Běda vám

David Beňa
Autor: Daniel Kvasnička

„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: ‚Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.‘

Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kdo zabíjeli proroky. Dovršte tedy činy svých otců! Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu?

Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo,

aby na vás padla všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše, syna Barachiášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem.

Amen, pravím vám, to vše padne na toto pokolení. Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, váš dům se vám ponechává pustý.

Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: ‚Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.‘““

Matouš 23:29-36

„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci,“ říká Kristus na adresu duchovních vůdců své doby. A do srdce kdysi pokřtěných národů tak vnáší trvalý neklid: Neslouží moc, a zejména moc duchovní, pokrytecky jen sama sobě? Nevisí i nad námi Boží soud?

I

Ježíš navazuje na starozákonní tradici. Jmenuje Zacharjáše, který se podle 2. knihy Paralipomenon „postavil lidu“, když Boha nahradil bůžky, když místo mocného Stvořitele uctíval síly přírody. Zmiňuje proroky; vzpomeňte na Samuela, Nátana či Jeremjáše, kteří lidu, králům i kněžím připomínali: že když zotročují slabé, zrazují Boha, který Izraele vyvedl z otroctví. Navazuje na Šifru a Púu, porodní báby, které se bály Boha, takže se nebály porušovat faraónovy zákony. Na otce Abrahama, který opustil vlast i rodinu, protože ho zavolal Bůh.

Starověký svět vesměs nic takového neznal! Egyptské, perské, římské vrchnosti různými způsoby splývaly s božstvy. Neposlušnost vůči pozemským zákonům byla rebelií vůči Nebesům. I takový Sókrates, neprávem odsouzený k smrti, se odmítl vzepřít vůli obce. Dala mu přeci – říká - rodiče, život, chléb a vzdělání. „Vlast je třeba ctít,“ vysvětluje v předvečer smrti příteli Kritónovi, „a hněvá-li se, máme jí ustupovat a chlácholit ji více nežli otce a buď působit na změnu jejího mínění, nebo dělat, cokoli poroučí (…) tak je spravedlivo…“ U izraelských proroků je „spravedlivo“ něco jiného! I v Bibli lidé trpí bezprávím a vadným právem; ale vzpírají se a dovolávají se práva Božího! A to nejen proti mocným; někdy i proti Všemohoucímu! (Vzpomeňte na žalmy.) Ostatně proto je Izrael „Izraelem“, tzn. přeloženo „tím, kdo zápasí s Bohem“. 

V této kritické tradici Kristus řekl: „Běda vám, zákoníci a farizeové“. A křesťanskému světu tak dal do vínku zvyk – právo? úkol? - ozvat se, pokud se lid či mocní vzpírají pravdě. Tomáš Akvinský a Luther i Kalvín (ale nejen oni) budou proto mluvit o právu na odpor proti tyranské vrchnosti. Pozdně romantický básník David Thoreau napíše o „Občanské neposlušnosti“ (spisek patří k povinné četbě amerických školáků); a kazatel Martin Luther King odmítne dodržovat rasové zákony. Hus vyzve kolegy kněze ke skromnosti; a moderna zadští na duchovenstvo coby profesi (Nietzsche tím proslul, ale i Masaryk řekl svoje). Ano (omlouvám se, kolegové), Kristova slova míří potenciálně nejprve na nás, dnešní „zákoníky“, učitele a pastýře církve! Filozof Kierkegaard popsal, jak by kázání k dnešnímu evangelnímu čtení mělo znít: „Sbor se shromáždí; před dveřmi kostela se pomodlí; zazpívá chorál. Pak vystoupí farář na kazatelnu, vezme Nový zákon, vzývá Boží jméno a přečte sboru nahlas a zřetelně předepsané místo. Pak musí ztichnout a pět minut stát mlčky na kazatelně. Pak může odejít.“

II

Měl bych mlčet. Dovolte mi přesto přidat ještě několik slov. Ježíš míří na určitý projev moci; zdánlivě nevinný, ba užitečný, ovšem záludný. Míří (a teď se omlouvám všem, milé sváteční shromáždění) na sváteční pěstění a domestikaci prorockého odkazu: „Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: ‚Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.‘ Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kdo zabíjeli proroky.“ Kristus míří na ty, kteří vědí, co proroci předkům vytýkali; kteří s jejich kritikou souhlasí (ve slušné společnost nelze jinak); kteří o ní umí zahovořit (jako já teď); sejdou se k památce jejich mučednictví (jako my), ozdobí hrobku, položí věnec… A mají úkol za splněný! 

