Seznamka
Prof. Vojtěch Novotný
Autor: Univerzita Karlova v Praze
„To jsem ti chtěl říct, bratře otče. Ty nejsi briefingový typ… Cyrile, prosím tě: co chceš říct?“ Těmito slovy Cimrmanovy hry lze opsat to, co se mi přihodilo s textem Katolické aut-aut a katolické et-et. Soudím tak podle reakce Zdeňka Emingera. Rád to uznám a pokusím se svůj nezdar napravit tím, že ještě jednou vysvětlím, co jsem vlastně chtěl říct.
Rytířský myšlenkový styl
Zdeněk Eminger chápe můj text jako součást polemiky o knize Štěpána Smolena Cesta na Západ. Správně ovšem konstatuje: „Vojtěch Novotný neříká, na čí straně stojí.“ Neudělal jsem to. Neumím totiž takový postoj zaujmout. A do polemiky jsem se opravdu zapojit nechtěl. Odmítám diskutovat tak, že bych ze Smolena činil archetypálního a zástupně obětovaného představitele nežádoucího modelu katolicismu, stejně jako jsem dříve odmítal přistoupit na koncept „církve Halíků, Štampachů, Kolářů a Příhodů“. Nejsem slepý, ale takto o církvi uvažovat a mluvit nechci. Taková personifikace podle mne problémy nepojmenovává správně a nepřispívá k jejich řešení. Navíc mi svědomí velí, abych hovořil spíše se Štěpánem Smolenem nežli o něm. Proto jsem se s ním sešel, o knize s ním mluvil a předložil jsem mu k úvaze, čím podle mne může napomoci hlásání evangelia a jednotě církve. A pak, pokud už bych měl o jeho knize mluvit nebo psát, hledal bych v jeho díle co nejvíce kladného, prospěšného a snažil bych se o rozlišování toho, v čem jsou jeho kritiky oprávněné a v čem nikoli. Hledal bych, řečeno s Norbertem Schmidtem, „valéry meziprostorů“.
V tomto ohledu se hlásím k tomu, co mne příkladem i slovem učil o „rytířském myšlenkovém stylu“ Karel Vrána (srov. Můj poutnický příběh filozofie) a jím zprostředkovaný sv. Tomáš, „který nejenže nechává přijít ke slovu protivníka i s jeho odchylným, či přímo protichůdným názorem a s příslušnou argumentací, nýbrž ho sám uvádí, a to možná ještě lépe, jasněji a přesvědčivěji, než by toho byl sám protivník schopen“: „nechává promlouvat svého odpůrce, který se ukazuje výtečný co do formy, klidný, věcný a umírněný“. Týž sv. Tomáš a Karel Vrána mě učili: Je třeba milovat – to je vážit si, ctít – oba dva, jak toho, s nímž souhlasíme, tak i toho, s nímž nesouhlasíme, vždyť oba se namáhali v hledání a nalézání pravdy a oba nám v tom byli nápomocni. A konečně, Akvinský a Vrána mne učili: V jistém smyslu nezáleží na tom, kdo mluví, ale co říká a jak se to má s pravdou věci samé, neboť vše pravdivé, ať už to vyslovil kdokoli, vyřkl konec konců Duch svatý. On sám prosazuje onen „symfonický princip, který v pluralitě myšlenek hledá konvergentní jednotu pravdy“.
Mějte si mne za naivního, ale na základě těchto premis odmítám dělit církev na Benediktovu a Františkovu, Dukovu a Halíkovu, Kročilovu a Holubovu, Smolenovu a Schmidtovu a tak dále, sine fine dicentes. Mám své názory na některé konkrétní problémy a mám i své osobnostní preference a sympatie, ale nechci přistoupit na to, že církev dělí nedeklarované schisma, protože bych ho tím sám umožňoval (nemluvě o tom, že nejsem kompetentní k tomu, abych takový soud vynesl). Se Zvěřinou si myslím: „Věřit ve skutečnou církev znamená rvát se o víru v člověka i v Boha, věřit Bohu i člověku. Věřit, že tento hříšný člověk je zachráněný […]. Že tento slabý člověk je volán Bohem svatým a silným k veliké věci lidské i Boží. […] Církev se děje tam, kde hříšný člověk jedná jako vykoupený a kde jedná v církvi přítomný Bůh“ (Odvaha být církví). Zápolím proto o naději, že to, co mne pojí s bratry a sestrami i velmi rozličných a mně cizích spiritualit či mentalit a velmi rozdílných, pro mne kritiky hodných názorů, je podstatnější než to, co nás dělí. Je to totiž sám ukřižovaný Pán a jeho svatý Duch. Setkáváme i střetáváme se na základě jednoty, jež se vymyká naší moci. Je-li právě toto naděje ekumenismu a dokonce i mezináboženského dialogu, tím spíše to platí pro vztahy mezi katolíky navzájem.
Především se ale snažím o vždy hlubší porozumění Tomu, kterému jsem uvěřil; o to, abych se o jeho poznání dělil s druhými; a o to, abych poznával, dosvědčoval a ukazoval, co znamená následovat ho. Budu se tedy například snažit lépe porozumět tomu, v jakém smyslu Písmo hovoří o Bohu, jenž je právě tak láska, pravda, naděje, dveře a cesta jako válečník, soudce, pán a mstitel (abych si vypůjčil příklady, které Zdeněk Eminger klade proti sobě, ale které jsou v Bibli všechny vypovídány o jediném Bohu Staré i Nové smlouvy), a také se budu snažit pochopit a ukazovat, co to znamená pro plnost naší víry a jak se v ní můžeme setkávat, pokud si bude každý z nás ochoten svou představu o Bohu opravit. Představy o Bohu nás totiž dělí, ale Boží skutečnost nás spojuje.
