Ukradený konzervatismus

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Søren Astrup Jørgensen

Konzervatismus, konzervativní křesťanství, konzervativní teologie. To jsou pojmy, myšlení, životní praxe, které se dostaly do úzkých. Slova obětovaná někdy až příliš lacino. Pohrobci těch, kteří se uprostřed tohoto světa zalekli jít dál. Je konzervatismus ještě znakem toho, že jeho nositelé vidí hlouběji, šířeji, dál? Nevím. Zdá se mi, že křesťanský konzervatismus, a to zvláště v zemích za železnou oponou, byl více či méně vědomě uloupen nejlepším myslitelům vrcholného a pozdního středověku a jejich novověkým apologetům, kteří by – pološílení hrůzou z dnešního pojetí konzervativních hodnot a neochoty nahlížet za horizont – utíkali do polí a nahlas plakali. Špatně přeložené citáty z Akvinského, Pia IX., Churchilla, Chestertona, Reagana nebo dokonce Trumpa nepomáhají. Salonní pěstování novotomismu a pseudo-teologické korekce papeže Františka působí tak trochu jako scény ze Švejka. Konzervatismus nemá ve světě ani u nás lehký život. V zájmu zachování duchovního zdraví a také pro lásku k církvi a kultuře ho nelze vydat napospas těm, kteří si tzv. konzervatismem ospravedlňují svoji neochotu v Bohu žít, pohybovat se a být.

Konzervatismus vs. živý obraz Boha v člověku

Tradice, hierarchie, autorita, instituce, řád, vlastnické právo, theokracie, politicky orientované křesťanství, vlastenectví, ekonomický rozměr společnosti a zvláště způsoby výběru daní, vzdělávání všech stupňů v gesci konzervativního výkladu dějin a hodnot, to všechno jsou v křesťansky orientovaném konzervatismu věci zásadní, leč druhotné. Je-li vůbec něco, co lze u Boha, věčného tady a teď, věčného pohybu a věčné lásky, chápat jako konzervativní a to uchovávat v neporušeném stavu, udržovat a chránit, je to předně to, co je konzervativní, a tedy nutné k zachování v Bohu samotném. Co to je? Nikoliv Bůh sám, ale jeho věčně živý obraz v člověku.

Být konzervativní vždycky hrozí tím, že se ze mne stane „con-servus“ či „con-serva“, to znamená „spolu-otrok“ a „spolu-otrokyně“ ideologie dávno ztracené v překladu. Tu největší ideu, ideu lásky, naděje a pravdy, nám Bůh – Otec ve stvoření, Syn v životě a své vrcholné oběti, Duch ve vanutí pravdy a milosti – dal v dobré vůli jako směrovky k rozlišování a proto, abychom nebloudili, ne proto, abychom si Boha osedlali jako zkrocenou energii a v jeho jménu táhli proti druhým. „Není možné, aby nepřišla pokušení; běda však tomu, skrze koho přicházejí.“ říká Ježíš. Mám tahle jeho slova často na paměti. Pokušení zůstat stát a opevnit se hradbami své pravdy je děsivé.

U vědomí toho, jak někdy vypadají křesťanské partnerské vztahy, si umím představit, že takový konzervatismus vnějších znaků, praporů a nálepek, o němž se hlavně řeční a nostalgicky se v něm vzpomíná na staré dobré časy, je atraktivní v různých fázích života pro určitý typ člověka. Kdyby se mne, křesťanského teologa, který se pokládá za člověka středu, má rád nosná díla tomistické filozofie a teologie a který chápe a přijímá to nejdůležitější z cesty/procesu/zápasu a závěrů Druhého vatikánského sněmu, jestli jsem, nebo nejsem konzervativní, jako muž, teolog, Čech, Evropan a katolický křesťan bych bez váhání odpověděl: „Ano, jsem.“ Mám na to právo? Mám. Můj konzervatismus není ideologie, nýbrž způsob, jak se dotýkám Boha a člověka.

