Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Catholicnews.org.uk / M. Mazur
Kniha francouzského novináře a sociologa Frédérica Martela vyšla současně v osmi jazycích a ve dvaceti zemích nikoli náhodou v den zahájení biskupské synody o zneužívání. Ve většině jazyků je její název Sodoma a takto o ní ještě před vydáním referoval na zde Christnetu Benedikt Mohelník. Následující text je ale založen na anglickém překladu, který nakladatelství Bloomsbury publikovalo pod titulem In The Closet Of The Vatican. Power, Homosexuality, Hypocrisy.
Mezi lety 2015 a 2018 autor knihy uskutečnil 1 500 osobních rozhovorů v Římě a jiných italských městech i v 30 dalších zemích. Interviewoval kardinály (41) biskupy (cca 100), kněze a seminaristy (cca 200), členy Švýcarské gardy, zahraniční ambasadory, laické zaměstnance Vatikánu, italské policisty, ale i mužské prostituty. Tématem rozhovorů a knihy, která z nich vzešla, není ani tak homosexualita mezi vysokým klérem katolické církve, jak by se mohlo zdát z prvních zveřejněných ohlasů. Je jím spíše pokrytectví a dvojí život části prelátů Římské kurie, kteří – dle Martela – se navenek projevují homofobně nebo jsou či byli proponenty politiky katolické církve zaměřené proti homosexuálům nebo jejich zájmům a požadavkům, v soukromí a ve skrytu jsou ale sami homosexuály, často tzv. „praktikujícími.“
Na více než pěti stech stranách knihy (dalších 300 stran, které se do svazku nevešly, je na internetu) Frédéric Martel čtenáře provádí pontifikáty papežů Jana Pavla II. , Benedikta XVI. a Františka, zejména z hlediska vztahu Římské kurie k homosexuálům, ale také k AIDS, k používání kondomů, k pedofilním aférám a k přijímání zákonů o registrovaném partnerství a později o manželství osob stejného pohlaví. Autor na pozadí těchto témat postupně odhaluje nebo definuje – záleží na úhlu pohledu čtenáře – čtrnáct „pravidel“, která stojí za to zde v poněkud zkrácené formě citovat:
-
Kněžství bylo po dlouhou dobu ideální únikovou cestou pro mladé homosexuály.
-
Čím výše člověk stoupá katolickou hierarchií, tím více a více naráží na homosexuály. V kardinálském kolegiu a ve Vatikánu je pak homosexualita pravidlem a heterosexualita výjimkou.
-
Čím hlasitěji se klerik veřejně staví vůči gayům, tím je pravděpodobnější, že je sám neupřímný a něco skrývá.
-
Čím více je klerik vstřícný vůči gayům, tím je méně pravděpodobné, že on sám je gay.
-
Homosexualita je jedním z hlavních motivů častých pomluv, klepů, vyřizování vzájemných účtů a sexuálního obtěžování u Svatého stolce.
-
Za většinou případů sexuálního zneužití jsou kněží a biskupové, kteří bránili agresory ze strachu z odhalení své vlastní homosexuality v případě skandálu.
Sodoma: In The Closet Of The Vatican. Power, Homosexuality, Hypocrisy
Autor: Bloomsbury -
Kardinálové, biskupové a kněží, kteří o homosexuální otázce mluví jen málo, jsou téměř vždy heterosexuálové.
-
V Římě se při styku katolických kněží a arabských prostitutů setkává těžká sexuální frustrace katolických kněží s omezeními danými islámem, který mladým muslimům nedovoluje heterosexuální akt mimo manželství.
-
Homosexuálové ve Vatikánu obecně přecházejí od sexuální zdrženlivosti k „homosexuální praxi“, nikoli obráceně.
-
Homosexuální kněží a teologové mnohem silněji podporují udržení povinného celibátu než jejich heterosexuální protějšky.
-
Většina nunciů jsou homosexuálové, přestože jejich diplomacie je v podstatě homofobní. Kardinálové, biskupové a kněží, kteří hodně cestují, jsou spíše homosexuálové než ti, kteří cestují málo.
-
Pověsti o homosexualitě kardinálů a prelátů jsou často rozšiřovány tajnými homosexuály, kteří tímto způsobem napadají své liberální oponenty.
-
Nemá smysl se ptát kardinálů a biskupů, kdo je jejich partnerem, je lepší se zeptat jejich sekretářů, asistentů a chráněnců a pravdu odhalit z jejich reakce.
