Seznamka
Obálka knihy
Na téma osobního rozvoje a životního stylu vychází kvanta knih. Většinou se soustřeďují na člověka a jeho sebezdokonalení, ale bez vazby na Boha. Náboženská literatura píše o vztahu k Bohu a Kristu, ale už méně řeší praktické otázky jako práci, zdraví, peníze, mezilidské vztahy. Spojit obojí se podařilo americkému jezuitovi Jamesu Martinovi v knize Jezuitský návod (téměř) na všechno. Kniha vychází z ignaciánské spirituality, z odvážného a kreativního čtení Bible a velkých teologických autorů.
Nenajdeme v ní řešení všech ani téměř všech problémů, jak by mohlo z názvu vyplývat, ale dozvíme se, jak hledat Boha úplně ve všem. Ignaciánská spiritualita považuje za důležitá nejen duchovní témata, eucharistii, Písmo, modlitbu, svátosti, ale také ostatní oblasti života, k nimž patří vztahy, přátelství, sexualita, práce, peníze, volný čas, sport, kultura, politika, příroda. Autor knihy původně studoval ekonomiku a podnikání a pracoval v nadnárodní firmě, ke kněžství a řeholnímu životu přišel oklikou. Zná tedy problémy lidí žijících ve světě. Vtipně a přímočaře promýšlí různé otázky a životní témata, přičemž vychází z vlastní životní zkušenosti. Život Ignáce z Loyoly je mu i dnes vzorem, který lze následovat a převést do nových podmínek. Nelibuje si v mystice a vysoké teologii, ale ukazuje, jak o víře poučeně a dialogicky přemýšlet.
Princip jezuitské spirituality objasňuje hned první kapitola. Spiritualitu obecně lze definovat jako vztah s Bohem a most vedoucí k němu. Každá spiritualita zdůrazňuje jiný aspekt a na cestu k Bohu nabízí svůj vlastní přechod. Jezuitská spiritualita se neuzavírá mezi stěny kostela, ale zahrnuje i praktický rozměr. Přesvědčil se o tom ještě jako začínající novic sám autor, když se chystal k duchovnímu rozhovoru se zkušeným jezuitou Davidem Donovanem. Těsně před tím obdržel znepokojující zprávu z domova. Když mu jezuita položil otázku, jestli uvedl všechno, James si nebyl si jist, zda do duchovního rozhovoru patří rodinné problémy. D. Donovan mu k tomu řekl: "Nelze zavřít část života do krabice, odložit na poličku a tvářit se, že tam není. Musíš tu krabici otevřít a důvěřovat Bohu, že ti pomůže zjistit, co v ní je."
Dalším znakem jezuitské spirituality je kontemplace v činnosti. Ignác doporučoval spolubratrům, aby si našli čas na modlitbu, ale také aby žili aktivním životem. Většina čtenářů nemůže opustit zaměstnání a jít se modlit do ticha kláštera. Mohou se však stát aktivními lidmi s kontemplativním a meditativním postojem k světu. Důležitou část jezuitské spirituality představuje spiritualita Vtělení, což znamená umět nacházet Boha v každodenních událostech našeho života. Nezbytným prvkem jezuitské spirituality je hledání svobody a indiference - nevázat se na bezvýznamné věci, nezaměřovat se jen na jeden aspekt života, ale dokázat se odpoutat. Pouze tak se staneme tím, kým máme být.
Druhá kapitola pojednává o hledání Boha. Autor uvádí šest cest k Bohu, z nichž každá má svoje klady i zápory. Můžeme se octnout i na více cestách současně. Kromě cesty víry existuje také cesta návratu, objevování, nezávislosti. Dokonce i cesta nevíry může být cestou k Bohu. Ignác hlásal, že Bůh komunikuje s lidmi přímo - skrze jejich pocity, touhy, prožitky. Dnes na této myšlence neshledáváme nic zvláštního, ale sv. Ignácovi tenkrát způsobila problémy s inkvizicí. Upadl do podezření, že neuznává institucionální církev. Bůh však církev převyšuje, nelze ho zavřít mezi stěny kostela.