Kristus míří na pokrytectví, míří na opium sebeklamu: To když si člověk vystačí se slavnostní pietou; a zbožnost všedního dne odsune vždy na zítřek. To když pokání nahradí dojetím či sebelítostí; dobrý čin dobrým názorem; trpělivou víru morálním rozhořčením; účinnou službu rituálem či niterností. To když se cítí povznesen nad zápasy mučedníků, nad jejich neotesanosti a omyly. To když o Kristových mučednících umí mluvit, ale sám pro Krista už s kůží na trh nepůjde… 

Je klamné, jakkoli konejšivé, mít za to, že když přikyvujeme Husovi, budeme tím pádem už „národem Husovým“; a když odsoudíme jeho soudce, že neuděláme - že neděláme - podobné chyby, že se nedopustíme - že se nedopouštíme - podobných zrad. Nebo jsme manželku vždy vyslechli? Neukřičeli jsme své děti? Dali jsme si práci se sousedovými argumenty? A obecněji: neslouží národní (ale i církevní) svátky - zrovna ty mučednické a svědecké – občas jako prášek na spaní („my národ Václavův a Husův víme své“)? Nezapřahají disidentské hlasy před káru nekritické moci? Neposilují v nás pocit výlučnosti, agresivitu vůči dnešním kritikům? 

III

Milí přátelé, omlouvám se za nesváteční tón! Ten staletý neklid mi také není příjemný. Člověk snadno míří vedle, zahradí atmosféru moralínem. Ve vzduchu ale - na závěr - visí vážná otázka: Co se po nás chce? Co po nás Kristus chce? Co pro nás chce? Říká, četli jsme: „Hle, proto vám posílám proroky, učitele moudrosti i zákoníky…“ A svým současníkům ironicky dodává, že tak alespoň dostanou příležitost dokončit dílo předků: že vyslané „proroky, učitele moudrosti i zákoníky“ zabíjí či odmítnou. A svolají tak na sebe Boží soudy takříkajíc nade vším pokrytectvím světa. S Ježíšovými slovy visí ve vzduchu zneklidňující otázka: Jak je tomu s Božími soudy dnes? Jak je tomu s námi, s dětmi svých předků? Jsme lepší? Anebo nám – zrovna nám farářům a českým křesťanům – Bůh nechal už jen ty pomníky a věnce? Nevydal nás napospas sebeklamu, společenské nadbytečnosti, nesrozumitelnosti, vlastní hněvivosti a rozkolům?

„Posílám vám proroky a učitele moudrosti i zákoníky,“ říká Kristus; a vznáší tak onu kritickou otázku, ale obnovuje i naději! Naději, že nám ještě může otevřít novou budoucnost. Že totiž jeho posly můžeme ještě přijmout i jinak: To když budeme mít uši otevřené vůči Kristovu evangeliu; vůči hutným, neskladným slovům biblických proroků; ale i vůči všelijak nedokonalé výuce dnešních „zákoníků“ (ano i nás, učitele Písma, světe div se, Kristus ještě posílá). Ještě trvá naděje, že Boží pravda může mezi námi platit víc než sváteční dojetí; že z dobrých úmyslů se ještě urodí i dobré činy; že na odkaz mučedníků nejen hrdě vzpomeneme, ale že se nad ním třeba taky v pokání polekáme sami sebe… Četli jsme Kristovo slovo; a tak trvá naděje, že si mezi námi najde věrné posly a trpělivé svědky.

Nezbývá, než prosit, milí přátelé: Pane Ježíši, buď nám milostiv. Nevydej nás sebeklamu, ale svým slovem nás vyveď na čerstvé povětří pravdy. Svým tělem a svou krví nás posvěť a zmocni k životu. Amen.

Text zazněl jako kázání na svátek mistra Jana Husa.