Seznamka
Bude to dlouhé. Musí být. I když jsem se ve své specializaci otázkami sexuální etiky zabýval, není to obor, který by mě nějak zvlášť přitahoval. Nejsem odborníkem na všechno, mám své limity, mnoho otázek mám nezodpovězených, někde mi chybí přímá zkušenost anebo jsem zas příliš ovlivněn zkušeností druhých a jejich interpretací. Přesto jsem se podivil, že knihu dnes suspendovaných katolických slovenských kněží, Petera Luciana Baláže a Michala Lajchy, Tragédie celibátu. Mrtvá manželka, na jejímž základě byli oba zproštěni kněžské služby, nechce nikdo podrobit alespoň rámcové recenzní pozornosti. Pokud by v tom byl, tak jak mi bylo z řady míst naznačeno, strach, a tedy i strach o pracovní místo a vlastní existenci, byla by to na kraji 21. století, v čase pontifikátu papeže Františka a demokratického prostoru Evropy, jedna z vůbec nejhorších zpráv.
Zaměření knihy a adresáti
Kniha o sto dvaceti stranách čistého textu s několika ilustracemi, která vyšla ve slovenštině i češtině a vyjde rovněž v cizích jazycích, si klade za cíl seznámit „Učitelský úřad církve, teology a ženaté kněze“ s problematikou teologicko-spirituálního vývoje celibátu v západní, latinské církvi. Kniha je avizována jako odborná, založená na „hloubkovém historicko-kritickém teologickém výzkumu“. Metodou a stylem zpracování připomíná diplomovou práci, rozdělenou do oddílů a kapitol s nezvykle rozsáhlým poznámkovým aparátem, citacemi a seznamem literatury. Autoři citují z různých světových jazyků, stejně jako z latiny, v menším měřítku pak i některé řecké teologické a biblické pojmy. Titul je psán živým, naléhavým jazykem, který nepochybně osloví čtenáře žijící v církvích i mimo ně. Autoři na úvod zdůrazňují, že svým textem nechtějí budit pohoršení ani uvrhnout tzv. nepatrné ve víře (Mt 18,6) do mravního zoufalství (svést ke hříchu). Odrazovat tyto „nepatrné“ od čtení jejich knihy by nebylo správné a je to i zbytečné. Ta kniha je totiž, i když jsou katolickými laiky, také o nich, anebo právě o nich – o jejich víře, o jejich sexualitě, o jejich představách, o jejich odpovědnosti, o jejich vztahu k těm, kdo jim slouží, o tom, co ve svém duchovním domově – církvi – vlastně mohou či nemohou.
Problém hierarchie výpovědí
Nejsem si jistý, zda citační aparát a zvolená metodologie vytvořila ryze odbornou knihu, nebo spíš knihu odborně-popularizační. Nevadí mi ani jedna varianta a ani jednu nepovažuji za méněcennou. Jako čtenář jsem ale v jistém ohledu zmatený. Mohu si sice v původních jazycích i překladech přečíst nesčetné výroky církevních otců, papežů, teologů a světců křesťanských dějin o sexualitě, o těle, o manželství, o sexuální dočasné nebo trvalé abstinenci či o ontologicky vyšší hodnotě zasvěceného života, ale neumím se dobře orientovat v hierarchii citovaných výroků. Výjimkou je Kodex kanonického práva, který za jednu z překážek svěcení stanovuje svátost manželství, a tedy ženatého muže. Nejčtivější jsou totiž ty výroky teologů a světců, které je nutno zasadit do přesného historicko-kulturního rámce a světa poznání (antropologie, psychologie, medicíny, biologie), který se s tím, co víme my dnes, nedá téměř v ničem srovnávat. Pokud to neučiníme, vypadají i ty největší osobnosti křesťanských dějin jako adepti na akutní psychiatrickou léčbu. Uvedu příklad.
