Seznamka
Ilustrační foto
Autor: M. Mazur
Německý jezuita Hans Zollner je spoluorganizátorem nadcházející vrcholné vatikánské konference věnované problematice zneužívání. V následujícím textu se zamýšlí nad setkáním světových biskupů na téma sexuálního násilí.
První vrcholná konference Vatikánu na téma sexuálního zneužívání se koná od 21. do 24. února. Papež do Říma svolal biskupy z celého světa.
V pravé poledne ve Vatikánu. Světová církev bude během několika únorových dní sledovat film, o němž mnozí soudí, že znají jeho konec: odehraje se lítý boj mezi Dobrem a Zlem, Světlem a Temnotou, mezi osvícenými a těmi, kteří se snažili ututlávat případy sexuálního zneužívání – a boj se povede až do chvíle, kdy jedna strana zvítězí. Onen týden, na který papež svolal vůbec první setkání biskupů zaměřené na problematiku sexuálního násilí a ochranu dětí, však přece jen tak černobílý nebude.
V souvislosti s rostoucím počtem skandálů na několika kontinentech rozhodl papež František na podzim 2018, že se musí uskutečnit setkání biskupů světové církve – a sice brzo. Od 21. do 24. února se tedy setkávají předsedové 114 biskupských konferencí spolu se zástupci mužských i ženských církevních řádů, čelnými představiteli východních katolických církví a přirozeně též s osobami, které zneužívání zažily. Tuto historickou událost organizují kardinálové Blase Cupich z Chicaga a Oswald Gracias z Mumbaie, arcibiskup Charles Scicluna z Malty – a kromě nich malý tým dalších osob, mezi něž patří i autor těchto řádků. Organizátoři spolu intenzivně komunikovali, absolvovali exercicie, formulovali dotazníky, připravili devět přednášek na pořad jednání a nechali si radit od vyslanců u Svatého stolce. Především však bedlivě sledovali boje sváděné uvnitř i vně církve.
Ty, kteří nyní doufají, že mezi biskupy dojde k lítému souboji, je třeba varovat: diváci, stejně jako přímí účastníci setkání, nejsou nikterak jednotní. Jsou snad ti, kteří chtějí čelit případům zneužívání a současně striktně trvají na zachování církevního učení, těmi „dobrými“? A druzí, kteří požadují dalekosáhlé reformy, jsou těmi „zlými“? Anebo naopak? Mnozí aktéři už po několik měsíců s nervozitou vysílají do éteru svá stanoviska. Ale to všechno je pořád málo.
Na druhou stranu: nervozita je namístě. Celá naše církev musí být nervózní, protože v její sféře došlo ke zločinům, které vyvolávají nesmírný zármutek. A představitelé církve je zatajili, zamlčeli, ututlali. Nyní musí dojít konečně k úplnému odkrytí tohoto bezpráví a postiženým musí být dána plná satisfakce. Střílet kolem sebe apely, které k ničemu nepovedou, nebo vynášet pesimistické předpovědi není k ničemu.
Bylo by liché unáhleně definovat úzkou skupinu viníků
Oč déle se člověk tématem zneužívání dětí zabývá, o to je mu jasnější, jak důležité otázky jsou s tím spojeny. Na konferenci v Římě se proto nemůže mluvit jenom o zneužívání samotném, musí se otevřít také otázka kontroly moci a adekvátního zapojování žen do rozhodování, dále problematika klerikalismu těch kněží, kteří se domnívají, že je jejich kněžský stav opravňuje k nějakým výsadám, a stejně tak i klerikalismus laiků, kteří v knězi odmítají spatřovat chybujícího člověka. Případy zneužívání ze strany kněží se neodehrávaly ve vzduchoprázdnu, nýbrž za podmínek, které jsou po celé světové církvi podobné. Je tedy třeba vidět rizika systému – avšak diferencovaně.
Hans Zollner
Autor: Wikipedia.org / Creative commnons
Bylo by liché unáhleně definovat úzkou skupinu viníků. V poslední době jsou homosexuálně orientovaní lidé stejně jako muži žijící v celibátu bez rozdílu nálepkováni jako potenciálně nebezpečné osoby, a to i ze strany církevních představitelů. Ti, kteří takto paušalizují, podezírají raději celé skupiny osob, aby si ušetřili námahu s pečlivějším rozlišováním. Současně prorokují bezvýslednost únorového setkání, a to ještě dříve, než biskupové vůbec začali pracovat.
Vůči otevření tématu sexuálního zneužívání existuje rozsáhlý pasivní odpor: sahá od všeobecné nechuti o „tom“ vůbec mluvit a nevoli přiznat chybu až po otálení převzít zodpovědnost a přiznat celou komplexitu problému. Například: jedni zatracují celibát, ačkoli ten sám o sobě ke zneužívání nevede, jiní zase odmítají vidět, že celibátní způsob života může za určitých okolností představovat rizikový faktor. A pak jsou zde ještě tací, kteří požadují zaměřit se úzce na učení církve, a to v míře větší než dosud. Můžeme se ale také ptát: Odpovídá toto učení dnešnímu životu a život církevnímu učení? Do jaké míry zastíralo právě sebepojetí církve jasný pohled na příčiny zneužívání? Katolická církev dnes musí vést diskusi o myšlenkových modelech, které byly platné po celá desetiletí či staletí. Žádné vypořádání se s jednotlivým deliktem a žádný izolovaný papežský výnos nemůže toto tázání nahradit.
