Církev není. Církev se rodí. K eseji Vojtěcha Novotného

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Davide Ragusa

Se zájmem jsem si přečetl esej teologa a filozofa Vojtěcha Novotného, který je zároveň děkanem Katolické teologické fakulty v Praze. V jeho analyticky laděném textu jsem pro sebe našel některé zajímavé myšlenky a teze. Jde však o úvahu svou stavbou a stylem, mám za to, určenou dovnitř teologizujícího prostředí. Jeho reakce na článek Norberta Schmidta, resp. Smolenovu knihu „Cesta na Západ“, se v úvodu paradoxně zříká polemiky (ač polemizuje) a ani v detailech nenaznačuje, kde se na každodenní lidské úrovni nachází konkrétní prolnutí, chcete-li smíření, chcete-li kompromis mezi dvěma extrémy katolického pojetí světa. Chtěl bych na něj reagovat několika širšími poznámkami.

Předznamenání: dědictví katolického exilu a disentu

Rád bych čtenáři nastínil směr mého přemýšlení. Zatímco protestantskou teologii po roce 1989 u nás formovali hlavně ikoničtí teologové disentu, kteří se mohli vrátit na fakultu a kteří celou dobu v prekarizovaných zaměstnáních, když ztratili státní souhlas k výkonu duchovenského povolání (Jakub S. Trojan, Milan Balabán a jejich žáci), zůstávali spojeni s německým teologickým prostředím, v katolické oblasti byla situace složitější. Teologové (před)válečné a poválečné doby se až na výjimky svobodných časů nedočkali. Ti, kteří vyučovali v okleštěném prostředí bohoslovecké fakulty v Litoměřicích, buď do Prahy po revoluci nepřišli, anebo odešli na odpočinek, někteří nebyli v nových časech svými kolegy a studenty z různých důvodů doceněni a chápali to jako další z řadu svých útrap. Naprostá většina biskupů a představených řeholních řádů vyrostla po r. 1948 a byla formována prostředím litoměřického bohosloví. I když je teologie (ve světě, zčásti i u nás) věda jako každá jiná vědní disciplína, je v ní kladen důraz a velké očekávání na výjimečné osobnosti, které jsou víc než jen čitateli kdysi připravených přednášek a kurzů. Očekává se, po vzoru západních zemí, že teologové a teoložky budou pravidelně vstupovat do veřejného prostoru a vedle své specializace, jež prošla dialogickou oponenturou, pěstovat také to, čemu se říká „public theology“ – veřejná teologie, teologie pro lidi. Také proto byli mnozí disidenti a exulanti svými studenty doslova milováni, a to jak ti, kteří „najednou už zase mohli učit a bádat“, tak ti, kteří se vrátili z exilu a zanechali tam všechno, co si vybudovali. Jen namátkou z obou skupin: Josef Petr Ondok, Karel Flossmann, jistě i Oto Mádr, Karel Vrána, krátce Josef Zvěřina, vracející se kardinál Tomáš Špidlík či Karel Skalický.

Zvláště posledně jmenovaný je symbolem exilového teologa, který v Římě udělal fenomenální teologickou kariéru, ale který se, i jako sekretář kardinála Josefa Berana a neúnavný exilový pracovník, redaktor a spisovatel, po desetiletí zasazoval na stránkách časopisu Studie, Nový život a jinde o praktickou aplikaci onoho známého „skoku vpřed“, o nějž usiloval papež Jan XXIII. svoláním Druhého vatikánského koncilu. Skalický tu navazoval a rozvíjel dílo a směřování svého rodáka, profesora Vladimíra Boublíka, jenž se stal stejně jako on profesorem Lateránu, a navíc i děkanem této slavné akademické instituce. Široký teologický, religionistický a kulturní záběr obou vědců a katolických kněží ukázal, že pojetí „buď-anebo“ teologie a církevní praxe nic neřeší. Nikdo jiný vedle Skalického, Boublíka, Vrány a širší jezuitské obce nespolupracoval v exilu i po návratu domů s takovým počtem lidí různých světonázorů, povolání a sociálního a církevního postavení jako tito tři. Vrána navíc po návratu domů trpěl v rigidním katolickém akademickém a církevním prostředí, které odmítalo vzdělávat kohokoliv jiného než bohoslovce a na lidi z exilu se občas dívalo optikou „to jsou ti, co si v Itálii žili jako páni, zatímco my tady jsme trpěli“. Zápasy, které vedli o pojetí teologické práce a církevního směřování (Skalický v tom výslovně podporován  kardinálem Beranem), si každý čtenář může přečíst na stránkách Studií a v Boublíkových, Vránových a Skalického knihách. Stejně tak si může oživit praktické kroky římského katolického exilu při navazování kontaktů mezi lidmi z Československa a vatikánskou kurií. Jednu věc je však třeba připomenout, věc, která dodnes, a tedy do června roku 2019, formuje i naše, české a moravské církevní a teologické prostředí. Formovala mne. Formovala Vojtěcha Novotného a formovala patrně i autora „Cesty na Západ“.