Velcí teologové v hledáčku docenta Chocholouška
Většina spisů velkých teologů minulosti je i po kritickém čtení zajímavá, inspirující a pro dnešní církev důležitá právě tak jako pro církev prvních staletí. Jejich výroky a myšlenky, které se týkají sexuality a tělesné zdrženlivosti, jsou však dějinně podmíněné, neudržitelné, ale naštěstí v celku jejich díla okrajové. Uvědomme si, že nejméně tisíc let dějinného vývoje církve (a společnosti, od církve neodlučitelné) byla její součástí i oblast kultické čistoty v podobném smyslu, jak ji známe z textů Starého zákona. Tehdy ještě platně ženatý kněz se před bohoslužbami nesměl „znečisťovat“ stykem se svou ženou. Neženatý kněz se měl vyhnout témuž. Laičtí křesťané na tom byli o nic líp: muž neměl „obcovat“ se ženou před velkými církevními svátky, žena byla během menstruace, těhotenství, šestinedělí či nemoci považována za kulticky nečistou a vůbec méněcennou. Tyto předpisy je třeba kriticky zasadit do celého thesauru ecclesiae a porovnat je s tím, jak o daném tématu smýšleli jejich současníci v křesťanském i mimokřesťanském světě. Je docela dobře možné, že se v některých společenstvích a rodinách zachovávají dodnes. Jedni manželé, kteří se ráno před bohoslužbou milovali, k eucharistii nepřistoupí, jiní k ní přistoupí naopak s o to větší radostí, protože chápou své milování jako součást duchovně-tělesné perichoreze, jako díl jejich nejintimnější komunikace a sebeodevzdání. Věřím v soudnost lidí, a tak si myslím, že se i tehdy, v první půli prvního tisíciletí našli ti, jimž tyhle teologicky vlastně ne-křesťanské, protože před-ježíšovské předpisy, přišly přitažené za vlasy a – směšné. Neumím si představit, že by dnes jakýkoliv laik-manžel zakázal menstruující ženě jít na bohoslužbu anebo že by kněz odmítl podat eucharistii novorodičce. I když...
Dehumanizující představy
Některé dehumanizující představy o ženách či ženatých mužích najdeme napříč křesťanskými dějinami, církvemi a duchovními proudy. Někteří naši protestantští bratři byli i v tomto ohledu katoličtější než největší super-katolíci. Tyto prapodivné, v ničem neukotvitelné a nevysvětlitelné představy pocházejí sice formálně z křesťanského prostředí, ale podobné negativní soudy nalezneme i u jiných náboženských systémů a civilizačních okruhů. To ovšem nikoho v ničem neomlouvá. Původ těchto nehumánních názorů je jen zdánlivě křesťansky orientovaný, jinak řečeno – nositelé těchto myšlenek - či spíše výkřiků, by je patrně zastávali i v jiném spirituálním a civilizačním rámci a historické době. Pramen mnoha desítek citovaných skandálních výroků spočívá v limitech tehdejšího poznání a vývoje společnosti, která o tom, jak budeme žít my, lidé třetího tisíciletí, neměla s prominutím ani potuchy. Extrémní výroky, které by dnes nemohly zaznít, anebo by byly zaraženy v samém počátku, či přímo soudně stíhány, nelze podle mého mínění brát za bernou minci katolické věrouky. To, že negativní výměr teologie těla (odpor k nahotě, sexu, kráse lidského těla, rozkoši), odpuzoval i ty nejlepší osobnosti církevních dějin (od papežů přes světské vládce po elitní teology, kteří všichni žili v partnerském/manželském svazku), ukazuje, že žádný ze silných výroků, které autoři ve své práci citují, nemůžeme chápat jako nezměnitelný a trvale platný. Sigmund Freud by nad tím vším kroutil hlavou – a právem. Nejdůležitější otázka však je, ne jak o celibátu smýšleli otcové prvních staletí, ale na jakém základě o něm uvažují dnešní lidé.