Konzervativní Ježíš – živé Slovo

V prostředí post-komunistického prázdna, které se postupně zaplnilo nesčetnými politickými a duchovními nabídkami a jež má stále blíž k sovětskému chápání latinského „carpe diem“ jako „urvi, co můžeš, a nestarej se o druhé, ti jsou bezcenní“, se opravdu cítím jako jeden z reprezentantů konzervativní teologické tradice. Nezajímají mě tzv. konzervativní političtí komentátoři, jejichž projevy připomínají spíš názory členů ku-klux-klanu. Zajímá mě žena z vedlejšího domu, která si ve své nezaviněné a nezasloužené bídě nechala právě narozené dítě a jež po tisící a prvé upraví jediný záhon před domem, na němž za chvíli vyrazí první jarní květy, který jejím spoluobčanům slouží jako parkoviště, zkratka k popelnicím, jako kontejner. Nezajímají mě opakované pokusy tzv. konzervativců přivlastnit si pro sebe jako emblém některou z ikonických historických osobností, která by dnes jako svobodně uvažující bytost stála pravděpodobně proti nim anebo s nimi vedla ostrou polemiku. Zajímá mě katolický křesťan, jenž v síle své víry oponuje svým spolubratrům, že konzervatismus není únik do odžitých, zhusta zaniklých forem a folklórních modelů společenského soužití a organizace, nýbrž poctivé a náročné hledání, jak učinit ne historického, literárního a v textu přece jen poněkud zašifrovaného Ježíše, ale Ježíše-živé Slovo a Ježíše vstupujícího v eucharistii do našich životů, centrem, z něhož budeme čerpat naději a sílu k budování udržitelné a spravedlnost hledající společnosti. Ani jako profesního křesťanského etika (snad právě proto, že věřím) mě neděsí ve většině případů nafouklé nebo dokonce lživé „zaručené“ zprávy o tom, kterak přirozený vývoj v reflexi lidských vztahů a sexuality zničí společnost tak, jak ji dosud známe. Hrozící totalita nové moci vychází - tak jako už tolikrát - z proklamovaných lží, vydávaných za pravdu, a z nenávisti k těm, kteří jsou v hloubce toho slova jiní. Konzervativce změny nepřekvapí. On sám je totiž hybatelem změn, která mají pomoci růstu Božího království ve společnosti a hlavně v nás.

Kněz jako budovatel katedrál a další společné otázky

Mám spíš obavy z toho, po jak zploštělých podobách lidských rolí ve vztazích a společnosti tzv. konzervativci touží. Vedle muže-pána-krále, který je hlavou rodiny a společenského dění, se bohužel pozapomnělo na desítky historií ověřených modelů, jak a čím mohl katolický kněz nebo protestantský kazatel sloužit své církvi a společnosti, a upřednostňuje se raději typ omšovníka, rozkazy vykonávajícího služebníka oltáře. Přitom víc než kdy jindy platí slova česko-římského teologa Vladimíra Boublíka, že kněz má být „budovatelem katedrál [jenž] s pomocí laiků bude přetvářet život v katedrálu, ve které se vzývá Ten, jenž je Absolutní a Věčný“. Jako křesťana mne tíží otázky o ukončení nenarozeného života stejně jako problematika uzákonění čím dál „dostupnější“ eutanázie pro dospělé, lidi třetího věku či děti. Nepodporuji žádný z projevů průmyslové kultury smrti, ale neumím vstupovat do svědomí druhých, strašit je, vyhrožovat zatracením a tvářit se přitom jako andělíček. Jsem konzervativní. Podivuji se nad stále rozšířenou antikoncepční „metodou“ typu „dá-li Bůh zajíčka, dá i travičku“ a nezastírám, že mne v otázkách početí a rodiny inspiruje spíš katolický morální teolog Bernhard Häring než ti, kteří život proměnili do jeho přímočaře prokreačního, a tím vlastně ryze materialistického rozměru. Krajní projevy katolického konzervatismu, například v přístupu k životnímu prostředí, jsou paradoxně ryze marx-leninské. Hmota v nich vítězí nad duchem.

