Seznamka
Jean Vanier při přebírání Templetonovi ceny v roce 2015
Autor: Templeton prize / Paul Hackett
Jsou to slova, která lze jen v pokoře přijmout. Je to pravda, kterou nelze odestát. „Všichni jsme před Bohem hendikepovaní.“ říkal zakladatel celosvětově známého mezinárodního hnutí Archa (L’Arche) a společenství rodinného typu Víra a Světlo (Faith and Light), kanadský teolog, filozof a samaritán schweitzerovského ražení – Jean Vanier (1928–2019). Jeho idea péče o mentálně postižené, kteří žijí spolu se zdravými ve společné domácnosti či v rodinách, se vymyká dnes rozšířenému, byznysovému modelu, v němž hendikepovaní nejsou toliko bratry a sestrami, jako spíš klienty, pacienty a příjemci standardizované péče. Způsob, jímž Vanier nahlížel na postižené, vychází ze srdce evangelní zvěsti, skrze níž se máme snažit vidět v druhém nejen svého bližního, ale nadto samotného Krista.
Proč bylo a je tolik lidí po celém světě fascinováno ideou společenství Archy? Zdá se, že Vanier vrátil do hry fenomén domova/rodiny, který tolika lidem v jejich životě chyběl. Nezisková společnost, zabývající se komplexní, duševní a duchovní péčí o postižené, skutečně nejvíc připomíná rodinu, kde se nehledí na to, co, kdo a kolik přinesl, nýbrž víc na to, co kdo chtěl z dobrého a radostného srdce obětovat a dát. Nejde tu jen o sdílení společného prostoru a prostředků, ale o sdílení sebe sama, o budování důvěry, přátelství, dobrých partnerských vztahů, a tedy o to, co se nám tu a tam všem někdy nedaří. Každý z nás je člověkem hendikepů. Každému něco chybí, něco umí a zná jen napůl, je něčím omezený, polámaný, bolavý. I ten zdánlivě nejúspěšnější, kterému nic neschází, bývá hendikepován a bez pomoci se neobejde. Čím dřív si člověk svoji omezenost přizná, tím lépe pro něj. Každý, zdánlivě zdravý i viditelně nemocný, je podle Vanierova, a tak i církevního přesvědčení a učení, nadán schopnostmi, talenty, dovednostmi, a navíc, od prvního do posledního dechu jako Boží dítě nese nezcizitelnou lidskou důstojnost, která tím, že člověku něco chybí nebo nefunguje, nijak neubývá. Vanier ve svém díle předznamenal to, co dnes vídáme v postojích papeže Františka a jeho následovníků a co v jiných typech péče známe z řady řeholních špitálních společenství.
Každý člověk v některé ze světových Arch je, nakolik je to jen možné, povzbuzován a je mu pomáháno, aby mohl dozrát do plnosti svého jedinečného lidství. I ten nejposlednější z lidí, jenž bývá v zemích s mizerným přístupem k postiženým, nemocným, vyděděným a menšinám ostrakizován a zavírán do ústraní nebo vězení, je ve Vanierových očích pro danou společnost na její obecné či mikroúrovni potřebný a nepostradatelný. Nikdo nesmí být vyloučen ze života a spravedlivých výdobytků sociální společnosti jenom proto, že je „jiný“. Každému z obyvatel a spolupracovníků Archy se nabízí dlouhodobá vize: rozvoj vzájemných a udržitelných vztahů; péče o vlastní domovské prostředí a jeho okolí; poučená, sofistikovaná a odborně-zdatná péče o druhé; umění naučit se spolupracovat s externími odborníky a pečovateli. Důležitou součástí Archy je také křesťanská víra a její prožívání. Ne náhodou se do Archy dostali jako pečovatelé a pomocníci lidé, kteří po velkých osobních bojích a obráceních opustili svá předchozí povolání a hledali ve službě druhým naplnění svého života. Mám na mysli například i u nás známého nizozemského teologa Henriho J. M. Nouwena (1932–1996), jenž se vzdal dráhy akademického pracovníka a vstoupil právě do torontské Archy.
Jean Vanier bývá právem srovnáván s teologem, lékařem a hudebníkem Albertem Schweitzerem a s jeho projektem v africkém Lambaréné. Vanier tak jako Schweitzer dokázal skloubit duchovní rozměr pomáhající organizace s možnostmi, které nabízejí jak vyspělé a bohaté státy na Západě, tak rozvojové země v Africe a jinde. Archa se stala příkladem prospěšné spolupráce s vládními institucemi a dárci i příkladem úspěšné a nekrachující pečovatelské služby v různých, často sobě nepodobných kulturách, od Francie přes Indii po Honduras či Ugandu. Mezi hlavní vyznávané hodnoty patří vzájemnost, hodnota každé lidské bytosti, otevřenost k druhým, společná cesta v dobrém i zlém, péče o Boží dary, snaha žít život v radosti, rozvíjení humanity. Archa je založena na křesťanských základech a drží se celé hloubky tradice tak, jak se rozvinula v různých částech křesťanského světa. Pestrost je její největší silou. Její členové jsou křesťané různých denominací, kteří se snaží nalézat v každodenních okamžicích života jeho velikost a tajemství, mající svůj původ v Bohu.
Archa, to je pokladnice životních příběhů, o nichž by bylo možné napsat román. Archa, to je kruh opravdového bezpečí a lidskosti, který se stal zdravým i nemocným domovem. Archa, to je příklad pro všechny ostatní pomáhající organizace, které chtějí být víc než jen poskytovateli péče a zprostředkovateli služeb. Archa, to je magnet, který přitahuje lidi toužící najít smysl života. Obě větve Vanierova díla, Archa a Víra a Světlo, působí v České republice a získávají podporu jak církví, tak lidí mimo církev. Jean Vanier naši vlast navštívil a jeho přednáška a diskuze se tehdy setkaly s velkým ohlasem. Vanierových tichých a pracovitých následovníků dnes najdeme v Čechách a na Moravě desítky.
Podívejte se, čím je Archa výjimečná a čím byste jí mohli pomoci i vy. Je pravděpodobné, že právě Archa či Víra a Světlo by mohly proměnit vaše životy a dodat vám naději, že v těžkých okamžicích nezůstanete sami a že je kam se obrátit a zažít přijetí a porozumění. Poznáte, že Archa je trochu jiná než Charita, Diakonie nebo jiné, vládní či neziskové společnosti. Mám za to, že vás její idea zaujme a potěší. Znáte lepší příklad člověka, jehož svatost by se mohla stát církvi živým, autentickým příkladem?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