Duch velkého světa – otisk katolického exilu

S Karlem Vránou a Karlem Skalickým přišel po jejich návratu do vlasti duch velkého světa, charakterizovaný ponejvíce každodenním hledáním jazyka a forem, jimiž je možné sám sobě i druhým mluvit o Bohu. „Zápasů o“ svedli oba myslitelé bezpočet. O klerikalismu duchovních i laiků psali a debatovali dříve, než u nás tento pojem někdo vůbec zaslechl. Skalický, který se navíc jako druhý sekretář kardinála Josefa Berana dostal do centra vatikánského dění (při koncilu i mimo), poznal, jak podstatná je ekumenická a nad-náboženská velkorysost k poučeným názorům druhých i k těm, kteří ještě nedávno stáli na druhé straně zákopu (bývalí komunisté, zapálení ateisté, revolucionáři všeho druhu, kolaborující kněží v Československu). Boje kolem Křesťanské akademie Řím a směřování katolického exilu byly svého času skutečně drsné – šlo o existence, šlo o živobytí. Šlo o všechno. O úloze žen ve společnosti a církvi napsal a pronesl Karel Skalický řadu dodnes nosných myšlenek. Skalický se navíc, v exilu i doma, akribicky věnoval světovým náboženstvím, v poslední době zvláště islámu. Smolenova vize a naprosto mlhavé pozorování nepatrného dílu Evropy, kterou na stránkách své knížky trpně bloumal ke svému cíli, by musela Boublíkovi a Skalickému (kteří zažili druhou světovou válku a na vlastní kůži poznali „péči o blaho socialistického člověka“ i snahy StB ovlivňovat exilové dění) připadat jako hloupý vtip. Jinak řečeno, s disidentskými teology katolické i protestantské tradice a s navrátivšími se exilovými osobnostmi se zprvu neznatelně, ale podle mého mínění osudově, vrátil – pro nás, kteří jsme nic z toho nepoznali, neboť jsme kvůli věku ani nemohli – zápas o konkrétní podobu univerzitní teologie a církevní praxe. Aniž bychom to byli tušili, raději ale budu psát v singuláru – aniž bych to byl tušil, jsem vstoupil do světa otevřené, liberální, ekumenicky orientované teologie, kterou mi reprezentují Vrána se Skalickým, abych se tím, bez špetky jakékoliv vlastní animozity vůči ostatním, dostal na index nepřátel, kteří „nechápou“, že rozdělení otce proti synu a syna proti otci, matky proti dceři a dcery proti matce, tchyně proti snaše a snachy proti tchyni (Lukáš 12:53) je přece (!) leitmotivem Bohem chtěného, rozhodujícího zápasu „my proti oni“, „vidoucích proti slepým“, „dobrých proti zlým“, „outsiderů proti insiderům“, ringem, v němž se rozdávají hodně tvrdé rány.