Historie
Dříve než autoři představí svou vizi a prizma, jak o sexualitě a celibátu uvažovaly velké osobnosti dějin, od Tertulliána, Cypriána, Řehoře z Nyssy po Ambrože, Jana Zlatoústého k Jeronýmovi či Augustinovi, vytyčují pole svého kritického zájmu. V něm nechybí, protože ani nemůže, otisk jejich emocí, přání, tužeb a snů. Symbolem jejich uvažování je věta, jejíž varianta se dostala i do názvu titulu a obrázku na deskách: „Nejdříve smrt manželky.“ Tato věta prostupuje celou knihou a objevuje se v textu tak trochu jako „deus ex machina“. Je to věta tvrdá a nelítostná, v níž je i není pravda. Pokud autoři chtěli svou knihou „stimulovat diskusi o svěcení ženatých mužů“, zdá se mi, že si touto premisou příliš nepomohli. Situace, kdy se ženatý katolík po smrti své ženy stal knězem, se sice děje, ale je neobvyklá. Pokud by katolický laik počas svého manželství bolestí k nevydržení toužil po kněžském svěcení a vyčkával smrti své ženy, nechtěl bych být, přiznávám, v kůži jeho manželky. Jenom chtít nestačí. Toužit je krásné, ale je to málo. Těžko se odhaduje, zda se ten, kdo se stal knězem nebo manželem, jím měl sub specie aeternitatis vůbec stát, tím spíš, ukazuje-li jeho život, že se z něj stal nešťastný člověk. Bůh suď. Člověk je o světelné roky víc než jen instrumentum Dei. Tíha voluntarismu (já chci) tu naráží na božský původ církve a sdílené přesvědčení, že rozhodnutí kolegia biskupů a učitelského úřadu jsou prodchnuta Duchem Pravdy, a tedy vůlí samotného Boha. Kdyby dnes, například při zasedání české, italské nebo německé biskupské konference, někdo povstal a začal obhajovat potřebu kultické tělesné čistoty nebo méněcennost žen a dětí, mám za to, že by ho ti statečnější a silnější z biskupů vynesli ze dveří. Historické exkurze autorů dokládají, že otázka celibátu je (bohužel) jednou z klíčových otázek církevního života, ale je zároveň natolik roztříštěná, že právě povinný celibát pro kněze může být třebas za rok či za měsíc církví opuštěn jako vyčerpaný model kdysi dobré myšlenky. Oba teologové odmítají únikovou fázi, a to přestup do některé z východních církví (k řeckým katolíkům nebo pravoslavným), kde by mohli sloužit jako ženatí kněží. Nejsem psychiatr, sexuolog ani psychoterapeut, rozumím jejich etickým důvodům, ale pokud by touha po manželství a kněžství měla člověku způsobovat fatální duševní, duchovní a tělesné problémy, jeví se mi služba ve východním ritu církve jako dobré východisko. Je to mravní kličkování, neúcta ke svátosti kněžství jako daru, neúcta ke katolické či východní církvi? Je vůbec možné tohle paušalizovat? Jsou život a svět tak jednoduché?
Mrtvá manželka čili kněžství tak trochu jako z hororu
Vím, že v části mé církve zůstává reziduum odporu a pohrdání manželským životem a zároveň různorodý strach ze sexuálního, vztahového i individuálního života. Nemyslím si ale, že by manželství mělo stále tak špatný zvuk jako před tisíci a více lety. Moje osobní zkušenost je ta, že strach ze sexuality a vztahů je přímo úměrně spojen s bolestnými prožitky křesťanské vojenské výchovy, manualistické morálky (to se smí, to nesmí) a s nehezkým příkladem života rodičů/manželů. Kvalitu a hodnotu manželského svazku, a to i v duchovním a ekleziologickém ohledu, nestanovují ti, kteří žijí v celibátu, ale samotní manželé. Mohou existovat tisíce direktivních pouček o tom, že svátost manželství je nižší a co do Boží milosti méně efektivní než svátost kněžství, ale to, jak se bude církve na manželství a sexualitu dívat, není věcí hrstky těch, kteří rozhodují, nýbrž těch, kteří svůj dar žijí. A tak jako existují dobří a špatní kněží, existují dobrá a špatná manželství, svazky, které nás inspirují a dávají naději, že manželství může prosperovat, že v něm mohou dva lidí vedle sebe a ze sebe růst. Čekat na kněžské svěcení, ať už jako laik nebo trvalý jáhen, až mi zemře manželka, je perverzní, a to nejen pro církevní představitele, ale i pro potenciálního kněze a jeho ženu a děti. Čím víc se mi tedy výše citovaná věta v textu připomíná, tím víc si uvědomuji, že kritérium „mrtvé manželky“ pro svěcení je kritérium, jež může vyhovovat jen určitému typu osobnosti. Pakliže nemalé množství jáhnů, kněží, biskupů a dle historiků i někteří papežové žili s manželkami, přítelkyněmi, konkubínami, vyvstává tu zásadní otázka, zda je pro křesťana, který miluje svého partnera, důležitá svátost manželství včetně všech konotací, které z ní vyplývají (rodina, děti), anebo je-li možno před Bohem i církví žít partnerský život nezplatněný manželstvím s tím, že nejde o nijak hodnotově nižší status než manželství, kněžství či řeholní stav. Jinak řečeno: mohou spolu lidé chodit a žít desítky let, nebýt přitom manželé a účastnit se církevního života, církvi sloužit a být společensky aktivní? Historické exkurzy autorů, které opírají o široký citační aparát, ale které jsou v řadě případů vytrženými z kontextu, ukazují, že se část kléru nechtěla vzdát svých manželek a přítelkyň (a nevzdala ani pod hrozbou trestů), a přitom si nepřipadali jako odpadlíci nebo křesťané druhé kategorie. To přítomná kniha dokládá v zajímavé šíři.
