Je agnostik stydlivý ateista, nebo stydlivý věřící?

Publicista a starokatolický duchovní Jan Jandourek
Autor: Archiv autora

Agnosticismus je, přísně vzato, doktrína, že lidé nemohou vědět o existenci čehokoli, co je mimo jevy získané z vlastní zkušenosti. Někdy se zaměňuje se skepticismem, což je poněkud zkreslující užití tohoto pojmu. 

Protože pojem do veřejného užívání zavedl Thomas Henry Huxley (1825 –1895), britský biolog a hlasatel darwinovské evoluční teorie, bude užitečné se přidržet jeho chápání. Podle něj je agnostický přístup protikladem ke "gnostickému" přístupu, který je podle něj patrný v církevní historii.

Huxley píše: Když jsem dosáhl intelektuální zralosti a začal jsem se ptát, zda jsem ateista, teista nebo panteista; materialista nebo idealista; křesťan nebo volnomyšlenkář, zjistil jsem, že čím více jsem se naučil a reflektoval, tím méně byla odpověď připravena; až jsem nakonec jsem dospěl k závěru, že jsem nebyl spolupachatelem ničeho jmenovaného, kromě toho posledního. Jedna věc, na které se většina těchto dobrých lidí shodla, byla tou jedinou věcí, kterou jsem se od nich lišil. Byli si jisti, že dosáhli určité „gnose“ - více či méně úspěšně vyřešili problém existence; zatímco já jsem si byl zcela jistý, že já nikoli, a byl jsem silně přesvědčen, že problém je neřešitelný.“

Podstata Huxleyho agnosticismu neznamenala vyznání nějaké naprosté nevědomosti, spíše říkal, že to není kredo, "ale metoda, jejíž podstata spočívá v důsledném uplatňování jediného principu“, totiž následovat rozum tak daleko, jak je to možné. Pak, když jsme udělali, co bylo v našich silách, můžeme vyznat svou nevědomost. 

Tento princip, aplikovaný Huxleym na základní křesťanská tvrzení, vede k charakteristickým skeptickým závěrům. Podle něj třeba by trochu víc kritického rozlišování vedlo k tomu, že by se kánon apokryfních knih významně rozšířil.

Sledovat dál detaily tohoto myšlení by bylo momentálně zbytečné. Můžeme zůstat u toho, že jsou lidé, kteří nepopírají lidskou schopnost poznání a ani jeho otevřenost poznávat stále nové věci, jsou ale skeptičtí, pokud jde o poznání věcí, které se netýkají naší smyslové zkušenosti. Ta skepse se vynořuje celkem pochopitelně, protože ti, co tvrdí, že vidí za hranice fyzického světa, se dost liší v tom, co se tam podle nich vyskytuje. 

Agnosticismus je stydlivý ateismus, tvrdil Bedřich Engels. To je ovšem vyjádření, které můžeme i obrátit. Kdyby někdo v době režimu, který byl vybudován i na myšlenkách Marxe a Engelse, říkal, že je agnostik, a nepřihlásil se jasně k „vědeckému světovému názoru“ a „vědeckému ateismu“, byl by zřejmě podezřelý ze stydlivé náboženskosti.

Ať už je agnosticismus předpeklím nebo přednebím čehokoli, jednu zkušenost, kterou mnoho lidí má, zachycuje. Pokud na nějakou otázku nemůžeme během celého života najít odpověď, je možná třeba si položit jinou otázku. Totiž, jestli ta otázka je správná. Nebo jestli nehledáme typ odpovědi, jaký nemůžeme dostat.

Řešit problém, jestli Bůh je, nebo není čistě intelektuálně, celkem k ničemu nevede. Za staletí si lidé vypracovali dobré argumenty pro obojí tvrzení. Stejně jako mnoho argumentů špatných. Držme se ale těch lepších.

Několikrát jsem narazil v diskusích pod tím, co jsem napsal, na připomínku rozdílu mezi vírou a náboženstvím. Já vím, o čem ti lidé mluví. Je tady skutečně možné rozlišení mezi náboženstvím jako něčím, co člověk vytváří jaksi zezdola nahoru a je to jeho dílo, a vírou, která přichází "shora", odjinud, je darem, je milostí, nedá se navodit lidskou činností, dá se jí jenom lidskou činností bránit. Omlouvám se za zjednodušení.

Ačkoliv toto rozlišení znám, nepoužívám ho, protože pak bych musel řešit jinou otázku, totiž jak to víme. Jak víme, že to, co považujeme za milost, není v posledku náš vlastní výtvor?