Mýlil jsem se

Naprosto mylně jsem se domníval, že zápasy exilu byly ponechány v exilu a že mladí lidé toužící po teologickém vzdělání a praxi, stejně jako lidé toužící po kněžství či řeholním životě, budou ze všech stran podporováni, aby na své cestě vytrvali. Mýlil jsem se, že vnitrocírkevní boje (československé i exilové) byly dobojovány. Mýlil jsem se; a pomohl mi i Smolenův text, a ne jednotlivá, ale mnohá kázání mých vrstevníků, kteří studovali tutéž teologii, kteří spolu se mnou říkají, že věří v téhož Boha, a kteří se mnou vyznávají, že přijímají, jak Novotný ve svém článku naznačuje, tutéž eucharistii. Mýlil jsem se, že církev stojí o teology a teoložky a že udělá všechno pro to, aby těch pár lidí v republice, kteří svůj život obětovali teologické práci, byli přijímáni jako partneři, jako přátelé, jako lidé. Kniha Štěpána Smolena, na kterou jsem napsal kratičkou recenzi a na niž (dříve) reagoval Norbert Schmidt, (později) Lukáš Sirovátka a (nakonec) Vojtěch Novotný, odhaluje, proč jsou debaty nad „aut-aut“ a „et-et“ církví a společností a zvláště pak nad církví dvojkolejnou (církví duchovních a laiků) životně důležité. Mýlil jsem se v tom, že bude možná společná cesta, že příležitost dostanou ti, které Vojtěch Novotný charakterizuje „barokními basičkami“, i ti, kteří jsou v odívání, tím spíš myšlení, civilnější, prostější a vlastně svým způsobem – nejbližší liturgickému slavení prvotní církve. Mýlil jsem se, že moje národní církev potřebuje vzdělané kněze a laické teology a teoložky s vytříbeným smyslem pro kulturní a uměleckou pestrost. Mýlil jsem se, když jsem si myslel, že nás super-těžké a – připomínám – férové debaty nad největšími teologickými výzvami dneška spojí. Mýlil jsem se. Až na výjimky, které lze spočítat na prstech jedné ruky, jsou totiž teologové a teoložky pro svoji církev pod rozlišovací schopnost a bezcenní, a to bez ohledu na dosažený akademický gradus. Jako by „zamilovat se do Krista“, vypůjčuji si Novotného slova, nefungovalo tak, jak má, se všemi konsekvencemi lásky jako takové.

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Pavel Nekoranec

Nebýt objektem akcí

Střet dvou extrémů na církevní a společenské bázi vyžaduje mravní odvahu říci své „ano ano, ne ne“ a nést za to odpovědnost až do krajnosti. Jak jsem psal v některých svých dřívějších textech a jak mi dodnes potvrzují lidé, kterých si vážím, církev pojetí „buď-anebo“, jež má své démonické zastánce v katolickém i protestantském prostředí, vyloučila ze svého středu, a tedy z jediného možného domova, nemalý počet kriticky smýšlejících a v církvi angažovaných věřících. Má-li se křesťan radovat s radujícími a plakat s plačícími, musí v tom být zdravá míra rovnováhy. Když vidím člověka, jehož kázání připomínají noviny Třetí říše, jak je za dobrou práci přeložen na lepší místo, zatímco polemicky orientovaní teologové živoří, dostává pro mě ono „aut-aut“ a „et-et“ poněkud jiný nádech. Místo „stop ochočeného Boha“ tu jde v první řadě o „stopy ochočeného člověka“ svojí vlastní, zbytnělou výjimečností a svým vlastním pojetím lidské bytosti. Jak uvidíme v následujících odstavcích, lišit se můžeme, někdy dokonce musíme, v mnohém. Lišit se v tom, komu jsem uvěřil, je tehdy fatální, když má jedna skupina „lépe věřících“ absolutní moc nad druhými. Za oběma verzemi katolictví „retro“ a „cool“ je na můj vkus řada zmarněných existencí. Zatímco já jako teolog mohu lidem nabídnout určité pohledy na věc a pomoci jim hlouběji číst záměr církevního učení, extrémisticky orientovaní kněží a protestantští kazatelé, jak vidíme u nás, na Slovensku či Maďarsku, se neostýchají zavazovat druhé ve svědomí a šířit ideologickou propagandu přímo od oltáře. „Jednotlivá obec není,“ napsal Karl Rahner, „jen jednou z dodatečně založených agentur světové církve..., ale je samou událostí této světové církve.“ Jsme předurčeni k tomu, abychom byli teologicky a spirituálně pestří. Obviňování z modernity, z de-sakralizace obřadů, z kapitulace před „světem“, neobstojí. Klíčové mi přijde to, co kdysi zdůraznil Norbert Greinacher, a to staronové chápání církve jako „obce bratří“ proti „patriarchálnímu modelu faráře“ a tomu, abychom jako laičtí věřící byli donekonečna, řečeno s Hansem  Küngem, „objektem církevních akcí“. Papež František, zdá se mi, stojí v tomto případě spíš na straně otevřené velkorysosti.

