Seznamka
Magdaléna Šipka
Autor: archiv autorky
Marek Vácha se v textu pro Respekt podíval na svět očima ďábla a všiml si jeho působení všude v naší zemi. Ďábel podle něj vedl kroky popíračů změny klimatu, jakým je například Václav Klaus, ale stejně tak nakazil i novináře píšící o pálení knih nebo o kázání Petra Piťhy. Ďábel inspiruje „dobré“ lidi, aby nelétali letadly a aktivistky, aby neměly kvůli klimatické změně děti, a přitom dále pěstuje řepku a rozdmýchává vojenské konflikty.
Marek Vácha takto shrnul podivnou změť vážných společenských problémů – například otázky uhlí nebo vedení válek - s otázkami, které se podle něj příliš dramatizují a je jim dáván příliš velký prostor (sexuální zneužívání v církvi nebo útěk mamby zelené). Nakonec přidal pár příběhů ze současného světa, které ho prostě děsí svojí neobvyklostí. Z textu například vyplývá, že autora nijak neznepokojuje pálení knih, ale děsí ho představa asistované reprodukce. Evidentně si uvědomuje závažnost klimatické změny, považuje však za pomýlené radikálnější kroky, jakými jsou omezení letecké dopravy nebo rozhodnutí mít méně dětí.
Mnohým snahám o odpovědnost vůči přírodě, které Marek Vácha karikuje, lze však dát zelenou i z křesťanského hlediska. Například dobrovolné rozhodnutí nemít děti je pro křesťany běžné. Církevní celibát je dokonce považován za zvlášť vhodný a je chápán jako zvláštní stav, ve kterém můžeme lépe „sloužit druhým“. V čem je vlastně morálně lepší neplodný kněz než páry, které se rozhodnou nemít děti? Ať už je k tomu vede starost o osud celé planety nebo se chtějí více věnovat svému povolání nebo se tak rozhodnou ještě z úplně jiných důvodů.
Z některých výroků kněží, kteří kritizují bezdětné (většinou především ženy), zapovídají možnost opětovného přijímání znovu sezdaným a viní sexuální revoluci i za církevní mocenské delikty, to vypadá jako by vedle sebe existovaly jen dva světy – duchovní povolání celibátu vedle života v manželství, který má být zasvěcen plození dětí a budování rodiny. Vzhledem k celkové zalidněnosti planety (která má své negativní důsledky na klima) a stoupajícímu průměrnému věku populace už není potřeba, aby se tolik lidí věnovalo plození dětí. Kněžské zaměstnání nakonec není jediné, které může představovat plnohodnotnou životní náplň a mít charakter povolání. Existuje spousta další činností, jako je učení, pečování o druhé, vaření, organizace podniků, práce hlídačů a obsluhy podobně jako práce vědecká, pěstitelská, lékařská, politická nebo čistě informační. Mnoho lidí může oprávněně cítit, že jsou povoláni k určité činnosti, kterou nemusí doplňovat ještě výchovou dětí. Jako křesťané bychom měli mít úctu i k těm, kteří se třeba celé dny „jen“ modlí, meditují a radují se nad krásami života. Zcela pochopitelný je také život ve společenství s druhými, lidská blízkost má také mnoho podob a v Bibli ani v praxi první církve nenajdeme přísně nařízený celibát. Rozhodnutí nemít děti učiní mnoho kněží a jeptišek po celém světě a nevidím důvod, proč by jejich volba měla být o tolik samozřejmější než volba některých mladých žen.
Omezení letů je v době environmentální katastrofy také vcelku pochopitelným krokem. Do mnoha míst, kam jsme si zvykli létat, se lze pohodlně dostat vlakem. Tendence k určité střídmosti života, kterou Vácha karikuje, také patří ke křesťanské tradici. Moci jíst jídlo, které si sami vypěstujeme, navíc není jen nějakým morálním požadavkem, ale často i požehnáním pro naše chuťové pohárky. Vyškrtnutí každodenní pečínky z jídelníčku nepomůže jen planetě, ale velmi pravděpodobně i našemu tělu. Málokterá duchovní praktika má tak pevné křesťanské kořeny jako půst. Může být samozřejmě vnímán jako určité dobrovolné negativní omezení, ale stejně tak může být radostnou praxí oslavující celé stvoření.
Nejnovější prohlášení synodu ČCE naznačuje, že v otázce změny klimatu není dobré ostré dělení na „aktivisty“ a „realisty“. Péče o náš společný domov se týká nás všech. Žijeme v části světa, kde nemůžeme důraz na změnu životního stylu vnímat jako ďábelský požadavek pro jinak „dobré lidi“, jak píše Vácha. Česká republika patří mezi dvanáct zemí s nejvyššími emisemi CO2 na jedince v atmosféře. Je na naší vládě, aby omezila ničivý účinek, který mají na ovzduší provozy na našem území.
V otázce ochrany přírody není čas na mravní paniku a opovrhování dalšími ochránci klimatu kvůli jejich odlišnému kulturnímu zázemí. Tuto planetu (a právě tak ani uhasínající křesťanství) nezachrání generace, která nadává na novináře, aktivisty, je nenávistná ke queer hnutí a hledá za jakoukoliv kritikou církevních struktur hned činnost temných sil.
Křesťanství má stále mnoho co říct do doby, kdy se nám důsledkem hamižnosti kapitalismu rozpadá Země pod rukama. Může promlouvat ve chvílích, kdy se mezi spoustou překroucených informací ztrácí pravdivé svědectví. Křesťanství má stále svoji váhu ve chvíli, kdy se mocnáři, kteří se jím zaštitují, zmocňují přírodního dědictví, popírají ničivé dopady lidské činnosti nebo umožňují ničení deštných pralesů, plic celého světa. Pokud ale stále doufáme v něco jiného než jen v apokalypsu, musíme si přiznat, že nelze stát na straně mocných a těch, kteří moc zneužívají. Nejde už umlčovat aktivisty a doufat v „normální“ řešení, kdy nám zůstane denně na stole bůček, letenky několikrát ročně i do evropských měst a luxus stále uctívat starý řád bezdětnosti přístupný jen pro kněze.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů. Autorka je teoložka a aktivistka.
