliv vypadá nápad se zdaněním okrajově a nevýznamně, ve svém důsledku je jedním z významných pokusů, jak nabourat cestu k demokracii. Proto, že demokracie je zárukou svobody lidí, doufám, že k žádné násilné revizi dohody církví a náboženských společností se státem nedojde.

Tento vládní krok, do kterého se nechali zákonodárci zavléct, má jen málo společného s debatami o oprávněnosti či neoprávněnosti církevních restitucí. Natož aby v tom šlo o to, zda má či nemá být církev chudá. Nejvíce totiž jde o politický zájem, za kterým je chuť obracet společnost a stát k orientaci, kterou jsme před třiceti lety opustili. Zákon 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu o „přínosu“ takové orientace vypovídá dostatečně. Výnos z danění náhrad církvím není ani záležitostí hospodářskou, je to manifestace politické moci, kterou si jedni po dlouhé době opět užívají a druzí si ji co nejdéle užívat chtějí.

Autor je emeritní synodní senior Českobratrské církve evangelické a předseda Ekumenické rady církví v ČR