Řeholníci
Zeptáte-li se fundovaného psychologa nebo psychiatra s klinickou praxí, řekne vám, že řeholní společenství patří k jednomu z nejnáročnějších a nejrizikovějších lidských modelů soužití na této planetě. Vedle věrnosti řeholi a snaze o dodržování ideje a řádu tu máme tvrzení, že důkazem o skutečně Božím povolání pro řeholní život je i to, že člověk je schopen v tomto mimořádně náročném a v jistém ohledu nepřirozeném společenství každodenně žít (radovat se i trpět). Nemálo osob zasvěceného života z klášterů odešlo, a to ne proto, že by nebyli s to žít spiritualitu svého společenství a svůj dar, a také ne proto, že by cítili touhu po manželství nebo životu křesťanského singles, nýbrž proto, že se nedovedli vypořádat s jednopohlavním, uzavřeným, duševně náročným systémem, v němž – podle druhu observance – není snadné rozvinout své schopnosti. Že se velká míra odporu proti celibátnímu kněžství a manželství zvedla z římskokatolických řeholí, je otázka prosté evidence, ale ani tady nelze zjednodušovat a vydávat obecné soudy. Přísně klauzurovaný řeholník 17. století není tentýž jako salesián nebo bratr Marista století dvacátého. Pouštní mnich 4. století není tentýž jako mnich žijící v New Yorku nebo Buenos Aires.
Ne všude je diskuse možná
Názory některých řeholníků o celibátu a sexualitě nesnesou žádnou odbornou, ani teologickou diskusi. Patří odborníkům z psychiatrických oborů a nemohou sloužit jako rezervoár církevních či teologických důvodů pro celibát. Pozitivní příklad, že to jde i jinak, je život Martina Luthera, dříve augustiniánského mnicha, reformátora, kazatele, doktora teologie a manžela, který svůj dřívější svazek řeholníka, a tedy jeho spojení s Bohem v půdorysu řehole, nahradil mandátem křesťanského manželství, v němž se – a tedy ve vztahu – nejlépe ukazuje původní, v Bibli zakotvený Boží úmysl, aby člověk nebyl sám a aby své štěstí a spásu hledal v duchovním, duševním a tělesném prolnutí s druhým. Ani Lutherovo „kněžské manželství“ nebylo jednoduché, nebylo však nešťastné, ba naopak. I v něm šlo o vztah. O lásku. O hledání toho, co je to vůbec člověk. A měřit hodnotu lásky k Bohu a člověku, anebo mezi ně stavět vysokou hráz, je začátek konce. Toho jsou si autoři vědomi, předkládajíce zkušenosti kněží východních obřadů (a mohli bychom zařadit i kněze starobylých afrických církví), kteří nepochybně nemilují víc ani Boha, ani manželku, ani církev, protože otázka po velikosti lásky a věrnosti je v tomto ohledu nelogická. Otevírá se tu totiž typický katolický právní pohled na lásku, na Boží dary a mandáty a s ním nekonečné množství odpovědí: má celibátní kněz, který se zcela minul svým povoláním, dar ke kněžství? Měl celibátní kněz, který odešel ze služby a oženil se, dar ke kněžství? Má ta hrstka ženatých katolických kněží, kteří tak či onak někde slouží, dar ke kněžství? Mají ženatí muži, toužící po kněžství, dar ke kněžství? Má muž, který se stal knězem na nátlak rodiny, a funguje jen formálně, dar ke kněžství? Pakliže ano, jaká je role církve před Bohem? Co to je rozlišování? Kdo za to může?
Návrat k Bibli na půli cesty
Baláž s Lajchou věnovali podle mého mínění málo prostoru a času biblickému ukotvení manželského, resp. partnerského komplementárního vztahu, a také novozákonnímu výměru apoštolské/presbyterské/diákonské/prorocké služby, až o mnoho později nazývané – kněžství. Ta troška biblických argumentů, kterou učinili součástí své knihy, měla být naopak srdcem jejich uvažování. Celou dobu při čtení jsem si kladl otázku, čím to je? Opomenutím, kladením důrazů na jiná témata, slabou biblickou vědou, která bývá v katolickém prostředí konzervativnější než u protestantských doyenů biblického studia? Kdoví. Možná že ale právě tady je zakopán pes celého problému, a to fakt, že Bohem inspirovaný text Bible podléhá v katolické církvi výsostné magisteriální interpretaci (Výklad Bible v církvi; 2007), která i ve vztahu k zasvěcenému životu akcentuje jiné biblické pasáže než třebas tradice protestantská či ortodoxní. Tato upozaděnost biblického nazírání ukazuje, že problematika celibátu je významně ovlivněna jurisdikční a zvykovou tradicí církve, dobovými aspekty a vývojem a poznáním společnosti, než aby se opírala o fundament biblického zjevení. Také proto stále existuje možnost, že se v katolické církvi budou jednou běžně světit ženatí mužové, že se celibát zdobrovolní a že se ženatý kněz po ovdovění bude moci znovu oženit a hlavně – tak jako každý jiný duševně a duchovně zdravý člověk – bude se svou budoucí ženou chodit, prožívat chvíle vážné lásky a poznávat se navzájem.
