Seznamka
Pálení čarodějnic v Jesenici u Prahy, 2016
Autor: wikipedia.org / Creative Commons
Praktikující křesťané řeší dvakrát do roka pěkné dilema: jak se postavit k předkřesťanským tradicím, které podezřele zavánějí pohanstvím a okultismem: k Halloweenu a k pálení čarodějnic. A především: zda pustit či nepustit na tyto akce děti a jak jim to vysvětlit. Na podzim mají situaci o něco snadnější, protože původně keltský svátek Samhain, později zvaný Halloween, se kryje s křesťanským svátkem Všech svatých a všech věrných zemřelých. Ovšem jeho jarní protipól, svátek Beltine, běžně známý spíš jako pálení čarodějnic, je tvrdší oříšek.
Takže „již staří Keltové“...Ti ostatně mohou za všechno, vždyť nám odkázali i jména snad všech významnějších řek (Jizera, Labe, Ohře, Radbuza, Mže), vrch Blaník i s jeho tajemnem a slova, která v češtině už dávno zdomácněla (jezero, bláto). Už proto bychom neměli jejich svátky rovnou zatracovat. Keltové žili v souladu s přírodou, jejich sepětí se zemědělským rokem bylo pevnější než u jiných starověkých národů. Vycházeli z toho, že celá příroda žije, nejen zvířata a rostliny, ale i každý kámen, voda, vítr, oheň. Měli jen dvě roční období: tmavé a světlé. První májový den znamenal začátek vlády boha Belana, pána slunce a ohně. Ohni připisovali Keltové zvláštní moc. Očistný oheň měl spálit všechno zlé a nečisté – a právě zde je zárodek myšlenky pálení čarodějnic. Keltové ovšem neznali pojem čarodějník či čarodějnice, měli svoje druidy, mágy a kněze v jedné osobě, zasvěcence komunikující s živly, rostlinami i kameny, s plodivou silou země a tajemstvím vesmíru. Magie se vyskytuje už ve Starém zákoně, ale soustavně ji pěstovali právě Keltové, a to magii bílou a černou. Ten, kdo chtěl škodit pomocí černé magie, byl celkem pochopitelně odsouzen a předán očistnému ohni. Tuto myšlenku vzkřísil pozdní středověk a počátek novověku. V raném středověku se upalovalo na hranici jen výjimečně. Renesance přinesla oživení zájmu o dědictví antiky, umění, vědu, odchýlila se od přísně dogmatického vidění světa. Zkoumání přírodních zákonitostí vyvolalo zájem i o možnosti jejich ovlivnění. Proto se to v Evropě na úsvitu novověku jen hemžilo mágy, čarodějníky a čarodějnicemi. Nemoci, škody na majetku a přírodní katastrofy – to vše se připisovalo černé magii. Davovou hysterii může pak zažehnout i jen jedna jediná jiskra. A máme tady hony na čarodějnice i staronovou ideu očistného ohně, zneužitou tak, jak by to dávné keltské druidy nenapadlo ani ve snu.
Náš dnešní život už není dělen rytmem zemědělských prací, dokonce i střídání ročních období ztratilo svůj dřívější zásadní význam. Vždyť za jarem si můžeme i na podzim zaletět k protinožcům! Naši slovanští předkové na rozdíl od nás skutečně prožívali celou dlouhou, nekonečnou zimu, a když ji konečně vyprovodili, pořádali na kopcích slavnosti a děkovné oběti kmenovým božstvům a živlům. Po přijetí křesťanství byly tyto zvyky církví potírány a poslední dubnový den se stal předvečerem svátku apoštolů Filipa a Jakuba. Odtud pojem „filipojakubská noc“. V německé a skandinávské oblasti ovšem Valpuržina noc (Valpurgisnacht), neboť tento den byl svátkem abatyše Walburgy. Žila v osmém století, pocházela z Anglie a do Saska přišla šířit a upevňovat křesťanství, stala se abatyší kláštera v Heidenheimu. Svatořečená benediktinská mniška by se asi podivila, kdyby tušila, že bude jednou v lidovém povědomí považována za hlavu všech čarodějnic! Valpuržina noc, kdy na koštěti sbor čarodějek ku Blockbergu letí...“, jak píše Goethe ve Faustovi. Blockberg je hora Brocken v pohoří Harz. Varianta „Blockberg“ znamená něco jako „hora shromáždění“. Čarodějnice si tam totiž dávaly sraz. Slétaly se na košťatech i na jiné holé kopce, aby mohly uspořádat tak řečený čarodějnický sabat. Dnešní jazyk by tuto akci označil jako odbornou konferenci spojenou s bujarou kalbou. Poslední dubnový den braly podle všeho jako Silvestr temné části roku. S nástupem vlády světla končila jejich sezóna, a tak si ještě musely něco užít. V lidových představách měly v této noci neobyčejnou moc všechny zlé a temné síly. A nejen to: země vydávala svoje tajemství, otevíraly se poklady, byliny získávaly kouzelný účinek, probuzená příroda vyzývala k lásce a přála plodnosti.
Keltské vnímání světa je samo o sobě kouzelné a obohacující. Vždyť bez odkazu dávných Bójů by naše pohádky a pověsti byly chudší o víly, rusalky, skřítky a vodníky. Samozřejmě o všechny čaroděje a čarodějky, dobré i zlé. A opera Rusalka by nikdy nebyla zkomponována. Vždyť všichni její protagonisté jsou keltského původu: Rusalka i lesní žínky, vodník, ježibaba, bludičky. Pokud si jako rodiče uvědomíme právě tohle, pak už snadno vysvětlíme svým potomkům, o co tady jde. Svému synovi jsem kdysi se vší rozhodností zakázala pentagram s vysvětlením, že tohle není čertík Bertík, nýbrž zahrávání si se Zlem s velkým Z. Ale klidně jsem mu poskytla celý věnec česneku proti úkladným a zlomyslným upírům. Takže pokud se pálení čarodějnic pojme jako jarní táborák spojený se strašidelným karnevalem, není to nic proti ničemu. Je ovšem hloupé, když do ohně někdo vhodí pneumatiku. To se pak může pohodový sváteční večer rázem změnit v horor, na kterém není pranic kouzelného. Rovněž není zrovna moc chytré se u ohně zfetovat, snad na počest dávných čarodějnic s jejich kouzelnými lektvary. Jinak není čeho se obávat, stačí jen vynechat magické praktiky a novopohanské zbožštění přírody. Jediné kouzlo, které v téhle noci skutečně působí, je kouzlo lásky. A to je v souladu s Božím plánem.
A ještě na závěr: jméno Walburga znamená pevný hrad. Jde to pouhá náhoda? V každém případě. kdo má v srdci pevný hrad víry, může směle vyrazit na čarodějnice!
