Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Vzpomenete si ještě, jaké to bylo poprvé? Ptáte se – co? Všechno, co má v životě nějaký smysl, co člověka hněte, utváří, dává mu růst. Vzpomínáte? Nezvladatelná, neukojitelná energie nadšení. Nakročení k velkým činům. Vůně, které se zapisují hluboko do mozku. Barvy, které vidíte po letech i ve snu. Tvary, kterých byste se chtěli dotknout. Ptáte se – co? Také všechno to, co zabolelo, že jste si mysleli, že to nepřežijete, ale po letech lepkavé šedé beznaděje jste vyšli z takového martyria proměnění, silnější, jiní. Vzpomenete si ještě, jaké to bylo poprvé?
Uvědomění víry, radost nad pochopením toho, co jste ještě včera odmítali. Bolest, že nemůžete být tomu Tajemství blíž. Setkání s živým Bohem v jeho Slovu, svátostech, milosti. Ještě jste byli neošoupaní zkušeností, že si člověk sedící vedle vás v kostelní lavici udělal ze své víry kanón, kterým – jak se mu to právě hodí – střílí po druhých. Ještě jste cítili, že všechno je tak, jak má být. Nic neschází. Nic nepřebývá. Mnoho lidí kolem vás vám nerozumí. K čemu víra? K čemu církev? Na co Bůh? Ještě jste byli silní. Snesli jste posmívání, urážky, lhostejnost. Mučednictví pro víru pro vás nebyla možnost, ale nabídka, že právě vaše oběť se Bohu zalíbí – a On promění svět. Ještě jste stáli na správné straně. Bylo vám dobře. Věřili jste. Věřili jste si.
Přišly roky, kdy se síla adventního dynamismu vytratila. Nepřestali jste věřit. Nepřestali jste doufat, nezačali jste být o nic horší, ani lepší. Něco se změnilo. Ukázala se vám poušť. Dlouho jste se bránili přiznat si, že tu poušť musíte přejít. Sami. Na vlastní pěst. Jednou. Jenže právě v tomto váhání jste zaslechli Boží volání – pojď. Vyjdi na cestu, kterou jsem ti kdysi připravil. Já nejsem Bůh, kterého by ses musel bát. Nemám v sobě nic z mužské válečnické krutosti. Nemusíš se povyšovat nad druhé, aby sis připadal jako jeden z mých. S odznaky své moci poušť nepřejdeš. Musíš jít, jako tehdy poprvé, nahý. Vodou, která tě napojí, abys neumřel, jsem já – laskavý, vděčný a mírný Bůh. Čekám na tebe na okraji oáz. Ta oáza je síní tvého srdce.
Vyšel jsi. Umíral jsi. Byl jsi pološílený hrůzou z toho, kam ses odhodlal jít. Všichni tě zrazovali, ti nejzbožnější paradoxně ze všech nejvíc. Bránil ses. Před nimi, před sebou, abys vytrval. Tisíckrát ses vrátil, tisíckrát ses vydal na cestu. Mnohokrát jsi umřel, ztratil všechno, na čem sis zakládal, ale nakonec jsi se mnou, s laskavým, vděčným a mírným Bohem, vyhrál. Kdybys nepřišel, možná bych se rozplynul a moje Slovo by samo chodilo ulicemi, protože na pouštích je málo lidí.
Poznal jsi, co je to síla velikonočního dynamismu. Uvědomil sis, že tvoje křesťanství je univerzálně sdílné, katolické z hloubi toho, kdo jej povolal k bytí. Jestli ti zase Velikonoce protečou mezi prsty, kdoví, možná budou tvoje poslední. Je na tobě, na tobě, na tobě, abys na sobě, na sobě, na sobě ukázal, co je to energie víry v mého vzkříšeného Syna, který se nezajímá o to, jak si říkáš, ale jaký jsi a jak miluješ. Mohu vstoupit jen do srdcí, která jsou. Mohu vstoupit do krajiny, která je. Mohu proměnit jen ty, kteří projdou pouští. Nedopusť, aby se ze dnů, které přijdou, stala oslava mrtvých, smutné divadlo nad obřady a rituály. Já jsem, který jsem. Bůh laskavý, vděčný a mírný. Jsem láska. Per se za mě. Zápas o mne. Ukaž, že jsem tvůj. Já, Otec a Syn a Duch, potřebuji srdce, která ve mne ještě divoce věří. Nesdílej jenom myšlenky druhých, necituj moudra dávnověku, nevez se na vlně františkovské módy. Žij, jednej, přijď. Amen.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