Kniha jako nabídka k diskusi?
Tady jsem na vážkách. Ze dvou důvodů. Za prvé: sdílím odvahu a úmysl autorů tuto knihu vydat a rozumím i jejich osobním důvodům a peripetiím jejich životní cesty. Nikoho nesoudím. Kniha mi přijde zdravě rozrušující, ale jinak drásavá a smutná. Chybějí mi tam (až na příběh ze samotného závěru) příklady těch kněží, kteří pro lásku opustili službu, oženili se a žijí šťastný život, a to třebas i ve víře, že je církev s jejich rodinou pozve zpátky. Chybějí mi i příklady celibátníků, kteří jsou šťastní a zároveň jsou i pro zdobrovolnění celibátu. Nesdílím spolu s autory paušální diskurz, že ten, kdo opustil Boha pro lásku k ženě, opustí napříště tuto ženu pro jinou a pro jinou a zase pro jinou. Znevěrohodňovat hodnotu lásky tímto početním způsobem devalvuje jinak poctivé úmysly některých žít svůj vlastní celibát. Pokud dobře chápu, anebo si to možná jen namlouvám, oba autoři vidí smysl celibátu také prizmatem věřících – a volají po jejich zapojení do debaty. Celibát prostě není jen věcí jurisdikce. S ženami v různých vtazích žili, žijí a budou žít kněží na celém světě. Výměr celibátu v západní církvi je přece také otázkou laiků. Pokud větší část více jak miliardy katolíků na světě souhlasí s tím, aby jim sloužili kněží, kteří se musí v různé míře dobrovolnosti vzdát partnerského vztahu, je to nedobrá zpráva. Pokud laikům nevadí, že jim slouží nešťastní lidé plní rozporů a nenaplněných tužeb, a přitom by to šlo jinak, jsme poraženými my všichni a kniha Petra Baláže a Michala Lajchy zapadne jako řada jiných. Pokud by katoličtí laici rádi viděli u oltáře ženatého muže-otce ze středu své farnosti, odhalují se tu přirozené touhy, které před více jak padesáti lety pojmenoval teolog Norbert Greinacher: možnost farnosti volit si kněze, možnost diecézanů volit si biskupa, možnost národních delegátů (kardinálů a laiků) volit papeže. Aniž by to byl původní úmysl obou autorů, otevřeli svou knihou pandořinu skřínku, která ukrývá vedle celibátu daleko výživnější témata, která se dříve či později dostanou na přetřes.
Církev žije zespoda
Za druhé: „Církev žije „zespoda“ a ti „nahoře“ prohrají svůj boj proti rovnoprávnosti žen dříve nebo později stejně, jako ho prohráli proti „čarodějnicím“ nebo proti demokracii a lidským právům,“ napsal před časem teolog Hans Küng. I když si odmyslíme jeho vlastní zápas s některými církevními představiteli a bývalými přáteli, kteří ho pro jeho myšlení zbavili možnosti učit na katolických univerzitách, nemůžeme neříct, že to, o čem mluví, se nestalo. Stalo, a v osobě papeže Františka a duchovní školy, kterou vytvořil a která ho následuje (od kardinálů po nejposlednějšího z lidí), se ukázalo, že toho, co budeme muset všichni ještě prohrát, abychom zvítězili, bude strašně moc. Právě proto je recenzovaný titul nejen nepohodlný, ale podle mých zkušeností neschopný oslovit katolické biskupy, narozené v časech totality, kteří – i když každý jinak – mají skutečné rozhodující pravomoci. Autoři jim totiž primárně nemluví o celibátu jako takovém, ale mluví o jejich vlastním celibátu, nastavují jim zrcadlo a připomínají, že neštěstí řady kněžích, vykolejených ze samoty a chybějícího vztahu, by tu nemuselo být a že katolická církev může směle následovat svoji východní větev a neztratí přitom nic ze své velikosti a autenticity. Domnívám se, že jejich kniha bude ležet na řadě biskupských stolů, nebude však v jejich knihovnách. Pokud se nedostane na nějaký index librorum prohibitorum, budou ji ke svému užitku číst podobně smýšlející kněží a po chystaném překladu možná rozvíří i diskusi církevně-evropskou. Skutečnost nevyřešené nebo potlačované sexuality je dnes tak bolestivá, že ji nikdo ve světě totálního online nebude léčit tím, že zítra zdobrovolní celibát anebo o něm aspoň povede rozsáhlou celocírkevní diskusi. Je to začarovaný kruh. Nemocná společnost se sama neozdraví, ozdravit zvenku ale nechce.
