Seznamka
Ilustrační foto
Autor: americamagazine.org
„Chceš-li být knězem, tak lži!“ – Toto měla být pointa v komediálním dramatu „Mass Appeal“ napsaném americkým katolickým dramatikem Billem C. Davisem. První inscenace byla v roce 1980 a o čtyři roky později byla hra také zfilmována.
Ve filmové verzi hraje Jack Lemmon otce Tima Farleyho, populárního faráře bohaté farnosti v Connecticutu. Je to přátelský a pohodový typ kněze, jehož homilie jsou koncipovány opatrnicky, aby nekladly nároky a nepřipravovaly jeho štědré farníky o pohodu.
Otec Farley jezdí v novém modelu Mercedes-Benz, miluje víno a skotskou a tráví dny volna na dostizích. Je „pokládán za jednoho z nejlepších kněží“ v diecézi. Jednoho dne je požádán, aby dělal mentora Marku Dolsonovi (Željko Ivanek), silně idealistickému mladému diakonovi, kterému hrozí, že nebude vysvěcen na kněze, protože porušoval řád v kněžském semináři.
Markův hlavní delikt spočívá v tom, že se rozhodně postavil za dva seminaristy, kteří byli vyloučeni pro podezření z homosexuálního vztahu, a rektor semináře (Charles Durning) začal Marka podezírat, že je také gay. Otec Farley, který malé zbožné lži pro dobro své farnosti říká dennodenně, proto Markovi radí, ať o své sexualitě neříká pravdu, pokud se chce stát knězem, po čemž mladý muž hluboce a bytostně touží.
„Pokud si můžeš dovolit nebýt knězem“ – varuje ho Farley – „mluv pravdu. Pokud ale chceš být knězem, tak lži“!
Prolhanost v klerikální kastě
Během posledních několika měsíců a právě i v posledních pár dnech se mi tato replika vybavovala znovu a znovu. Ano, člověk je v pokušení ji pozměnit a říct: „Pokud chceš být biskupem, a zvláště kardinálem, tak lži.“
Sexuální zločiny páchané kněžími a biskupy a jejich kriminální zakrývání členy kléru všech stupňů ukázaly, že lhalo nemálo mužů duchovního stavu. Někteří, jako Theodore McCarrick, vybudovali, zdá se, celou svou kariéru na tom, že neříkali pravdu nebo alespoň ne celou pravdu.
Zejména v zemích, kde je odhalování tzv. „krize zneužívání“ stále ještě na postupu (tj. na většině míst), jsou katolíci zmateni a rozzlobeni. Uvažují, kolik další špíny vyjde ještě na světlo a u kolika dalších vysoce postavených duchovních se ještě ukáže, že jsou násilníci a lháři.
Poslední nechutnou ranou byla série odhalení ohledně Michaela Bransfielda, totálně zdiskreditovaného bývalého biskupa jedné katolické diecéze v chudém státě Západní Virginie. List Washington Post zveřejnil 5. června skandální odhalení, že biskup Bransfield, který je vyšetřován kvůli sexuálnímu obtěžování kněží a seminaristů, vynaložil 350 000 dolarů z diecézních fondů na dary vysoce postaveným kardinálům a mužům, které údajně obtěžoval.
Jedním z hlavních příjemců jeho hanebných darů byl McCarrick, který v roce 2004 dopomohl Bransfieldovi k biskupskému jmenování. Tento bývalý kardinál stál v čele washingtonské arcidiecéze, ve které Bransfield sloužil v letech 1980–2004 v bazilice Národní svatyně Neposkvrněného početí (National Shrine of the Immaculate Conception).
Mezi další příjemce Bransfieldových velkorysých finančních darů patřili kardinálové Donald Wuerl (nedávno odešel do důchodu) a Timothy Dolan (New York), stejně jako arcibiskup William Lori z Baltimoru.
Biskup Bransfield daroval peníze také třem Američanům s mocným postavením v Římě – kardinálu Raymondu Burkemu a už zemřelým kardinálům Bernardovi Lawovi a Edmundu Szokaovi.
Značné peněžní dary od tohoto biskupa obdrželi také dva vatikánští diplomati, když sloužili jako papežští nunciové ve Spojených státech – pozdější arcibiskup Pietro Sambi a nyní notoricky známý arcibiskup Carlo Maria Viganò.
Všechny cesty vedou do Říma
Jedno z nejznepokojivějších odhalení v článku ve Washington Post, který je založen na ověřených právních dokumentech, je skutečnost, že biskup Bransfield dal dva dary v hodnotě 29 000 dolarů prefektovi Dikasteria pro laiky, rodinu a život kardinálovi Kevinu Farrellovi.
Farrell dostal své místo ve Vatikánu v srpnu 2016 poté, co sloužil devět let jako biskup v Dallasu. Předtím byl však knězem ve Washingtonu a nakonec se stal jedním z McCarrickových pomocných biskupů (2001–2007). Bransfield dal Farrellovi téměř 30 tisíc na renovaci jeho vatikánského bytu.
Někteří z těchto kardinálů a biskupů prohlašovali, že byli jen naivní a že se neprovinili přijímáním úplatků. Většina ale neřekla nic a nikdo z nich, kromě arcibiskupa Loriho, který dohlíží na vyšetřování Bransfieldova případu sexuálního obtěžování, tohoto zdiskreditovaného biskupa dosud neodsoudil ani se nezavázal finanční prostředky vrátit.
