Seznamka
Ignác z Loyoly
Autor: repro Cirkev.cz
Ve čtenáři životopisu svatého Ignáce z Loyoly (1491 – 1556) na jednom místě poněkud zatrne. Je to hned na začátku, krátce po tom, co se Ignác po svém zranění u Pamplony obrátil a místo rytířských románů nalezl zalíbení v životopisech světců. Už se zasvětil nebeské Panně, „slíbí Bohu ustavičnou čistotu“, „každou noc bičuje své hříšné tělo“ a tak dále, aby se podobal světcům. „Vnitřního jejich života ještě plně nechápe,“ konstatuje F. S. Horák v jeho životopise vydaném v roce 1937.
Že ne plně, je dost zjevné z toho, co záhy následovalo: „První cílem jeho pouti je Montserrat. Cestou potká Iňigo Maura, který se v hovoru s ním nešetrně vysloví o Neposkvrněné Panně. Když už se rozešli, činí si Iňigo výčitky, že jej na místě zbraní neztrestal.“
Moc ovšem nechybělo.
Stejně jako v jiných případech máme k dispozici jen líčení této události, v tomto případě se vychází z Ignácových vlastních vzpomínek, jak je nadiktoval. Nebyli jsme u toho, nepodrobili jsme Ignáce žádným testům. Můžeme ale pracovat s tím, co víme. Ignác byl rozhodně vášnivý člověk. Pokud je někdy označován za vojáka, není to přesné, on byl především šlechtic své doby, temperamentní, ctižádostivý, energický, s vlastním dobovým pojetím cti a loajality. To všechno tvoří rámec doby a místa, kde se narodil a formovala se jeho osobnost. Osobnost vášnivá a snad můžeme říci i agresivní. Kdyby zůstal ve vojenské službě, možná by v ní časem čestně zahynul nebo by si získal jméno jako jeden z významných bojovníků své doby, který by obsadil nějaký hrad (aby ho po nějaké době obsadil zas někdo jiný).
Jenže se stal mužem duchovního života, a proto u něj musíme svár vnitřních sklonů řešit pozorněji, než bychom činili u někoho, kdo má v popisu práce někoho rozstřílet a probodnout.
V oné scénce s Maurem ho vidíme jako již obráceného, znalého života Krista a světců, a stejně se chovajícího poněkud – no přiznejme si to, primitivně. Vzkypěla v něm agresivita, jako se to stává i jiným lidem, kteří jsou považováni a sebe považují – za lidi věřící a zbožné. Jak se dají tyto věci sladit dohromady?
Je potřeba si uvědomit, že je dobré rozlišovat mezi agresivitou jako vlastností a agresí jako násilným výpadem. Bez jisté míry agresivity bychom nikdy nenastoupili do vlaku, protože by nás všichni předběhli. Pokud ji ale nezkrotíme, můžeme se už dopustit agrese a někomu podrazit nohy, abychom získali lepší místo u okna.
Tohle je celkem čítankově jasné. V oblasti duchovního života je to složitější. Náboženství (předem se omlouvám těm, co mě opakovaně upozorňují na rozdíl mezi náboženstvím a vírou) se podobá velmi silnému zdroji energie, který je nebezpečný. Jak pro toho, kdo s ním zachází, tak pro všechny kolem. Pokud někdo soudí, že miluje Boha, bude trpět, když někdo dle jeho soudu Boha uráží. Protože je pro něj Bůh živá osoba, může se pak chovat jako někdo, komu urazili rodiče. Totéž může přenést na církev a všechno, co s ní souvisí. Je pak jen logické, že urážející osobě je třeba v její činnosti zabránit a nejspíš i potrestat, aby byl obnoven správný řád věcí. Logicky se choval i Ignác, když měl dojem, že Maur uráží Pannu Marii. Pro Maura to ovšem byla jen literární postava, v nejlepším případě historická postava, ke které si křesťané přimysleli nějaké výmysly, tak proč si z toho neutahovat.
To je ovšem jen jedna možnost interpretace. Myslitelné je i to, že agresivní energií nabitý Ignác byl prostě v pokušení svou agresivitu vybít, a protože byl právě obrácený, hodila se mu jeho procitnutá víra jako perfektní nástroj, jak si ulevit a ještě tomu dát nějaký vyšší smysl. V takovém případě by bylo celkem jedno, k čemu se obrátil, protože výsledek by byl tentýž.
Nemá cenu tady porovnávat různé víry podle toho, čí základní prameny jsou jaksi duchovnější. Všechno se dá obrátit v pravý opak pomocí osvědčených triků, třeba když usoudíme, že námi necloumá nenávist, ale spravedlivý hněv, nebo že druhé v daném případě eliminovat smíme, protože jde o přiměřenou sebeobranu, což se smí. (Bránit se ovšem nemusíte, to by pak bylo sice heroické, ale není to povinné.) Komplikuje se to samozřejmě tím, že ty argumenty jsou někdy pravdivé, ale jen někdy.
Tady je dobré, když si vezmeme na pomoc to, co lidé o sobě odhalili pozorováním, a to od starověkých autorů až po moderní psychologii. Že si máme dávat pozor na projekci svých vlastních temných stránek do druhých, že máme vzít v úvahu náklady a zisky a představit si, co bude následujícího rána po našem činu, a také, že nám do některých věcí nic není.
Ignác, který se sotva postavil na svou nohu rozdrcenou u Pamplony dělovou koulí, už měl za sebou čtení o Kristu a svatých, slib ustavičné čistoty a bičování hříšného těla. Znal tedy veškerou potřebnou technologii, ale neznal sám sebe a nevěděl, co se v něm děje. To přišlo až později, když se zabýval rozlišováním duchů, a on pak, sám člověk cholerického založení, svému okolí prý připadal jako flegmatik. Kontrolovat stav věcí můžeme podle osvědčené zásady, jen mírně upravené. Po ovoci poznáte se.
Autor je sociolog, publicista a starokatolický kněz.