Zvykli jsme si až příliš snadno
Píšu tuto recenzi v době, kdy světem víří masivní obvinění kněží, biskupů a kardinálů ze sexuálního týrání a kde jinak mírný papež František je vůči pachatelům ze všech pater církve nesmírně tvrdý. Je nám nepříjemná představa, že i velké osobnosti minulosti a ikonické církevní postavy doby nedávné prožívaly lásku člověka k člověku a zároveň skvěle vykonávaly své duchovní povolání. Bagatelizace uzurpace moci, z níž také vyplývá hanebné chování k podřízeným, je věcí nás všech. Bere se za rouhavé mluvit o apoštolech Ježíšovy doby i doby po-ježíšovské, kteří měli své ženy, své rodiny, své city, emoce, duševní a tělesné potřeby. Vidíme-li ortodoxního kněze, ať na Východě nebo třebas ve Spojených státech, jak jde po ulici v klerice a drží za ruku ženu a dítě, podivujeme se, jak je to vůbec možné. Zvykli jsme si na Boží služebníky odsouzené k samotě uprostřed lidí. Přivykli jsme prostředí, v němž jako teolog nebo teoložka, vážně a poučeně diskutující o závažných věcech věrouky, můžete den ze dne přijít o práci. Zvykli jsme si na ten neuvěřitelně slabý kolovrátek důvodů o celibátu jako daru, s nímž se nerozlučitelně pojí sexuální abstinence a tu méně, tu více anti-sexuální postoje a pohrdání (vesměs tělesně orientovanými, duchovně zpožděnými) laiky. Zvykli jsme si, že celibátní kněží „nemají“ tělesné potřeby, umí ovládat emoce, hodně snesou všechno a je možné na ně navěsit všechno, co nás trápí. Za jejich vlastní trápení se ale prát nechceme. Jsou nám lhostejní. Celibátní praxe, zdá se i z Balážovy a Lajchovy knihy, nevyrostla na názorech církevních představitelů, nýbrž spíš na laickém souhlasu s tím, že katolický kněz bez partnerského vztahu a sexuálního života má více energie a času sloužit potřebným. Rozhlédli jste se někdy kolem sebe, abyste viděli, komu, kdo a jak kde slouží? Nepřipadá vám to bláznivé? Uvědomili jste si někdy, že největší díl služebné práce na této Zemi odvede žena-matka, která vedle své celodenní starosti o rodinu a dítě má tisíce jiných úkolů a zároveň nechce rezignovat na vlastní duchovní uskutečnění? Není tohle vlastně jedinečný mariánský příklad pro řešení celé věci, že pouze ve vztahu a odpovědnosti „já“ k „ty“ lze ke druhým mluvit o vážnosti života a také o Bohu?
Nevěra
Chápat opuštění kněžského povolání jak nevěru je stejně drastické jako chápat kdysi ženatého kněze nebo dnešního řeckokatolického kněze jako nevěrného – tu Bohu, tu své ženě, podle toho, kolik energie a času komu dává. Jsem rád, že pojmenování této věci v knize je. Není možné se snižovat k takové argumentaci. Ve stejném ohledu by žena-matka z přirozenosti od určité doby milovala víc své dítě a méně Boha a svého muže. Že láska není houskou na krámě, která by se dala vážit, je nasnadě. Tajemství lásky, mysterium toho, proč si Bůh člověka povolá jako kněze, proč jiného do manželství, proč dalšího k neschopnosti žít ve vztazích či v celibátu, se nedá zodpovědět. Nemáme sebemenší tušení, proč se kdysi zbožný, zapálený kněz zamiluje do své farnice, odejde, žije s ní šťastný život a žije zároveň i šťastný vztah k Bohu. Nemáme ponětí, proč část katolického kněžstva má utajené či méně utajené partnerské vztahy, a nemáme právo soudit nikoho, kdo většinu svého kněžského života prožil v dobré službě, v pověsti svatosti, ale v intimním vztahu se ženou, diplomaticky nazývanou třebas pastorační asistentka nebo hospodyně. Co víme o tom, proč se někteří lidé bojí i jen prostého objetí, políbení, emocí, citů, haptické komunikace, sexu mezi milujícími partnery, orgasmu či postupného a pro duševní vývoj nutného poznávání toho, jak i v erotické, sexuální oblasti funguje mé tělo? Není divné, že kněží a biskupové jsou stále vyděleni ze svého společenství? Co o nich vůbec víme? Co chtějí, abychom o nich (ne)věděli? Tuhle otázku si po čtení Tragédie celibátu kladu stále dokola.