To se vůbec nikdo z těchto biskupů a kardinálů nepozastavil nad tím, kde vzal Bransfield všechny tyto peníze? Zamyslel se někdo z nich nad tím, zda nemá Bransfield při posílání hotovosti postranní úmysly? Nebo že by pro ně mohlo být neetické takové peníze přijmout?
Někdo by mohl být pokoušen dobromyslností, aby si namlouval (nebo v to přinejmenším silně doufal), že Bransfieldovo jednání byl osamocený čin jednoho biskupa, jakýsi zcela ojedinělý případ, který rozhodně nesvědčí o tom, že by takové pokusy kupovat si přízeň byly v hierarchii a kléru obecnou praxí.
Avšak silnější je jiné pokušení, podporované historickými fakty a hlubokým znechucením z hierarchie, které způsobily skandály sexuálního zneužívání a jejich tutlání. Je to pokušení rozpoznat v tomto korupčním vzorci a v této prolhanosti rozšířenější a typičtější chorobu zkaženého klerikálního systému.
Už se to jednou stalo
Nenechte se mýlit, není to jen „americký problém“. Můžete se vsadit o svatopetrský haléř, že se to děje stále a po celém světě. Koneckonců pokusy o nákup vlivu a církevních úřadů se porůznu vyskytovaly od založení raně křesťanského společenství (srov. Sk 8,18–25).
Příběhy o kardinálech, o kterých panuje přesvědčení, že si svůj kardinálský klobouk „koupili“, jsou v Římě pověstné. A ty o prelátech s purpurovou klerikou, kteří použili své vlastní peníze nebo peníze druhých, aby ututlali svá pochybení, jsou známější, než by většina lidí v „provinciích“ mohla vůbec tušit.
Jeden z nejčerstvějších případů, který získal publicitu, se týkal přestavby rezidence kardinála Tarcisia Bertoneho, státního sekretáře státu Vatikán za Benedikta XVI. a krátce i za papeže Františka. Po odchodu do důchodu v roce 2013 tento salesiánský kardinál vysolil téměř 400 000 dolarů na renovaci dvou velkých střešních bytů ve Vatikánu, které si propojil jako svůj domov pro důchodce.
Sporné se to stalo jen proto, že se zjistilo, že stavební firma za projekt vydala dvě faktury a druhou fakturu zaplatili dva funkcionáři z dětské nemocnice Bambino Gesù. Oba dva byli nakonec obviněni ze zpronevěry.
Bertone popřel, že by o peníze žádal, ale jako gesto dobré vůle této dětské nemocnici daroval asi 170 000 dolarů, aby pomohl pokrýt ztrátu. Opravdu zvláštní ovšem na celé věci bylo, že to vypadalo, že se nikdo nepodivuje, kde vzal kardinál všechny ty peníze. Pocházel ze skromné rodiny a většinu předchozího života strávil v řeholním řádu, což znamená, že přijal slib chudoby.
Když se stal v roce 1991 biskupem, nebyl už sice tímto slibem dále vázán, nicméně platy ve Vatikánu nejsou tak vysoké, dokonce ani platy kardinálské. Evidentně měl nějaké štědré přátele a dobrodince.
Sex a peníze
Jeden můj kamarád kněz předpovídal před asi patnácti či více lety, že příští velký skandál či krize v církvi bude finanční povahy. Nemluvil ale o věcech jako úplatkářství nebo kupování si přízně, jak jsme to viděli v Bransfieldově případu. Neměl na mysli ani zpronevěru či odklánění prostředků ze sbírek. Mluvil spíš o finanční neobratnosti průměrného kněze ve farnosti a o klerikálním systému, který dává „Otci“ na zodpovědnost všechno, dokonce i toky farních peněz. – Nedbalost z nepozornosti.
Onen kněz tvrdil, že bude možno snadno zdokumentovat, jak biskupové stále překládají takovéto finančně negramotné pastýře z jedné farnosti do druhé. Typický vzorec je, že je takový klerik ustanoven do farnosti, která má v bance peníze, aby ji zanechal ve velkých dluzích, když ho o šest či dvanáct let později přesunou na jiné místo. A tam se vzorec opakuje.
Můj kamarád kněz řekl: „Jediná věc, která rozčílí katolíky skoro tolik, jako když se dozvědí, že biskup kryl kněze predátora, což mohlo skončit sexuálním zneužitím jejich dětí, je, když se dozvědí, že biskup protáčí po farnostech kněze, kteří mrhají jejich peníze.“
Toto je též jednou z forem nepoctivosti. Asi však nejde primárně o následek zlé vůle, i když zneužívání sexu a peněz může být silné pokušení i pro muže s kolárkem. Problém s množstvím skandálního chování, jakého jsme svědky mezi kleriky, má kořeny v „klerikalismu“, jak tvrdí papež František.
Jen díky Bohu má katolická církev tolik dobrých a čestných kněží, kolik jich má. Určitě totiž vyžaduje heroismus být dobrým člověkem ve zkaženém a narušeném klerikálním systému, kde „Otec ví všechno nejlépe“ a od lidí se očekává, že udělají, co se jim řekne.
Toto je ovšem také lež a čím dál tím méně katolíků tomu ještě věří.
Z anglického originálu, který vyšel na La Croix International přeložil Jiří Pavlík.