Další kapitola se zabývá úlohou touhy v duchovním životě. Slovo touha má v náboženských kruzích negativní nádech. Většinou si pod tím představíme touhu po sexu nebo majetku. Ale právě skrze naše touhy k nám může promlouvat Bůh a ukazovat nám cestu. Pocity nenaplněnosti, prázdnoty, neúplnosti, nespokojenosti mohou vést k pozitivním životním změnám. Proto je dobré si svých tužeb všímat. Všechny vycházejí z nejhlubší touhy v našem nitru, z touhy po Bohu. Právě v tomto prostoru se Bůh chce s námi setkat. Autor vypráví, jak vstupoval do noviciátu s názorem, že pro navázání kontaktu s Bohem musí něco udělat. Až později pochopil, že Bůh se chce s námi setkat tam, kde zrovna jsme a jací jsme. Žádá sice obrácení a změnu života, ale setkání s námi neodkládá. Není tedy důvod čekat na jinou vhodnou situaci, třeba až se naučíme lépe modlit.
Kapitola o zpytováním svědomí ukazuje způsob, jak objevit Boží přítomnost v našem životě. Zpytování svědomí neznamená jen zaměření na hříchy, ale zpětný pohled na uplynulý den, jak v něm Bůh působil. Mnohem více než zpětný pohled na náš den představuje modlitba. O tom pojednává následující kapitola Začínáme se modlit. Odpovídá na otázku, co má dělat člověk, který už Boha potkal. Stejným hledáním prošel i autor, když ve svých 26 letech začal uvažovat o vstupu do řádu. Na duchovních cvičeních mu uložili úkol popřemýšlet o tom, kdo je vlastně Bůh a kým je pro něho Ježíš. James se snažil vymyslet odpovědi na co nejvyšší teologické úrovni, když ho najednou zaskočila myšlenka, že Ježíš je přítel. Obával se, jak na to bude jeho duchovní doprovázející reagovat, co když mu řekne, že se na jezuitu nehodí. Ten však k jeho překvapení konstatoval: "Myslím, že jsi se právě začal modlit." Do té doby se obracel na Boha jen tehdy, když od něho něco chtěl, mechanickým opakováním Otčenášů a Zdrávasů. V té souvislosti upozorňuje na rizika prosebné modlitby, která může posunout duchovní život do sféry pověrčivosti a magie. Není však dobré ji úplně vyloučit, pokud vychází z našeho vztahu k Bohu a z vědomí, že potřebujeme jeho pomoc.
Jezuita James Martin
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Další kapitola se zabývá modlitbou všeobecně. Bůh s námi může komunikovat různými způsoby, předpokladem z naší strany je vztah k němu. Do určité míry to lze přirovnat k lidskému přátelství, které vyžaduje čas, vzájemné poznání, upřímnost, naslouchání, otevřenost změně. Také mlčení může mít v přátelství význam, podobně jako se někdy odmlčí Bůh. Kapitola seznamuje s různými tradicemi a formami modlitby a využitím představivosti v ignaciánské kontemplaci. Někdo může pociťovat obavu, aby modlitba nesklouzla do roviny fantazírování, autor však tyto obavy vyvrací. Představivost je dar od Boha, právě skrze ni k nám Bůh může promlouvat. S Bohem se lze setkat kdekoliv - v umění, mezilidských vztazích, přírodě, ve všedních činnostech a v každodenní práci. Neměli bychom se však na práci vymlouvat. Bůh s námi sice komunikuje různými cestami, ale modlitba představuje privilegovaný čas, kdy máme možnost slyšet Boží hlas nejzřetelněji a věnovat mu nerozdělenou pozornost.
