Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Je to jeden z nejsilnějších a nejkrásnějších obřadů, který odkazuje ke starobylým biblickým příběhům. Popelec, brána do postní doby, jehož náboženská a teologická rehabilitace nás teprve čeká. U vědomí toho, jak naše společnost vypadá a jak vypadá část mé církve, si říkám, že jsme právě z půstu mohli a musíme vyzískat víc.
Vzpomínám si na dva Boží služebníky. Jeden při obřadu Popelce sypal lidské hlavy tak mohutně popelem, že si nás po východu z kostela lidé na ulici pletli s týden zavalenými horníky. Když pálil větvičky, aby měl ke dni D dostatek popele, sjížděli se k farní zahradě hasiči z několika okresů, aby krotili plameny olizující kostelní věže. Vždycky, bez výjimky, říkával pouze slova z Geneze: „Prach jsi a v prach se obrátíš!“ a vkládal do nich všecku hrůzu světa, takže jste si mohli myslet, že je to vlastně převlečený Fantomas. Temná barva hlasu uzemňovala. Citlivým lidem se začala třást kolena. Silnější podpírali slabší. Děti pofňukávaly. Efekt vyvolání apokalyptického strachu, že vás za dveřmi kostela srazí tramvaj nebo dostanete mrtvici, byl dokonalý. Podezíral jsem toho pána, že si z nás dělá srandu a že ho to vlastně baví, tím spíš, že si po vyjití z chrámu ihned zapálil a krokem vítěze odcházel bůhví kam.
Ten druhý Boží služebník byl jeho pravý opak. Znamenal lidská čela křížem s tklivou účastí a stylem restaurátora sixtinských maleb, aby ani zrnko prachu nespadlo do očí nebo dokonce na límec košile, dámám pak do míst, kam se křesťan přece nedívá... Byl laskavý, něžný, usmíval se. Vždycky, bez výjimky, říkával pouze slova: „Obraťte se a věřte evangeliu.“, a v tom hlase byla bratrská účast na stejném údělu, otcovská důvěra, mateřská starost. Vystačil s náprstkem popela, a když se stalo, že někomu popel přece jen ušpinil košili nebo šátek, měl při ruce misku s teplou vodou a pomohl oděv vyčistit.
Chtěl bych zase vidět postící se církev. Ode všeho zlého, od toho, co neudělala, i když mohla a měla. A aniž bych lpěl na vnějších znacích, právě v tomto liturgickém čase bych rád viděl sebe i druhé klečet v modlitbě před eucharistií a postit se bez všelijakých zmírňujících výjimek. Potřebujeme půst z duchovních, zdravotních i sociálních důvodů. Prostá vizuální evidence ukazuje, že čtyřicetidenní půst by nám prospěl – a uzdravil nás. Chtěl bych zase vidět postící se církev od toho, co je zbytné. Toho, co můžeme postrádat, je dost. Je dost i toho, co nám chybí. Víra Ježíšových učedníků, naděje křtem osvobozeného člověka, láska, která utěšuje, uzdravuje a dává růst.