Katolíci moroví

Když Theophile Delaporte napsal svoji slavnou knihu „Katolíci moroví“, měl na mysli přesně tohle. Po každém přijetí Těla a Krve Syna všehomíra, přijetím v milosti, která posvěcuje, nelze být tentýž – starý, obrácený k minulosti, člověk špatného vztahu k těm, kteří jsou jiní. Nelze jít s Kristovým tělem ve svém těle volit fašisty anebo přeposlat další ze stovek „fake news“ e-mailů. Idylické vztahy communia sanctorum, které by nám mohlo ve své pestrobarevnosti sloužit jako příklad pro každodenní nažívání, nefungují dokonale, neboť i tady známe cosi jako atrofovanou úctu ke světci či typos mariánské zbožnosti, která zastínila či přímo převálcovala Ježíše Krista. Se svatostí jsou jenom problémy.

Křest čili oč tu běží

Stěžejní, a tady tkví jádro toho, čím chci reagovat na Smolenovu knihu a Novotného esej, je Kristova první podmínka, podmínka podmínek, bez níž je k eucharistii ještě strašně daleko. „Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ (Jan 3:5) Křest, jemuž předchází událost/dar víry, „ve jméno Otce i Syna a Ducha svatého“, a tedy do jména trojičně jsoucího Boha, je oním „aut-aut“, na němž všecko stojí a povstává. Je totiž klíčové, v čí jméno si myslím, že jsem byl pokřtěn, a co mi toto Jméno, Jméno Otcovo, Synovo a jméno Utěšitele, symbolizuje, říká, čím mi je. Zde je středobod smolenovského pohledu na svět, který sdílí čím dál tím více lidí, a kteří pro rozšíření svého, někdy destruktivního, nátlakového pojetí Boha, neváhají obětovat ohromný díl energie, času i prostředků. Říká-li apoštol Pavel: „... neboť vím, komu jsem uvěřil.“ (2 Timoteovi 1:12), náleží tato otázka i nám. A pokud je člověk povinen hledat pravdu a Boží vůli, jinak se obojí splní na něm bez jeho přičinění, musí se bez ohledu na své postavení, kterého se dopracoval a které mu bylo dáno, zeptat a vyznat: „Komu jsem to vlastně uvěřil? Kdo je pro mne Bůh?“ Ani počet klekání, ani počet růženců, ani obrácení čelem nebo zády, ani baroko, ani postmoderna o tom neříkají mnoho. Za tím - „komu jsem uvěřil“ - musí stát jen a jen dobrá míra vyznavačské statečnosti uprostřed světa a láska k člověku, která se projevuje víc než jen ústy. Nelze si o lidech jiné kultury a vyznání myslet, že jsou to divá zvířata, a jít se postavit za oltář nebo katedru. Nelze si o druhých, kteří chtějí být ve svém zoufání (např. i hledání své identity) přijati a občerstveni, ale jsou odmítnuti, myslet, že jsou to devianti, a jít dítěti připravit večeři a pomoct s úkoly.

