Když církev šlápne vedle

Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Mazur / catholicchurch.org.uk

Už to je půl roku, kdy sedm církví ve společném prohlášení vyzvalo poslaneckou sněmovnu, aby neschválila Istanbulskou úmluvu. Že není potřebná, ani přínosná, obsahuje v sobě autodestruktivní prvky. Nadále uvedly tři body, co je špatně. O tom jsem psal zde. Na to ve společnosti vzplanula diskuze, která neutuchá dodnes. Osobně mi úmluva připadala taky zbytečná, ale postupně jsem se posunul. Násilí na ženách, včetně sexuálního, není ve společnosti zase tak málo. Svědčí o tom i nedávné aféry #mee to.

Restrikce

Nejsem odborník na právo, ale podle mne restriktivní zákony již splňujeme. Schvalovaly se nedávno v parlamentu a dotýkaly se (pro nás) několika oblastí. Třeba úprava (prodloužení) promlčecí doby k souvisejícím trestním činům – nyní se počítá od dosažení dospělosti; nutnost informovaného souhlasu při sterilizaci ženy (a případné trestnosti zákroku bez souhlasu), násilného přerušení těhotenství, trestnost vynuceného sňatku při odlákání do cizí země a mrzačení ženských pohlavních orgánů. Tyto požadavky byly v parlamentu schváleny s platností od 31.12.2018 dle materiálu uvedeného zde.

Tyto paragrafy se vztahují jak na nás, tak na případné cizince zde žijící. Ukazují „hladinu“ právní ochrany v civilizované Evropě. V případě sexuálního násilí se jedná o dlouhodobý proces, než se oběť odváží promluvit. A tyto trestní činy jsou v Hospodinových očích odporné. Je škoda, že žádná církev u nás nedokázala podpořit aspoň toto.

Ratifikací se zavazujeme již „jen“ k prevenci a systému kontroly. Jsou u nás organizace, které aspoň částečně na prevenci pracují. Mohly to dělat i církevní organizace za státní peníze, kdyby se neznemožnily.

Když jsem potkal Jiřinu Šiklovou (zakládala polistopadovou katedru sociologie) vyptával jsem se jí na problém IÚ – proč se církve proti ní tak bouří, bez zaváhání z ní vypadlo: „Bojí se žen, nechtějí se dělit o moc. Genderu nerozumí. Proč se někoho nezeptají?“ Jiný, renomovaný profesor psychologie odpověděl podobně: „Slovo gender. Působí jako rudý hadr“.

Nechci se už věnovat rozboru úmluvy. Bylo toho napsáno mnoho. Ale pár věcí mne zaujalo.

Nejedná se tolik o věrohodnost argumentů. Podle mne jde o spor uzavřeného myšlení s otevřeným. (Pro lepší pochopení se dá napsat konzervativní vs. liberální). Nejde tolik o logiku věci, spíš se jedná o velké emoce, které zaslepují. Obě skupiny se nedokáží domluvit. Navzájem se považují za hlupáky nebo „ty zvrhlé“ - třeba liberály, kteří nedohlédnou, co se může stát. Hodně emocí způsobuje již zmiňované slovo „gender“. Je potřeba se naučit rozlišovat a chápat významy. Sociologický, který se používá na katedře sociologie, od genderu, který „ohýbají“ ideologie. Dokázat věci pojmenovat, a rozumět jim ve správném významu. Taky nezakazujeme používat nůž jen proto, že s ním můžeme zabít. Dá se použít i k dobrým věcem – třeba nakrájet chléb hladovým. Konzervativní lidé si myslí, že liberálové jsou nezodpovědní a ohrožují naši společnost. Já patřím mezi lidi s otevřeným myšlením a nedokáži pochopit strach konzervativců, jejich argumenty považuji za naprosto nelogické, nejsou k věci. To, co však předvedl prof. Piťha, je naprosto mimo. A je jen ostudou pana kardinála Duky, že se ho zastal. Nastalo přesně to, co napsal Timothy Snyder (Tyranie): "Spustí se propagandistická palba, pod jejímž vlivem v lidech vzplanou emoce dřív, než si ověří fakta".

Má s tím někdo problém?

Istanbulská úmluva nesouvisí s ideologií. Je o násilí. Má to nadefinované v cíli úmluvy. Není možné její smysl ohýbat k jiným cílům. I to, jak se vykládají mezinárodní dohody, se řídí mezinárodní smlouvou. Proto jsme před ideologií genderu chráněni (vztaženo k úmluvě) a není pravda, co tvrdí paní Nina Nováková nebo pan prof. Piťha. Těm, kterým vadí ve smlouvě „gender“, si mohou téměř vždy dosadit „ženy, děti, starci, homosexuál“. Ano, i násilí proti homosexuálům je špatně.