Důvěru nelze nařídit
Ale jak správně vést tyto spory? Ve filmu V pravé poledne se ve fiktivním westernovém městě Hadleyville odehraje něco pozoruhodného. Před rozhodujícím soubojem panuje naprostý klid, plný napětí a koncentrace. Takový klid by dnes církvi prospěl, aby se mohla při únorovém setkání zaměřit na ty nejdůležitější aktuální úkoly: vyslechnout oběti zneužívání a brát je vážně! Zasadit se o jejich spravedlnost! A učinit všechno pro to, aby se dalšímu podobnému jednání zamezilo!
K tomu ale potřebujeme skutečnou vůli k proměně. V opačném případě dojde jen k dalšímu zraňování obětí a k dalšímu exodu těch členů církve, kteří by chtěli něco změnit. Podle jejich pojetí byla církev dána lidem, aby jim zprostředkovávala Ježíšovu radostnou zvěst. Skrze zneužívání a jeho zatajování však vzniká podezření, že církev slouží pouze svému vlastnímu prospěchu a udržení moci. Jak by mohla získat zpět důvěru lidí? Důvěru nelze nařídit. Důvěra musí vyrůst a věřícím se musí osvědčit. Jestli bude církev v budoucnu vnímána jako důvěryhodná, bude záviset na tom, zda bude schopná vytrvale usilovat o soulad mezi tím, jak žije a koná, a tím, co říká. Zda budou skutky odpovídat slovům.
Jedním z nejdůležitějších cílů únorového setkání je tedy znovuzískání důvěryhodnosti. Rozhodujícím krokem k tomu by měl být závazek vypořádat se s případy zneužívání a přijmout preventivní opatření. Na tom se musí 170 biskupů a řádových představených shodnout. Předmětem debaty budou nové standardy ohledně přebírání zodpovědnosti, povinnosti biskupů skládat účty a transparence jednání.
Leckterý biskup může říct: jsem v úřadě pouze několik let, jak mohu být zodpovědný za něco, co se stalo před půlstoletím? Je třeba kontrolovat, zda představení přebírají svou osobní zodpovědnost. Do církevních grémií je třeba přijmout více laiků. Tyto nové standardy je třeba prosadit a ozkoušet v praxi.
Šedá zóna
Římské setkání nesmí vést ani k vnitrocírkevnímu uklidnění, ani k jednorázovému souboji, po němž by se všichni rozjeli do západu slunce. Nestačí odstranit z cesty několik zlosynů. Jistě, konkrétní tresty jsou nevyhnutelné: usvědčení pachatelé musejí být propuštěni z kněžského stavu a zbaveni úřadů. Ale jak se vlastně tito pachatelé stali pachateli? Proč proti nim jejich představení nezakročili? Jaké strukturní faktory napomáhaly případům zneužívání a co vedlo k jejich zamlčování? Bez pochopení minulosti se žádná prevence do budoucna nezdaří.
V klasickém westernu existuje pouze Dobro a Zlo, Černá a Bílá. V životní realitě církve jsou sice také na jedné straně zločinci a lháři a na druhé straně mnoho kladných hrdinů, kteří odmítají sexuální násilí jakkoli tolerovat, ale mezi nimi existuje i široký prostor vykazující sklony k nedbalosti, pohodlnosti a nechuť jít do konfliktu – tedy všechno to, co sexuálnímu zneužívání nepřímo napomáhalo. Ve vztahu k pachatelům tomu říkám šedá zóna. Jak máme přistupovat k těm, kteří se v ní nacházejí? Přiřadit je do jedné skupiny k pachatelům? Nemyslím, že by to bylo správné. Z příslušníků šedé zóny se musejí stát podporovatelé boje proti zneužívání. Neměli bychom je vehnat do obranných pozic, ale pomoci jim, aby seznali své chyby a vypořádali se s nimi. Také papež připustil, že se v tomto tématu dopustil chyb. Šedá zóna totiž nejsou jen ti druzí, jsme to i my.
Na konci filmu V pravé poledne odjíždí hlavní hrdina z města, v němž se jeho obyvatelé nijak nezměnili. To se nám na vatikánské konferenci nesmí stát. Jako církev se musíme změnit. V jednom dokumentu Druhého vatikánského koncilu definuje církev sebe sama jako Boží lid putující časem. Dnes tento obraz chápu takto: Kritika církve a tlak na její změnu by nás měl uvést do pohybu, měl by nás osvobodit z vězení, které jsme si sami vystavěli z mlčení, zatajování a zlehčování. Jen díky tomu, že se změníme, budeme moci dále putovat časem a zůstaneme tím, čím být máme: Božím lidem.
Z německého originálu přeložil Jiří David.