Tam, kde začíná konec legrace

Zatímco různorodé porozumění Tajemství eucharistie podle mého spíš zmnožuje úctu, v níž lidé tuto svátost vyhledávají, křtem jednoznačně vyznávám, komu jsem uvěřil a v čích stopách jdu. Otázky každoročně opakované křestní liturgie jsou zásadní směrovkou našeho života – zříkám se zla a vyznávám, za kým jdu. Pluralita (B)bohů je religionisticky zajímavá. V křesťanském ohledu, i v jeho poněkud složitějším chápání trojičního monoteismu, pak různorodá víra zakládá úplně nové, jiné náboženství. Vojtěch Novotný neříká, na čí straně stojí. Zdá se spíš, že by chtěl oba tábory smířit. Zkratky, které ve své knize i jiných textech představil Štěpán Smolen, nejsou, jak tvrdí jeho příznivci a někteří čtenáři, pouhá umělecká licence. Říká-li někdo o Belgii, že je to „země vaflí a dětské euthanasie“, a mine přitom živé křesťanské dědictví a třebas takové Bruggy, končí tím veškerá legrace. Smolen a lidé podobného pohledu na věc zavdali příležitost promyslet, zda je možné se vůbec ještě scházet ke společnému slavení tam, kde se vyznávají dva poměrně dost odlišní (B)bohové.

Paralelní kulty

Na religionistické úrovni je variabilita věr, kultů a liturgického slavení buď jen kapitolou dějin, anebo – v lepším případě – osobní radostí nad tím, že různí lidé v různých částech světa a kultury uvěřili a víra je vede cestou kontinuální konverze, celo-osobního zrání, cestou lásky k sobě a druhým. Na teologické úrovni je pestrost našich představ o Bohu náročnější. Pojmovost jazyka (národního nebo cizího, a také jazyka církve – řečtiny a latiny) nám pohled na věc nijak neusnadňují. V celé křesťanské tradici a teologii najdeme nespočet teologických traktátů o tom, co je to eucharistie. Až na výjimky jsou tato teologická dicta současnému čtenáři nepřístupná. Zeptáte-li se křesťana, který se rád, dobrovolně a s rozmyslem sytí eucharistií a eucharistického Krista kontempluje: „Kdo je to?“, lidé inspirujícího, kypivého duchovního a z něho plynoucího občanského života vám obvykle řeknou: „On, můj Pán, Bůh.“. Mozaikovitost našich výpovědí o eucharistii, o níž se Štěpán Smolen na stránkách své knihy zmiňuje (někdy je lepší nikam nejezdit a zůstat doma klečet před svatostánkem) a kterou učinil jádrem svého zamyšlení i Vojtěch Novotný, nás paradoxně činí jednotnými. V celém svém dospělém životě si nepamatuji jedinou debatu, v níž bych se s někým dostal do sporu o své či církevní pojetí této svátosti. Katolicky o eucharistii smýšlí mnozí moji evangeličtí přátelé, řada mých katolických přátel se naopak pohybuje na ose nejzajímavějších teologických herezí. Ptát se: „Co pro tebe znamená eucharistie?“, je složité, navýsost intimní, omezené naší jazykovou výpovědí. Ptát se, v jakého Boha jsi uvěřil, je snadné. Stačí se dívat, jak se chováš ke své ženě, dítěti, slabému, nemocnému, příteli, nepříteli, nadřízenému, podřízenému, ke starým lidem. Bůh, který táhne Evropou jako Viking, aby trestal a obracel, není Bůh k našemu věření. Skutečně se Boží univerzalita, jeho zjevení v dějinách a vanutí Ducha projevuje tak, že se pochopitelná obezřetnost nad jiným a neznámým zamění za nenávist? Jak to kdysi napsal významný pastorální teolog Bernhard Häring : „Intolerantní fanatik pravdy staví sebe a své nedokonalé poznatky zcela naroveň s pravdou. Je nesmiřitelným odpůrcem náboženské svobody, tedy svobody hledat v absolutní poctivosti pravdu a poddat se jí v té míře, jak ji poznal. Fanatik pravdy sahal kdysi po meči a stavěl hranice k upálení; dnes vynalézá rafinované prostředky hospodářského a sociálního nátlaku vůči všem, kdo nejsou jeho mínění.“