Do vojenského prostředí ženy nepatří (anebo patří?)
Ryze mužské, polovojenské, uzavřené prostředí umí, co je mi známo, pro zachování statusu quo a proto, aby nedošlo k pohoršení, tolerovat za určitých okolností mimomanželské styky laiků i milenecké vztahy kněží. Co však toto prostředí (zatím) neumí, je vyrovnat se s knězem, který slíbil biskupovi totální poslušnost (mysleme si o tom, co chceme), v pozitivním slova smyslu pak věrnost a spolupráci na společném díle zvěstování, a který posléze přijde s myšlenkou, že jeho (nakolik) dobrovolně zvolený stav celibátního kněze mu přijde nepřirozený. Je pravda, že rozchody/rozvody pravoslavných kněží a protestantských kazatelů a kazatelek, presbyterů či biskupek konkrétní farní a sborové prostředí poněkud destruují. Není to však vina těch, kterým se dostalo takového kříže, ale vina všech, kteří nejsou ochotni akceptovat, že lidské vztahy zkrátka nefungují na bázi podvojného účetnictví a že manželství je, buď jak buď, hlubším vztahem, a ne jen setkáním dvou lidí, kteří rodí děti a dělají to, co se po nich chce, anebo předstírají, že nemají žádné problémy. Porušení rozkazu se nepromíjí. Místo vojenského soudu tu jsou přesuny na trestní místa a vyhazov. Nadto si ale myslím, a tady se vracím v textu nazpátek, že daleko menší problém by s ženatými kněžími měli biskupové než laičtí věřící. Vždyť kolikrát běžné vybočení z normalizovaného života farnosti budí pohoršení. Cizí věci, cizí problémy, cizí těžkosti a cizí pády jen trochu konzervativnější společenství neodpouští. Kdokoli, kdo je jiný, je podezřelý. Moje osobní zkušenost je, že rozumní a vzdělaní pastýři bývají i v tomto ohledu velkorysejší.
Závěr
Oba autoři se rozhodli jít ve svých myšlenkách takříkajíc nadoraz – zveřejnili to, co si mnoho jejich kolegů myslí a co také sami v tajnosti žijí, a byli za to potrestáni. Zdá se, že nadřadili svoji svobodu myšlení a svědomí nad jurisdikční rozhodnutí autority, která s tím, co žádají a o čem hodlají vést diskusi, nemůže souhlasit. Biskup, který by se postavil na jejich stranu, by tak čelil podobným následkům. Neumím odhadnout, zda recenzovaný titul zažehne nějakou revoluci. Spíš ne. Zrušení, resp. zdobrovolnění celibátu je totiž považováno za první krok tzv. protestantizace církve. Kde se učiní první krok, musí nutně následovat druhý – demokratizace církevní struktury, zrovnoprávnění laiků a duchovních, mužů a žen, akutní reforma každodenního života farností či postupná proměna liturgického slavení tak, jak k ní vybídl Druhý vatikánský koncil. Autoři mi odpustí, ale teologové docela jiného formátu, kteří navíc formovali proměny církve druhé půle dvacátého století, skončili pro svoje teologické vize a názory buď v izolaci, byli exkomunikováni nebo sami odešli. Nemohli skončit jinak. Dopisy patrně největšího morální teologa 20. století Bernharda Häringa nechť slouží jako příklad bez ornamentů. Häring, který byl do konce života i v závěrečné fázi, kdy trpěl rakovinou hrtanu, vyšetřován Kongregací pro nauky víry pro své „mravně závadné postoje“, týkající se právě vztahového a sexuálního života manželů, v těchto dopisech prosil příslušnou autoritu a přátele, aby byl na sklonku svého života ušetřen vyšetřování. Nebyl. Jako vyšetřovaný podezřelý tak zemřel jeden z tvůrců pastorální konstituce Gaudium et spes a člověk, který se odvážil diskutovat s encyklikou Humanae vitae, jejíž vydání rozporovala podle znalců tohoto prostředí skoro polovina tehdejšího biskupského sboru. Marně.
