„Crha a Strachota krajem jdou“

Ilustrační foto: sochy sv. Cyrila a Metoděje ve stejnojmenném kostele v Olomouci - Hejčíně
Autor: Wikipedia.org / Opavjar / Creative Commons

Crha a Strachota? Jména nepříliš libozvučná a přitom tajemná, jako ze starých pověstí. Nejsem si jistá, jak by mi kdo odpověděl na anketní otázku, čí jsou to jména.

Mohla bych se ptát ovšem i jinak: Konstantin a Michael? Civilně znějící jména, která by mohla patřit našim současníkům. Kdo asi tak uhodne, že v obou případech jde o jedny a tytéž bratry, Cyrila a Metoděje?

Cyril, našimi předky zvaný Crha, k nám přišel jako Konstantin a prožil tak celý život. Teprve po vstupu do římského kláštera, na samém konci svých dní, přijal jméno Kyril, které nosil pouhých sedm týdnů, než zemřel. U mnišských jmen totiž bylo zvykem zachovávat iniciály původních křestních jmen – proto Konstantin-Kyril a Michael-Metoděj.

Cyrilův starší bratr se stal Strachotou díky nesprávnému překladu: řecké jméno Methodios bylo omylem vztaženo k latinskému metus – strach. Ve skutečnosti souvisí s nám dobře známým slovem metoda. Metoděj je tedy ten, kdo si počíná metodicky, vše si řádně promyslí. (Zde podivuhodně platí „nomen-omen“, Metoděj měl svou misii promyšlenou přímo geniálně). Objevila se dokonce teorie, že jméno se překládalo jako Přemysl a toto jméno přijal kníže Bořivoj, pokřtěný právě Metodějem. Tato domněnka nemusí být úplně absurdní, Bořivoj je totiž na rozdíl od legendárního Přemysla Oráče první historicky doložený český kníže a nedá se vyloučit, že jeho nové jméno přešlo na celou dynastii.

Staročeská jména slovanských věrozvěstů se s konečnou platností přestala používat v přípravách na velké jubileum v roce 1863 a jejich svátek, který se už od 14. století slavil devátého března, byl rozhodnutím papeže Pia IX. přesunut na pátý červenec. Byly v tom především praktické důvody: první červencový týden spadá do liturgického mezidobí a nekoliduje se zahájením žní. Není třeba našim předkům sahat do svědomí úvahami, nakolik v tom byla i snaha upozadit vzmáhající se oslavy Jana Husa. Dnes už vnímáme jen to, že bratři ze Soluně spolu s Mistrem Janem otevírají bránu letních prázdnin. Leckdo sice tyto červencové svátky vnímá jen jako dva volné dny (a nelibě nese, pokud vyjdou na víkend), pro Českou republiku jsou to ovšem významné státní svátky a pro římské katolíky památka soluňských bratrů znamená slavnost.

Cyril a Metoděj jsou nám v čase vzdáleni, přesto jsou nám podivuhodně blízcí. Vnímáme je totiž nejen jako slovanské věrozvěsty, apoštoly Slovanů (ve východních církvích už dávno mají titul „apoštolům rovni“) prohlášené za spolupatrony Evropy, ale můžeme je považovat i za ochránce všech putujících. Možná i trampů a čundráků – určitě by se proto neurazili! Vždyť přece „Crha a Strachota krajem jdou“. Kniha Miloslava Krista a Hany Gerzanicové představuje soluňské bratry jako poutníky. Asi proto, že v devátém století se putovalo poněkud drsně, byla jim přiřčena i drsná jména: Crha a Strachota, která nám dnes evokují vpravdě drsný úsvit našich dějin. Bratřím z makedonské Soluně musel náš kraj připadat značně nehostinný, místo měst hradiště obklopená lesy, nebo spíš pralesem, chladné podnebí, na které nebyli zvyklí. A navíc i pořádný kulturní šok: sice už měli zkušenosti a na moravskou misii se pečlivě připravovali, přesto ale museli být zaskočeni některými reáliemi našich praotců: kmenové zřízení, rozhádané rodinné klany s navzájem si konkurujícími božstvy, uctívání přírodních živlů, mnohoženství a krevní msta. Ale dva poutníci statečně procházejí celou Velkou Moravu a zanechávají stopy, které přetrvají věky.