Soudit budoucím soudem Božím
Eminger uvádí, že můj text „ani v detailech nenaznačuje, kde se na každodenní lidské úrovni nachází konkrétní prolnutí, chcete-li smíření, chcete-li kompromis mezi dvěma extrémy katolického pojetí světa“. K tomu bych podotkl, že jsem měl na mysli každodenní soustředění věřícího člověka na Pána; že jsem „extrémy katolického pojetí světa“ chápal jako důsledky popírání Ježíšovy jedinečnosti na straně jedné a Ježíšovy univerzality na straně druhé; že jsem hledal smíření v Pánu a v apoštolském způsobu života.
Celý můj text připomíná jednoduše to, že chceme-li posuzovat dění v současné církvi a ve společnosti, pak musíme mít na mysli především Ježíše Krista. Tedy toho, jenž je jeden, jediný a jedinečný jako člověk i jako Bůh sám a jenž je takto současně univerzálně významný a účinný v řádu stvoření i vykoupení. Je vtělený princip katolicity: všichni a všechno se k němu mohou vztahovat jako ke středu, kolem něhož se shromažďují. Právě tím je v síle Ducha utvářena katolická církev. Tento Ježíš je pak zosobněný Boží soud nade vším, a proto i kritérium, jež musíme mít před očima v lopotném úsilí o hledání svých cest. Pokud neudržíme v uvažování a jednání oba póly Kristovy skutečnosti – to, že on jediný je Pán, a to, že je Pán všech lidí – pak se mineme s tím, k čemu jsme jako křesťané povoláni. Nepřineseme světu vůbec nic nebo nic skutečně prospěšného.
Jako učedníci máme stát spolu s Kristem tam, kde se jeho jedinečnost a univerzalita stávají pro člověka životní cestou: na křižovatce Boží lásky k člověku „až do krajnosti“ a lidské lásky k Bohu „z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly“ (Jan 13,1; Mk 12,30). Tato smrtelně vážná krisis si pak žádá, abychom soudili sami sebe i svět budoucím soudem Božím a abychom skrze obrácení směřovali spolu se světem ke spáse. To znamená, že si máme osvojovat smýšlení Kristovo a v jeho světle máme pro sebe i pro druhé odlišovat v každé skutečnosti a v každé životní i dějinné události to, co je z „jediného pravého Boha“ (Jan 17,3) a co k němu směřuje, od toho, co ponechává člověka „bez naděje a bez Boha na světě“ (Ef 2,12). Uplatňováním zásady „všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě“ (1 Tes 4,21–22) máme zahlížet a rozpoznávat záblesky účinné přítomnosti Trojjediného a spolupracovat s nimi tak, aby se naplňoval Boží záměr skloubit všechno v Kristu (Ef 1,10).
Závěr
Možná, že to, co jsem uvedl v předchozích odstavcích, zní abstraktně či banálně. Zcela jistě to zní komplikovaně, protože se bohužel neumím vyjádřit prostěji. Je to ale, myslím, základní pravda a základní pravidlo pro způsob, jímž se máme každý den vztahovat ke světu, společnosti a církvi. Pravda a pravidlo, ke kterému se máme stále vracet. Vymyká se schematizaci. Žádá rozlišování založené na kontinuálním obrácení. A vede k apoštolskému způsobu života, který charakterizuje přimknutí ke Kristu i velkorysé upřednostnění toho, co prospívá vstupu evangelijní zvěsti do světa a různorodé jednotě církve, jejíž společný základ je položen mimo lidský dosah. Communio, jež Bůh ustanovil v Ukřižovaném, je mnohem hlubší a silnější, než si běžně připouštíme. Přesto o ně smíme a máme pečovat, protože počítá i s naší svobodou.
Proto jsem svůj příspěvek končil konstatováním, že se nemáme vyčerpávat v bojích mezi různými podobami jediné víry, ať už na poli liturgické praxe nebo na poli úvah o politickém katolicismu či kulturním boji. Zdá se mi zbytečné válku bojovně vyhlašovat nebo bojovně potírat. Alexander Solženicyn kdesi píše cosi v tom smyslu, že válka je mimořádnou manifestací každodenního zla, takže jejím opakem není mír, nýbrž svatost. Také pro mne je klíčová otázka, v čem tady a teď spočívá pravá, pravdivá a žitá víra – čili svatost – a jaká je její souvislost s apoštolátem. Odtud zvolání: „Kéž by byla i naše místní církev přitažlivá shodou s láskou svého Pána a pokročila na cestě "konverze v pastoračním a misijním působení"…“
Připomínejme si základní principy víry v Ježíše Krista a trojjediného Boha; promítejme je do svého posuzování a jednání; buďme umírnění, velkorysí a zanechme svárů a bojů; pamatujme na konkrétnost evangelia v úsilí o konverzi v pastoračním a misijním působení církve. Takto prostou věc jsem se snažil neobratně říci.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů.