Konzervativní anti-sexualismus a tělocvikář Pepa

Neúnosnost výše zmíněné konzervativní materialistické sexuální výchovy v řadě svých textů kritizovala i patronka Evropy, svatá Edita Stein. Napsala: „... to už se opravdu nedá, posílat dívky do světa bez sexuální výchovy...“ Zajíček a travička jsou málo. Křesťansky orientovaná sexuální výchova může vedle školského pojetí tohoto fenoménu nabídnout leccos nového, zajímavého, být příkladem myšlení o lásce, o smysluplném partnerství, o trvalém vztahu. Taková výchova nemůže být direktivní, ale musí vycházet z osobního příkladu a nehrané autenticity. Máme šanci se vyhnout chybě, aby sexuální výchovu, z níž samozřejmě nelze vyjmout rodinu, učil jako v sekulárním prostředí přičinlivý tělocvikář Pepa, ne neprávem přezdívaný učitelským sborem Casanova. Těch, kteří by mohli téma křesťanské sexuální výchovy ve školách rozvíjet a odborně i osobnostně garantovat, znám dost. Jejich rodinné a partnerské vztahy prošly zráním a školou skutečné tolerance. Stojí za nimi dílo, které bylo zplatněno veřejnou oponenturou a jež buduje, nikoliv boří.

Tridentský export dávno prošlého zboží

Vidím-li zvláště v českém, polském a slovenském vydání import před-tridentského chápání katolictví do zemí subsaharské Afriky a oslavu extrémistického křesťanství, které neprošlo jedinou revolucí a vnitřní obrodou tak jako křesťanství evropské a severoamerické, je mi z toho, přiznám se, až mdlo. Tridentské malé a velké semináře pro alumny a etická výchova bez navazování na velkou tradici minulosti i přítomnost, to je to poslední, čím bychom měli křesťanům tzv. třetího světa přispívat. Nejsme vývozci ideologií (a zbraní), ale služebníci, kteří v několika aspektech prošli cestu, o níž by chtěli druhým něco říct. Nemám nic proti reálné politice a střetávání filozofických a politických idejí ani nic proti tomu, aby byl jakýkoliv tyranský -ismus zadržen už ve svém rozpuku. Křesťan, který je na této zemi cizincem, ale vidí dál. Je na prvním místě vypravěčem Příběhu, jeho politické cíle nejsou politicky ani levé, ani pravé, nýbrž univerzálně nosné, atraktivní pro všechny. Jeho právní a politicko-státní vědomí je zakořeněno v Kristu, ale není theokratické. Křesťan je jestřáb tam, kde je toho potřeba, ale jinak je ovcí jdoucí mezi vlky, beránkem pasoucím se vedle druhých.

Neznám mně blízkého člověka, který by nechtěl ochraňovat to, co se osvědčilo a je životaschopné, a jenž by zároveň toužil bránit tomu, hejdánkovsky řečeno, co přichází z budoucnosti. Není žádná superiorní, hotová, dokonale zakonzervovaná teologická tradice na všechna použití. Není nic, ani dogma ani katechismus, které by tu ležely jako žulové pomníky na věky věků. Je mi naopak líto těch, kteří v síle Ducha formulovali stěžejní církevní učení a sepsali tak úžasnou knihu, jakou je Katechismus katolické církve, stejně jako Denní modlitba církve. Proč je mi jich líto? Jejich dílo postihlo to nejhorší – stalo se návodem na život, koulí u nohy a vězením, místo aby sloužilo jako občerstvující síla, která konzervuje a předává to nejdůležitější – živé Boží slovo, živého Boha, Život sám. Rád bych se přičinil o nové čtení oné „modré knihy“ a ukázal, že ji lze číst jinak než jako svého druhu příručku pro starší a pokročilé.

Staří touží po novém (a mladí po starém?)