Následující kapitoly se zabývají ideály chudoby, čistoty a poslušnosti. Co nám tyto ideály mohou říci a jak je realizovat v kultuře, která oslavuje peníze, sex a svobodu, když ani nejsme řeholníky a nemáme v úmyslu odejít do kláštera. Potřebujeme se oblékat, bydlet, cestovat autem do práce, zabezpečit rodinu, poskytnout dětem vzdělání. Autor zdůrazňuje, že chudoba neznamená zbavit se všeho. Principem chudoby je zjednodušení života, aby mezi námi a Bohem nestály zbytečné věci, které nás okrádají o čas, energii a svobodu. Nabízí postupy, jak se těchto nepotřebných věcí zbavit a nekupovat zbytečně nové. Avšak nejen hmotné věci představují nebezpečí. Pokušením se mohou stát úspěchy, pocty, chvála. Zažil to i autor, když začal vydávat knihy, publikovat články a vystupovat v médiích. Zjistil, že se považuje za někoho výjimečného, kdo by neměl mít povinnost vykonávat v klášteře podřadné práce. Zdůrazňuje také chudobu v duchu, která vychází z pokory a vědomí závislosti na Bohu. Není v naší moci vše vyřešit, změnit, stihnout. Takto pojatá chudoba představuje cestu ke svobodě.
V kapitole Jako andělé? autor vysvětluje pojmy čistota a celibát, které většina věřících považuje za synonyma. Čistota obecně znamená láskyplné a přiměřené užívání sexuality, vztah k druhému, péči o něho. K této čistotě jsme povolaní všichni. Řeholní čistota znamená užší pojem - zřeknutí se sexu kvůli náboženským závazkům. Autor si klade otázku, jestli je řeholní čistota vůbec reálná a jak se má zachovat řeholní kněz, když se zamiluje. Sám touto situací krátce po noviciátu prošel. Upozorňuje, že podstatou celibátu není absence sexu, ale mít co nejhlubší lásku k co nejvíce lidem. Může se to stát inspirací i pro ty, kdo mají sex denně.
Kapitola s tématem přátelství vyvrací mylnou představu o řeholnících jako samotářích, kteří žijí ponořeni jen do modlitby a bez zájmu o reálné mezilidské vztahy. Vysvětluje, že právě jezuité mají s rozvíjením přátelství pestré zkušenosti. Ignaciánská cesta a jezuitská tradice o přátelství a vztazích má k naší společné touze po lásce a přátelství co říci. Druhým rozšířeným omylem jsou představy o řeholním společenství tvořeném samými svatými lidmi, kteří spolu skvěle vycházejí. V klášteře se střetávají různí lidé s odlišnými názory a zájmy, díky tomu život s různými lidmi odlišných zájmů a názorů dává obratnost v komunikaci. Komunitní život představuje požehnání i výzvu, což platí pro každou skupinu lidí - rodinu, firmu, farnost. Autor vychází z myšlenek jezuitského psychologa Ch. Sheltona a uvádí znaky zdravého přátelství včetně překážek, které mu brání. Nevyhýbá se ani problematice osamělosti.
Další kapitola se zabývá poslušností, která v životě jezuitů hraje ústřední roli. Jezuité přijímají příkazy od představených, jako kdyby pocházely od Krista. Autor vypráví konkrétní příběhy jezuitské poslušnosti z minulosti i současnosti, některé z nich nám mohou připadat absurdní. Sám prošel těžkou situací, když se představený rozhodl odložit jeho teologické studium. Tenkrát dokonce uvažoval o odchodu z řádu. Většina z nás sliby poslušnosti neskládá, přesto nás ideál poslušnosti může inspirovat. Všichni se musíme podřizovat Boží vůli, přijímat skutečnost takovou, jaká je, i se všemi změnami. Ne všechny změny jsou příjemné, některé mohou být obtížné. Tím se dostáváme k tématu utrpení. Každá chvíle obsahuje nějaký znak Boží vůle. Bůh nás zve, abychom v dané chvíli prožívali právě toto.