Existuje celá řada historek o lidech, kteří prožili náhlé obrácení. Struktura takových vyprávění je v zásadě vždycky stejná. Někdo žil v bahně hříchu, utápěl se v alkoholu, hrál karty, kradl a tak všelijak podobně. Pak náhle, při procházce v lese nebo za nočního bdění, prožil náhlý závan něčeho, co považoval za zásah Božího Ducha, a prožil pocit božské přítomnosti. Neodpovídá to ničemu z toho, co bylo předtím, jak dotyčný myslel, jak žil, co cítil (kromě snad stavu nespokojenosti s tím, jak se s ním věci mají). Pak najednou takový zlom.

Jsou tu však jiní lidé, kteří sami sebe považují za věřící, a nikdy takový zážitek neměli. Možná by ho i chtěli mít, protože svoji víru považují za poněkud vyprahlou, a k člověku patří, že by rád prožil něco hlubokého a otřásajícího, ale žádné hlasy z planoucích ohňů se nekonají a musí si vystačit s tím, co mají. Trochu jim to vadí, ale ne zas tak moc.

Není žádný pevný bod nebo vnější prostor, kde bychom se mohli postavit a uznat naši víru jako „objektivně pravdivou“.

Agnostici patří (zřejmě) k tomu typu lidí, kteří by chtěli buď racionální důvod, nebo emoční prožitek (nebo při jisté neskromnosti nejlépe obojí), ale nic z toho nemají. Nějaký „důkaz“ Boží existence by pro ně vždycky postrádal to, co důkaz má mít, totiž zřejmost. Důkazy se dají poněkud obejít tím, že se mluví o „cestách“, jak to prozřetelně dělal svatý Tomáš Akvinský, ty ale přijdou agnostikovi jako nikam nevedoucí.

Pokud jde o prožitky, ty se dají vždycky nějak psychologicky vysvětlit. (Když nevíme, co to je, tak to pojmenujeme.) Třeba tak, že v lidském nevědomí se vyskytují relativně izolované prvky, které si tam skrytě plují, a jedinec o nich neví. Může se pak stát, při nepatrném a banálním podnětu, že bublina vyplave na povrch a praskne a její obsah se dostane ven a jedinec si ho uvědomí a je jím opanován.

Pokud by existovalo nějaké spirituální poradenství pro agnostiky a pokud by tito lidé o něco takového měli vůbec zájem, bylo by snad dobré jim doporučit, aby změnili otázku. Ať se neptají, jestli Bůh existuje. Ať opustí terminologii, která jim může být cizí a jež je konec konců cizí i mnoha věřícím. Víra není přesvědčení o skrytých věcech, které nevidíme a nemůžeme ověřit. Je to vztah, a to i v biblickém slova smyslu.

Ať vyjdou z toho, co znají. Ať se zabývají, když už kolem tématu spirituality dobrovolně krouží, třeba tím, jak je záhadné, že existuje ve vesmíru něco jako lidské vědomí, že vůbec víme, že jsme.

Ať uvažují o tom, že činy mají následky a že viditelné formy pomíjejí a že pomíjejí i myšlenky a myšlenkové systémy. Že všechno je povoleno, ale ne všechno prospívá. Ať uvažují o tom, kde byli, než byla počata jejich babička a dědeček.

Znamená to tedy spokojit se s banálním tvrzením, že „je něco nad námi, ale přesně nevíme, co to je“? Předně je třeba si uvědomit, že to tvrzení není banální, protože tak nějak to je. Pokud někdo připustí, že něco je možné, není daleko od toho, aby jednou dospěl k tomu, že tomu tak skutečně je.

Učebnicové kategorie se v praxi komplikují. Albert Camus hovoří o věřících ze slabosti a věřících ze síly. Stejná výpověď by se dala pronést i ateistech. Nevěřit se dá odvážně, když chce někdo osudu čelit sám, stejně jako méně odvážně, když nechce čelit tomu, jaké komplikace by mu víra mohla přinést. U agnostiků bychom mohli zavést kategorie lenivý kontra neklidný. Ten jeden se s hledáním nechce namáhat, ten druhý hledá do vyčerpání sil a pořád nenachází jistotu. Výsledek je stejný jen zdánlivě.

Prozkoumat oblast agnosticismu by bylo stejně zajímavé, jako se zabývat náboženstvím a ateismem. A zřejmě i užitečné, protože se objevuje i typ „křesťanského agnosticismu“, kdy se někdo za křesťana považuje, ale některými články oficiální věrouky si není jistý. To už by bylo téma na jinou úvahu.

Autor je sociolog, publicista a starokatolický kněz.