Boha, bezpodmínečnou lásku, máme stále s sebou

Ten, koho máme stále s sebou, je Bůh v našich srdcích, pramen našeho rozvíjejícího se křestního znamení. Vymlouvat se na to, že to se mnou není dobré, že nejsem dobrý k druhým, že druhé trápím a žiji sebevražedným způsobem života proto, že mi chybí eucharistie, je sice přitažené za vlasy, ale možné. Vymlouvat se ale na to, že nenávidím a vedu apokalypticky laděný boj proti všem, kteří se narodili jen proto, aby prý přišli zničit církev, nelze, protože Boha máme všude s sebou. Nemáme právo brát si Boha za rukojmího svých pokleslých názorů a vizí. Vedle teologicky různého chápání eucharistie, které budou napadat jen nemnozí, tu ale existuje teologicky různé chápání „toho, v něhož jsem uvěřil“, a tedy různost náboženských kultů. Paralelní kulty jsou pro religonistické bádání něčím zcela samozřejmým. Paralelní katolický kult, který místo Boha, jenž je Láska, Pravda, Naděje, Dveře a Cesta, vyznává Boha válečníka, soudce, pána a mstitele, nás však od sebe nejen odlišuje, ale rozdělení, které působí, je – nutné. Krajní liberální teologické proudy jsou neatraktivní, protože až příliš okatě napodobují ta náboženství a náboženské školy, které se přizpůsobují světu a ve světě se nakonec rozplynou, asimilují. Extrémně konzervativní teologické proudy jsou nejen neatraktivní, ale velmi nebezpečné, neboť se v šílené fixaci na pojmy, definice a ono „aut-aut“, Petr vs. Pavel, život vs. smrt, evropanství vs. národovectví, pravice vs. levice, muž vs. žena, duchovní vs. laik, papež František vs. „teologické korekce jeho vystoupení“, snaží vyřadit z vnitřního života církve kohokoliv, kdo druhého nechápe, jako nepřítele a pro kterého je „jiný“ (člověk, kultura, jazyk, zem) vlastním synonymem našeho Pána Ježíše Krista. Obě pojetí („aut-aut“, „et-et“) nadělají velkou škodu a nemají si co vyčítat. Nemyslím si jako Vojtěch Novotný, že bychom se „směřování soudobé církve a společnosti“ věnovali „až obsedantně“. Jeden i druhý model má své osudové konsekvence. Ne nadarmo se nedávno konalo setkání, v němž se z pozice různých oborů diskutovalo to, proč se čím dál tím víc absolventů kněžského semináře přiklání právě k podobě „buď-anebo“ militantního katolicismu. Když J. B. Metz varuje před „jakoukoliv privatizací spásy“ ze strany kterékoliv církevní skupiny, říkám si, jestli právě tuto privatizaci neprožíváme od příznivců „buď-anebo“ církve a monoliticky strukturované společnosti.

Chce být „easy“, a je „hardcore“

Často mě lidí oslovují se svými dotazy a duchovními prožitky, které se týkají i svátostí. Nevadí mi ani „cool“ katolictví, které bych oproti Vojtěchu Novotnému nazval spíš „easy katolictvím“. Nepohoršuje mě to, mravní speleologii do života druhých nepěstuji. Neumím dobře rozlišit správnou míru „sakralizace profánního“ a „sekularizace sakrálního“, poddávám se v tomto ohledu moudrým. Jsem ale v rozpacích, když mám spolu-slavit eucharistii s někým, kdo veřejně deklaruje Ježíše Krista jako temného válečníka, který pro sebe znovu získá Evropu (a po ní se obrátí celý svět). Aby mi bylo rozuměno – ctím odlišnou spiritualitu, nechám se rád pozvat do buddhistického kláštera nebo mešity, odezírám z charismatického hnutí a nevadí mi latinská liturgie přednášená tím, kdo latině opravdu rozumí na její esenciální rovině. Nostalgické hardcore katolictví, pošilhávající po návratu do 19. století a do časů před-demokratických, se všemi konsekvencemi života ve stylu „pán a poddaný“, „ber nebo jdi“, však nejsem s to přijmout ani realizovat. Smolenova „Cesta na Západ“ i jeho další statě, k nimž se přihlásili jednotlivci i komunity vyznávající tentýž ideologický, ne teologický!, pohled na církev, Evropu a svět, mi ukázala, že jsme se ocitli v hluboké krizi, daleko větší, než je krize sexuálního zneužívání a krize církevní autority, za které – aniž by o tom kdo chtěl slyšet – platí 99 ze 100 katolických laiků v občanské společnosti vysokou cenu. Tak jako vždy bude tato cena vykoupena zápasem rozumu. Jak to kdysi napsal TGM? „Teologové často – v zájmu prý náboženství – žalují na rozum a na moderní skepsi. Neprávem. Vždyť sama teologie je tu jen proto, aby dokazovala náboženské učení pro rozum; a co koneckonců rozhoduje o hodnotě těch různých církví a dogmat v jejich ustavičném sporu? Zase jen rozum.“