Kapitola Co bych měl dělat? popisuje ignaciánský způsob rozhodování podle Duchovních cvičení sv. Ignáce. Správné rozhodnutí musí proběhnout v rovině svobody a indiference. Většinou máme tendenci přiklánět se už předem k jedné věci či možnosti, nebo se dokonce rozhodujeme podle předpokládaných reakcí okolí. Autor rozlišuje tři doby rozhodování, resp. tři situace, kdy stojíme před nějakým rozhodnutím. V první situaci jsme si správností rozhodnutí naprosto jisti, v druhé situaci rozhodnutí není zpočátku jasné, vyžaduje určitou dobu zvažování, modliteb, rozhovorů. Nejčastější a zároveň nejsložitější bývá třetí situace, kdy musíme volit mezi různými možnostmi, aniž máme světlo a poznání. Asi mnozí známe doporučení vytvořit si pro každou možnost seznam pozitiv a negativ. Ignác k tomuto doporučení přidává duchovní prvky - modlitbu, indiferentnost, potvrzení od Boha a důvěru v něho. Tato metoda zapojuje hlavně rozum, ale Ignác nabízí i metody založené na představivosti. Vysvětluje, jak poznat, jestli jednáme v souladu s Boží vůlí, jestli jsme na dobré, nebo špatné cestě, a podle čeho rozlišit, kdy v nás působí dobrý a kdy zlý duch.
Kapitola s názvem Buď tím, kým jsi se zabývá tématy jako práce, zaměstnání, kariéra a povolání. Ignaciánská spiritualita pomáhá zjistit, co máme v životě dělat a kým být. Bůh do nás vkládá zárodek povolání, které objevujeme prostřednictvím touhy. Touhu je však třeba odlišit od povrchního chtění. Autor doporučuje modlitbu, metodu rozlišování, použití obrazových vjemů, položit sám sobě určité otázky a vyjít z konkrétní reality. Někdy můžeme mít o svém povolání správnou představu, ale náročná profese nám brání najít čas na Boha a modlitbu. Autor tuto situaci dobře zná, protože před vstupem do řádu pracoval a nepřestal pracovat ani potom, a to v několika profesích. Navíc má mnoho nejezuitských přátel, kteří tyto problémy řeší. Ale i jezuité se musí učit vyvážit práci a modlitbu, činnost a kontemplaci, protože také jim hrozí přepracovanost a vzdalování se od Boha. Autor ukazuje, jak najít duchovní rozměr a vyšší smysl v práci, která nás nebaví, nebo ji dokonce nesnášíme. Zabývá se také situací, když jsme nuceni pracovat v prostředí s hodnotami odlišnými od našich, kde dominuje agresivita, hrubost, sobectví, neetické jednání, ale odejít nelze nebo by to bylo velmi obtížné. Pokračuje tématem povolání, které má hlubší význam než práce a kariéra a s našim současným zaměstnáním nemusí mít nic společného. Jde o to stát se tím, kým jsem, svým pravým já, člověkem, jakého nás Bůh stvořil. Přijmout sám sebe se všemi zkušenostmi, povahou, talenty, schopnostmi a zároveň dovolit Bohu, aby nás posouval novým směrem, ke změně a růstu.
James Martin píše velmi otevřeně, pravdivě a upřímně. Jeho kniha nabízí široké spektrum témat, ale ve všech zůstává středem Bůh Ježíš. Ukazuje kvality jezuitského řádu a ignaciánské spirituality, z nichž mohou čerpat nejen jezuité, katolíci a křesťané, ale i pochybující a hledající. Nevěřící ocení techniky správného rozhodování, ateisté umění prostého života. Bůh jde lidem vstříc tam, kde jsou, a nepůsobí jen ve zbožných.
James Martin: Jezuitský návod (téměř) na všechno (KNA 2018)