Nutná obžaloba nás všech i demokratického světa
Tisíciletý zápas proti klerikalistickým tendencím a sklerotizaci církve, který vedli nejlepší lidé včetně velkých reformních řeholních osobností, nebyl vybojován. Po nadějném nadechnutí v 60. a 70. letech minulého století došlo zvláště v post-komunistických zemích k návratu hluboko před koncil. Dílo papeže Františka, které fascinuje lidi po celém světě a k němuž vzhlíží po delší době i nekřesťané, je v zemích za železnou oponou považováno za omyl, za dočasné vybočení, nebo dokonce za ďáblovo dílo. Ptám se, zda by vyřešení kauzy Tragédie celibátu a mrtvé manželky mělo vliv i na nutnou, hlubokou proměnu mé církve. Jak jsem napsal na začátku, nemám odpovědi na všechno. Domnívám se ale, že viditelný pokrok nejen v této oblasti zažijí v malém až Balážova a Lajchova vnoučata, nebo spíš pravnoučata. Ta kniha je bez příkras obžalobou nás všech, ale ne všichni jsme vinni a s úvahami nad tou vinou to není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Zda taková obžaloba může přinést revoluci v chápání celibátu, nevím. To ukáže čas. Mladí a zbožní katolíci v mém okolí si s přísnou sexuální etikou a praxí těžkou hlavu nedělají, stejně tak i manželé. Proč by na tom měli být jejich kněží jinak?
Nejsme připraveni na ženaté kněze. A jsme vůbec na něco připraveni?
Nejsme připraveni na to, o čem nás tato kniha informuje. Když filozof Vladimír Solovjov napsal na rozhraní 19. a 20. století, že žijeme v přírodních počátcích lásky, celé 20. století ukázalo, že se bohužel nemýlil. Nejkrutější století lidských dějin bylo přemoženo až tam a tehdy, kde se rozmohla demokracie, svoboda, otevřený prostor, široké možnosti pro vzdělání, dobré pracovní příležitosti a naprosté, všeobecné odmítnutí veškerého násilí na jednotlivcích a skupinách a přeměna společnosti, v níž se nikdo nemusí cítit méněcenný. Nedivím se, že za stávajících podmínek kněžské povolání netáhne, anebo naopak přitahuje typy, které jsou s demokratickou, otevřenou a tolerantní společností v rozepři či dokonce stojí přímo proti ní. Najděte si fotografii pravoslavného kněze Alexandra Meně, ženatého člověka, světce v nejvlastnějším smyslu slova. Řekli byste, že mu jeho žena a dítě působily nesnesitelné problémy a on tak nemohl vykonávat své kněžské povolání?
Bolest autorů nechť je i naší bolestí. Modlitba – půst – osobní nasazení
Chápu bolest autorů a jejich kolegů, kteří zažili to, co je nepřenosné a jen obtížně sdělitelné. Jejich kniha zaujme čtenáře svou syrovostí a mohla by, alespoň v malém, podnítit proměnu církve, a zvláště jejího laického stavu, který se za ženaté kněze zkrátka nestaví a nepožaduje je. Pro mne jako teologa i prostého čtenáře je recenzovaný titul otiskem dvou lidských životů, které se vydaly na svoji via crucis, i varovným mementem, že sexualita a sexuální život probuzeného, věřícího křesťana, nesmí hýbat církevním vývojem a být příčinou rozdělení a odepření darů, jež každý další Peter a Michal v sobě objeví. V jejich díle totiž vyvstává vůbec nejdůležitější otázka křesťanských dějin, a to otázka po decentralizaci, resp. demokratizaci rozhodování. Každý jen trochu vzdělanější biskup tento apel v jejich knize nalezne. Nedivím se tedy, že se do polemik pouští jen málokdo. Jsme přece, jak říkal Solovjov, „v přírodních počátcích lásky“ a poznání. Co jsem udělal já, ptám se, aby se ta hrstka kněží, které znám a mám za přátele a z nichž někteří žijí v utajených partnerských vztazích, cítila v mé i jejich církvi dobře? Nic. Tento text je i malou splátkou dluhu. Je třeba mít čistý stůl. Je otázka, jak moc za to člověk ještě zaplatí. Čtěte tu knihu. Budete v ní číst o sobě samých.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