Měl jsem možnost potkat a přátelit se s lidmi, kteří pamatovali rakousko-uherskou monarchii, první republiku, obě války, obě totality, různá politická zřízení. Nebyl mezi nimi jediný, kdo by se chtěl vrátit do komplikovaného společenského a sociálního zřízení, v němž mnozí – a hlavně ženy, děti a lidé v hloubce toho slova odlišní – byli omezeni na právech a považováni za méněcenné. Že na těchto nerovnostech měla podíl i moje církev, nelze zastírat; bylo by to nemoudré a zlé. Když v hovorech s ženami narozenými mezi válkami padlo sousloví „tradiční křesťanská rodina“, těm historicky poučeným se vybavil život jejich prarodičů, kteří v různém stavu nevolnictví žili v jedné nebo dvou místnostech po dvaceti a kteří – na rozdíl od romantických představ – museli od raného dětství tvrdě pracovat. Společenské rozdíly se braly za Bohem chtěné. Válka byla „svatou věcí“. Nemoc byla příležitostí k utrpení. Smrt vysvobozením. Ti, které jsem poznal já, naopak snili o životě bez války, o dostupné lékařské péči, o jedné církvi, o plné účasti v ní bez rozdílu toho, jsem-li muž nebo žena, o rovných právech, o sociálním státě, o studiu pro ty, kteří studovat chtějí, o lehčí, a přesto smysluplné a dobře placené práci, o světě, v němž se nebude třeba přetvařovat a lhát o své víře, o prosvobodnělém životě, o lepší péči o umírající a – buď jak buď – také o antikoncepci. Chtěli tihle lidé moc? Nemyslím si.

Věčná proměna jako symbol konzervatismu

Teologičtí kolegové a kolegyně potvrdí, že naprostá většina spravedlivých nároků sociálního učení církve od počátku 20. století dodnes je společností a většinou politických stran považována za  „komunistické“ blouznění. Zkuste je někde citovat. Srozumitelná, v Kristu ukotvená slova papežů o právu na práci, o právu na bydlení pro rodiny, o právu podílet se na chodu společnosti či instituce (podniku), kde pracuji, jsou v mém vnímání konzervativní. Důrazy na skutečně ekumenický život církve, vycházející zdola a mající své zastánce i ve sboru biskupů, jsou pro mě konzervativní. Odvážné a kontextuální promýšlení genderových a společenských otázek, které nelze odbýt masivně rozšířeným tvrzením „tohle nikdy nebývalo, táto“, mi přijde v jádru konzervativní. Přijmout a pomáhat lidem v nouzi, na cestách či uprchlíkům mi přijde konzervativní. Rozvažovat o tom, jak proměnit liturgický prostor, aby byla bohoslužba srozumitelná a vlastní člověku 21. století, mi přijde konzervativní. Vymezovat se a zápasit proti diktaturám a nespravedlnostem všeho druhu a etablovat naši vlast jako svébytnou součást moderní, mírové, multikulturní a otevřené Evropy mi přijde konzervativní. Nikoliv na základě nějakého původního pramonoteismu, tak jak o něm smýšleli velcí teologové minulosti, ale proto, že všichni náležíme Pánu-Osvoboditeli ze smrti, mi přijde konzervativní spolužít a mluvit s lidmi ostatních náboženských i nenáboženských okruhů. Ochrana životního prostředí v širších obrysech i v detailu, nejvíce však tam, kde žiji, mi přijde konzervativní. Přijde mi správné, že se civilní právo zabývá problematikou antisemitismu, xenofobie, rasismu, týrání a nenávisti vůči těm, kteří jsou „jiní“, a myslím si, že by bylo konzervativní, kdyby onen obrovský nárůst nábožensky motivované xenofobie a homofobie ošetřil také kodex kanonického práva a normativní církevní dokumenty. Přijde mi konzervativní aktualizovat jazyk a symboly, jimiž se hovoří o živém Bohu. „Žijeme v době bez zázraků,“ říkají mnozí lidé. Nesouhlasím. Žijeme v čase velkých Božích zásahů a milostí, jen je neumíme vidět očima současného člověka. A tak je to i s konzervatismem.