-
V milostných záležitostech kněží a v počtu lidí, se kterými udržují milostný poměr, se často mýlíme: někdy přátelství interpretujeme jako milostný poměr a jindy děláme opačnou chybu.
Je třeba říct, že přestože všechna tato „pravidla“ autor ilustruje na jednom nebo více příkladech, u žádného z nich (možná s částečnou výjimkou „pravidla“ číslo 2) nepředkládá důkazy nebo alespoň hodnověrné důvody, na jejichž základě uváděné příklady generalizoval. Na druhou stranu je ale faktem, že v knize je publikován jen malý zlomek nasbíraného materiálu a řada rozhovorů byla autorovi poskytnuta pod podmínkou uchování anonymity nebo mimo záznam. Autor navíc zásadně neodhaluje homosexualitu žijících osob, o kterých to již není veřejně známo. Čtenáři tedy nezbývá nic jiného, než autorovi věřit.
Také stojí za povšimnutí, že „pravidla“ mají velmi rozdílnou závažnost, některá se částečně překrývají, osmé „pravidlo“ je spíše spekulativní a čtrnácté je určitým zpochybněním většiny předchozích. A také že jeden motiv se v knize objevuje na řadě míst, ale autor ho nezařadil jako patnácté „pravidlo“: osobní výdaje prelátů žijících dvojím životem často výrazně překračují jejich legální příjmy a s korupcí v oblasti sexuální morálky se tedy pojí i korupce finanční.
Autor je sám homosexuál, velmi dobře obeznámený s homosexuální kulturou a homosexuálním prostředím, a tvrdí, že heterosexuál by podobnou knihu vůbec napsat nemohl. Přestože byl vychován jako katolík, na střední škole se katolické církvi i víře odcizil a nyní se dle vlastních slov považuje za ateistu, který si uvědomuje důležitost katolické kultury ve svém životě a životě své země. Přestože výslovně odmítá, že by ke katolické církvi měl zvláštní kladný nebo naopak záporný vztah, je zjevné, že má slabost pro papeže. Zmiňuje časté pomluvy, že Pavel VI. byl skrytým „praktikujícím“ homosexuálem, ale odmítá je jako zcela nepodložené. O Janu Pavlu II. „chce věřit“, že nevěděl nic o tom, že byl obklopen zkorumpovanými homosexuály. Benedikta XVI. , o jehož homosexuálním založení vůbec nepochybuje, považuje za klíčovou postavu toho, co označuje za „homofobní politiku“ Římské kurie posledních desetiletí. Zároveň ale o něm ale píše, že je „možná upřímnější než většina jeho kritiků“, protože sám celý život žije v souladu s ideálem, který předkládá ostatním homosexuálům, tedy v úplné sexuální zdrženlivosti. A k Františkovi, jehož vztah k homosexuálům opakovaně popisuje jako „jeden krok vpřed a dva kroky vzad“ a logicky by ho tedy měl považovat spíše za nepřátelského vůči homosexuálům, má neskrývané sympatie.
Čtenář doufající v odhalení senzačních skandálů bude pravděpodobně zklamán. Kniha obsahuje řadu zajímavých detailů, ale o kauzách, které Frédéric Martel v knize popisuje, se psalo již dříve. Pro někoho možná šokující informace o zastoupení a praktikách homosexuálů v kardinálském kolegiu, v Římské kurii a obecně mezi vysokým klérem jsou většinou založeny jen na rozhovorech s osobami, které jsou sice s příslušným prostředím velmi dobře obeznámeny a často jsou přímými svědky, ale mohou mít vlastní skryté zájmy. Autor navíc některé své zdroje chrání a nikdy neodhaluje žijící homosexuály. Obojí je samozřejmě eticky správné, ale zároveň to znemožňuje nezávislé ověření. V některých případech autor navíc pracuje s tím, že jako homosexuál údajně rozeznává vzorce chování typické právě pro homosexuály, což asi nelze považovat za spolehlivou pracovní metodu.
I bez ohledu na výše uvedené se lze stěží ubránit dojmu, že z množství interview, často vedených s významnými svědky i přímými účastníky církevního života a politiky posledních desetiletí, by se dalo vytěžit mnohem více, než Frédéric Martel svým čtenářům nabízí. Kniha navíc trpí minimálně dvěma vážnými nedostatky, a to absencí poznámkového aparátu (ten je sice k dispozici na internetu, ale není provázán s textem) a jmenného rejstříku.
Martel, F: In the Closet of the Vatican. Power, Homosexuality, Hypocrisy. London: Bloomsbury Publishing, 2019