Proti případným ideologiím je potřeba se vymezit. Ale k tomu musíme prokázat mnohem větší sociologické a psychologické znalosti a je to o něčem jiném než o úmluvě. Ten potenciál u nás máme jak v sociologii, tak ve vývojové psychologii.

Většina současných oficiálních církví vyhlásilo boj proti genderu. Nerozumím jejich motivaci. Jestli jen nerozumí sociologii a mají strach z nepřítele, kterého si vyrobili. Nebo musí bojovat, když nemají vizi? Místo do svobodné země vedou nás zpět na poušť, do Egypta. To není jen symbol otroctví, ale i zla. U jednotlivce to může být věkem, kdy může dojít k zakonzervování. Ale když je víc hierarchů zapojeno do boje? Nerozumím jejich motivům, zda to je jen neznalost. Ve světě neustálých a rychlých změn se hledá nějaká jistota, a tak se prostě zakonzervovat? Tento postoj vždy církev poškodil a za posledních 500 let těch příkladů máme mnoho.

Když ze někdo z prostředí katolické církve proti tomu „boji“ ozve, tak je umlčen. Vyhrožuje se. Konzervativní lidé nežijí ve svobodě. Bojí se. Navíc se jedná se o pouhý politicko-sociologický názor. Není to předmět nauky a víry. Jen ideologie. Proč se tak vytváří potřeba nepřítele a strachu z něho? Církev stále opakuje schémata z historie, kdy neustále proti něčemu bojuje. Proti „kulatosti“ Země, místo demokracie se podpoří diktátorský režim, jindy zase nejmenovaný prezident. Politika.

Napadá mě spousta věcí. Od vydírání, potřeby zakrýt jiné skandály. Překřičet papeže Františka, kterého se tak konzervativní síly bojí, odvést pozornost. „My“ – na rozdíl od zkaženého Západu -  si s tím poradíme.

Už z jedné církve jsem zaslechl, že by společný text odsouzení úmluvy nepodepsali. Ale ne proto, že strach je zbytečný. Jen pro vyhrocená tvrzení a reakce pánů Piťhy a Duky. Nedochází ze strany církví ke stejné ideologii, jako je ta genderová? K tomuto se hodí uvést text Tomáše Petráčka z HN z 21.12.18: "Zároveň právě katolická církev udělala velkou zkušenost s tím, kolik autentických křesťanských hodnot prosadili ve společnosti ti druzí, často proti odporu etablovaných státních církví, které v minulosti hájily politický a sociální status quo. Připomeňme jen základní principy lidských práv, svobodu svědomí a náboženství nebo občanskou rovnost mužů a žen. Tyto dnes samozřejmě přijímané hodnoty, jejichž kořeny ovšem leží v evangeliu, museli do současného světa mnohdy vnést lidé mimo církevní kruhy. Jaký smysl má tedy opakovat stejné chyby? Proč dělat nepřátele z lidí, kteří jsou v mnoha případech naši přirození spojenci v zápase za lidštější svět, za prolamování Božího království?“

Kardinál Duka svojí důtkou diskvalifikuje prof. Halíka z výběru pražského arcibiskupa. Taky se proslýchá, že kněz a historik Tomáš Petráček je na tom už stejně, taky napomenut. Bez možnosti odvolání a dovolání, jak to známe třeba i z kauzy Bezák. Pane kardinále, měl byste být vděčný za každou zpětnou vazbu od moudrých lidí, kteří mají vizi. Není jich mnoho a nejsou ve Vaší blízkosti!

Odpor k úmluvě a k papeži Františkovi ve vysokých církevních kruzích i návštěva nového nuncia u biskupa Baxanta ve mne vyvolává obavy o katolickou církev u nás. Tyto skutečnosti podporuje zakonzervované jádro, ale co ostatní? Biskup, který se svým podivným svědectvím podílel na odvolání arcibiskupa Róberta Bezáka, je nevěrohodnou osobou. Není možné aféry stále zametat pod koberec a vymlouvat se na mlčenlivost. Jde hierarchii o to, co o ní tvrdí komunisté – moc a peníze? Nebo jen sama neumí to, co učí druhé – vyznat svoje chyby a neustále vyrovnávat svoje cesty? Myslím tu „zakonzervovanou“ část. Máme několik výjimek, ale když se umlčí, tak k čemu bude sůl, když nesolí?

Autor je programátor a otec tří děti. Je spoluorganizátorem iniciativy Na cestě dialogu, jejímž cílem je podpořit dialog v církvi.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.