Konzervatismus – podivuhodné přeznačení

Je totiž neatraktivní, nezřídka kdy v područí extrémistů bez fantazie, touhy a snů, pod vlivem těch, jejichž myšlení, mluvení a činění jsou v neustálém rozporu. Doslova a do písmene do něj spadnou ti, kteří si všude jinde sami a dobrovolně zavřeli dveře, spálili mosty, nebyli schopni ani minimálního lidského spolužití bez skandálů a sporů. Hledáte-li u nás konzervativce, a nenalézáte, bude to ve většině případů tím, že tu došlo ke zvláštnímu přeznačení. Jako se z bývalých komunistů a estébáků stali „demokraté“, někteří z křesťanů neunesli tíhu svobodné odpovědnosti každodenního tázání a ztroskotali na ostrově jen omylem nazvaném – konzervativní. Z křesťansky orientovaného konzervatismu se až na výjimky stalo pouhé simulakrum – věc bez obsahu, skořápka bez plodu. Konzervatismus tu však je a je živý jako málokdy jindy. Reprezentují jej ale ti, kterým je nadáváno do sluníčkářů, vítačů, liberálů, baťůžkářů, helvítů, veřejných teologů (public theology) a já nevím jak ještě. Jako umělci počas celých dějin křesťanství suplovali tichý nebo neexistující hlas teologie a magisteria, zjevilo se skutečné konzervativní křesťanské smýšlení v díle a životě těch, kteří jsou spolu s ostatními (podle toho, jak se to zrovna hodí a kam je možné směrovat nenávist) pokládáni za ty, kteří přišli rozbíjet rodiny a to málo, co zbylo z opravdu konzervativního pojetí církve, teologie a společnosti. Nositelem skutečného konzervatismu je dnes vzdělaný, po kontextuálním, přesažném vzdělání toužící, zcestovalý člověk, jenž je alespoň částečně schopen recipovat starobylou tradici církevního vývoje a učení a zesoučasňovat jádro Kristovy vykupitelské zvěsti do jazyka a symbolů, jimž by rozuměli děti i dospělí, lidé uvnitř církve i ti na cestě. Konzervativec je dnes naštěstí zase ten, kdo se nebojí teologicky tázat a v tom tázání se také mýlit, vracet se, zkoušet nové a dříve opuštěné cesty, riskovat. Konzervativcem je ten, kdo se nebojí, že za každým rohem číhá čert, Karel Marx, střet civilizací nebo sám Lenin. Křesťanský konzervativec není profesionální křesťan, ale učedník, který ví, komu uvěřil.

Yes, we are conservatives

Nazývejme věci pravými jmény. Jděme po podstatě pojmů a reálných skutečností. Uvidíme, že konzervativní křesťanství má úplně jiný rozměr než věčný boj proti nepřátelům. Nazývejme se konzervativci tam, kde to s Ježíšem a jeho vykupitelským příběhem myslíme ještě vážně. Neochraňujme Boha jako takového. On sám je velký, věčný bojovník. Ochraňujme jeho obraz v nás, zachráníme tím sebe samé. To je ten největší konzervatismus, jemuž přece můžeme všichni říci – ano. Věříme v Krista, žijeme v církvi, jsme Evropany vyrostlými na židovské, antické, latinské, mimokřesťanské, a tedy zčásti i islámské tradici. Nespasí nás žádné velké jméno minulosti, patetické citáty vůdčích osobností ani rozdělení. Spasí nás ten, komu jsme uvěřili. Pomůže nám spolupráce, tolerance, konsensus. Jsme konzervativci z principu. Ctíme Boží mandáty a na rozdíl od „konzervativců“ nevěříme, že Bůh kdysi „natáhl svět“ jako hodinář a trpně se dívá, jak v něm zápasíme. Nenechme si konzervatismus ukrást.

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.