A neuvrhneš slabé do pokušení

V návaznosti na moji skromnou recenzi Smolenovy knihy mi psali jeho zastánci, že se mýlím. Argument, že Štěpán Smolen není žádný extrémista a zhrzený člověk, protože se přece často směje (byly mi doporučeny jeho vystoupení na youtube), mě nepřesvědčily. Jím představená Evropa, ale i místa, v nichž žil a žije, jsou karikaturou křesťanského vztahu ke světu. Klidně se mračme, ale snažme se přitom myslet a mluvit pravdu. Že je Evropa jiná, než jak ji představil Smolen, je otázkou prosté vizuální evidence. Jeho vytrvalá hra na Orwella a pokusy o napsání další antiutopie se, bohužel, nemíjí účinkem, a míří často na ty nejslabší, lidi bez informací a širšího sociálního kontaktu. Křesťanský pohled na svět, na tuto zem a na Evropu prizmatem „není to pravda, ale co kdyby byla“ je skandální. Jsem rád, že se i Vojtěch Novotný pustil do diskuze, která nás vyvádí z ghetta.

Směrovky pastorace

„Kéž by byla i naše místní církev přitažlivá shodou s láskou svého Pána a pokročila na cestě „konverze v pastoračním a misijním působení“, kterou František v Evangelii gaudium označil za program svého pontifikátu a která je naléhavou, neodkladnou nutností!“ uzavírá svůj text Vojtěch Novotný. Jak z výše napsaného vyplývá, jako Damoklův meč nad námi visí otázka, o jakou konverzi jde a jak a kdo bude toto pastorační a misijní působení vykonávat? Tři směrovky, o nichž nahlas přemýšlím, jsou tyto:

1. Jako teolog kultury si myslím, že by pomohla nabídka fundované, pravidelné katecheze dospělých ve farnostech, a to – nakolik je to možné – ve spolupráci křesťanských církví a odborníků ze souvisejících profesí a oborů včetně psychologické, psychiatrické a sociálně-zdravotní pomoci. Nedělní škola pro dospělé (lidi zevnitř i zvenku) jako první krok.

2. Jako teolog kultury po léta volám po zlepšení kulturní a religionistické obeznámenosti a hygieny, které mohou pomoci ve smířlivějším pohledu na druhé, a tím i na nás samé. To, proč se z křesťanství nestala „pouze“ další židovská odnož, spočívá také v tom, že jedna a tatáž skutečnost – tedy víra ve Vzkříšeného Krista – byla přijata a transformována lidmi různých kultur, jazyků, etnik a sociálního postavení.

3. Papež František při jedné příležitosti řekl, že „Maria je v církvi důležitější než apoštolové“. Vyvolal tím polemiku, ale chtěl jen zdůraznit, že ženský prvek v církvi není jen něčím dodatkovým, ale že je esencí samotné církve. Pro řadu lidí, říká František, je žena tím, „kdo myje nádobí a kdo je na světě proto, aby dělal nějaké konkrétní věci“. Překročit tíhu „buď-anebo“ pohledu na církev a svět by mohly pomoci ženy. Jejich statečnost, inteligence, modlitba a víra (které trvale oceňuje česko-římský teolog Karel Skalický) jsou tím, co nás může z nadhvězdných výšin dostat zpátky na zem a přestat vnímat mírovou, moderní, křesťanskou Evropu jako dobyté území. Moje zkušenost je, že tvrdého, do ideologie zahleděného člověka, vyléčí laskavé lidské objetí. U muže to bývá obvykle moudrá, zbožná, laskavá žena.

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.