V zajetí vlastních předsudků

Ilustrační foto
Autor: Papalvisit.co.uk / M. Mazur

Emeritní papež vysvětluje svůj pohled na zneužívání v církvi a mluví o „kolapsu katolické morální teologie“. Církev je prý „vůči procesům ve společnosti bezbranná“. K tomuto jeho vyjádření zaujímá stanovisko Christof Breitsameter a Stephan Goertz, mluvčí německé Pracovní skupiny morální teologie.

Jako zvolení mluvčí německé Pracovní skupiny morální teologie a po poradě s mnoha kolegy a kolegyněmi zaujímáme vůči této znevažující výtce, poškozující vážnost bývalých i současných členů, následující postoj:

Podle přesvědčení bývalého papeže se mezi lety 1960 a 1980 „zhroutila“ dosud platná měřítka v sexuální morálce takovým způsobem, že to vedlo k „absenci norem“. Společnost morálně natolik pokleslá prý pak tolerovala i pedofilii – stejně jako sex mladistvých, antikoncepci nebo homosexuální jednání. Morální teologie se tomuto vývoji prý nijak nepostavila, neboť dospěla k relativismu a přestala se podřizovat jasným tradičním zákazům. Navíc propadla omylu, že člověk je i bez božského vedení a církevní autority schopen poznat, jak se má chovat.

Základní optika: církev jako oběť nepřátelského světa

Pokus Josepha Ratzingera(Benedikta XVI.) volat k odpovědnosti za sexuální zneužívání společenské změny 60.– 80. let a reformy v morální teologii není ničím novým. Už v minulosti líčil církev jako oběť nepřátelského světa. Že to byli odpovědní lidé v církvi, kteří mlčením a ututláváním kryli pachatele a házeli přes palubu jejich oběti, se přitom pomíjí. Stejně jako skutečnost, že až morálně citlivá veřejnost a její média musely církev probudit z mravní letargie. Vlastními silami, jak nám stále znovu dosvědčuje mnoho obětí, nebyli odpovědní lidé v církvi schopní adekvátní reakce či zpracování problému.

Řada chybných předpokladů

Analýza Josepha Ratzingera spočívá na řadě chybných předpokladů a celkově ji hodnotíme jako nezdařený a nepoužitelný příspěvek ke krizi kolem zneužívání.

  1. V úvahách Josepha Ratzingera nehrají antropologické nebo sociologické poznatky a studie žádnou roli. Jeho forma od světa oproštěné teologie je schopná vnímat fenomén zneužívání jen zkresleně. Nerozlišuje mezi různými profily pachatelů. Ne všichni pachatelé jsou v lékařském slova smyslu pedofilní. Homosexualita jako taková příčinou zneužívání není.

  2. Je známo, že fenomén sexuálního zneužívání se táhne celými církevními dějinami. Je zavádějící předpokládat, že v katolickém prostředí zcela nedotčeném jakoukoliv sexuální emancipací nebo teologickými novotami ke zneužívání nedocházelo. Ahistorická idealizace minulosti se obětem autoritářských a patriarchálních struktur nutně musí jevit jako cynická. V představě církve emeritního papeže nemají hříšné církevní struktury, jaké se vyskytovaly ve všech dobách, žádné místo.

  1. Líčení vývoje proměny morální teologie svědčí o nedostatečném intelektuálním úsilí. Joseph Ratzinger téma zneužívání instrumentalizuje k tomu, aby znovu zopakoval starou známou kritiku morální teologie, jejíž pozice v oblasti sexuální etiky nesdílí. Přitom mu lze vytknout slabou ochotu k věcnému úsudku. Pokud někdo např. z hlediska morální teologie popírá, že homosexuální jednání v registrovaném partnerství je vždy a v každém případě těžkým hříchem, nelegitimuje tím současně sexuální násilí. Pokud někdo z  hlediska morální teologie kritizuje tradiční rigorismus odmítající jakoukoliv antikoncepci, nehlásá tím zároveň úplnou absenci norem. Nechce, nebo neumí Ratzinger  vidět, že ctít z morálně-teologického hlediska důstojnost a práva všech lidí vede kamkoliv jinam, jenom ne k morální libovůli?

  1. Na globální rovině máme po II. světové válce co do činění s proměnou normativního přesvědčení, nikoliv s jeho vymizením. Jak „nová“, tak „stará“ etika zná kategorické mravní závazky! Spor se vede o to, jaká jednání a z jakých důvodů do této kategorie spadají. Novým posouzením trestu smrti papež František teprve r. 2018 ukázal, nakolik je možná změna nauky, interpretujeme-li nově měřítko lidské důstojnosti.

  1. Vděčíme spíše nedávnému přelomu v morálním hodnocení sexuality a pohlavnosti a méně tzv. „tradičním hodnotám“, že je dnes jakákoliv forma sexualizovaného násilí morálně a právně nepřípustná. Právo pohlavního sebeurčení není vynálezem katolické církve. Josephem Ratzingerem glorifikovaná tradice zpravidla neodsoudila sexuální zneužití z perspektivy obětí. Často jí šlo mnohem víc o sexuální „čistotu“ kléru, než o sexuální integritu dětí a mladistvých.

  1. Josephu Ratzingerovi šlo vždycky o to, aby v katolické církvi nepřipustil oddělení víry a rozumu. Jeho poslední „analýza“ tuto soudržnost ohrožuje, neboť se zdráhá hodnotit bez předsudků morálně-teologické úsilí o křesťanskou etiku svobody a odpovědnosti a vědecké poznatky o sexuálním zneužití.

 

Z německého originálu přeložila Pavla Holíková.