Není třeba se pouštět do hlubokých úvah. Stačí si projít tak řečenou velehradskou hymnu, známou kancionálovou píseň Bože, cos ráčil. Na Velehradě bratři ze Soluně, Cyril a Metod hlásali nám spásu, ochranu skytli v církve svaté lůně, učili národ znáti ctnosti krásu. Věrozvěsti k nám sice přišli z křesťanského východu, kde už doutnalo napětí, které o dvě století později vedlo ke schizmatu, ale oni obhájili svou slovanskou bohoslužbu před papežským stolcem v Římě. Jejich programem byla vzdělanost, což se  v té době jevilo jako převratné. Nenařizovali, nýbrž vysvětlovali a dbali o to, aby liturgie byla srozumitelná. Dnes už nezjistíme, jaký byl jejich ritus, zda východní, v pravoslavném duchu, nebo latinský s liturgickými texty přeloženými do staroslověnštiny. Možná byl blízký tak zvané liturgii svatého Petra, která spojuje prvky byzantské i římské. Podstatné je, že jazykem rodným Boží chválu pěli, mateřskou řečí knihy svaté psali, získali láskou Kristu národ celý, život nám pro vše věky zachovali.

Jak už bylo řečeno, Cyril a Metoděj mohli být zaskočeni chladným podnebím, nekultivovaným krajem a „pralesními“ mravy obyvatelstva, ale už ne neustálými mocenskými boji a převraty. Na ty byli zvyklí i ze své vyspělé vlasti. Věděli, že se nevyhnou následkům politických střetů. Misie byla jejich volba. Vždyť si mohli zvolit klidný život v klášterním společenství. Opakované cesty do Říma „na koberec“ musely být nesmírně vyčerpávající. Mladší bratr obhájil v náročných disputací slovanskou liturgii. Na návrat na Moravu rezignoval jen kvůli těžké nemoci a na posledních padesát dnů svého života se stal mnichem Cyrilem. Metoděj svou svatost osvědčil mimo jiné i tím, že na Moravě vytrval až do své smrti, navzdory intrikám a podrazům všeho druhu, znevažování svého díla a snahám o fyzickou likvidaci.

Pátého a šestého července tedy v kalendáři spolu sousedí dvě tradice: cyrilometodějská a husitská. Jan Hus nám byl totalitní školou prezentován jako nesympatický předchůdce socialistické revoluce. Jeho kněžství se režimním ideologům kamsi vytratilo. Přitom byl zrovna tak zbožným knězem jako Cyril a Metoděj.  Rozdíl je v tom, že oni se nevešli do žádné režimní škatulky. Ani při usilovné snaze jim nemohla být přiřknuta role osvětových pracovníků nebo exponentů Byzance.. Snahy komunistického režimu přivlastnit si Velehrad vyzněly trapně a cyrilometodějská tradice se nestala základem pro „národní“ církev. Kolik to bouří nad vlastí se sneslo, o život bylo zápasit nám v boji, mohutné sídlo Svatopluka kleslo, Velehrad víry bez pohromy stojí. Příznačné je, že nechvalně proslulý Zdeněk Nejedlý cítil cyrilometodějskou tradici jako překážku. Bál se jejího spirituálního náboje a došlo mu, že soluňské bratry, apoštoly Slovanů, si nikdo neochočí.

Léto je obdobím putování, ať už se jedná o poutní místa nebo toulky krajinou, vždycky je to cesta za hranice všedních dní. Možná, že kdesi na obzoru, tam, kde se nebe dotýká země, zahlédneme patrony všech putujících a hledajících a hned nám bude dobře u srdce. Protože Crha a Strachota krajem jdou.

Hana Farná je lékařka, stálá spolupracovnice redakce.