Seznamka
Anton Otte
Autor: nakladatelství Vyšehrad
Anton Otte, muž, který se stal pro mnohé lidi symbolem snah o porozumění a smíření mezi Čechy a Němci, v polovině srpna oslaví osmdesáté narozeniny.
Pater Anton Otte se do širšího povědomí zapsal začátkem devadesátých let, když se stal zástupcem organizace Ackermann-Gemeinde v Praze. V otevřené a zvídavé atmosféře po pádu železné opony pomáhal navazovat kontakty mezi českými a německými školami, zprostředkovával materiální a finanční pomoc české církvi, spoluorganizoval společné poutě a setkání a přitom také sbližoval politiky a představitele veřejného života.
„Všichni jsme byli napjatí, kdo z Německa přijde, a pak přišel náš dobrý Toni,“ vzpomíná na první setkání s Antonem jeho přítel Daniel Herman. Otteho skromnost, takt i schopnost snadno navazovat kontakty se naplno projevila v době, kdy se těžce rodilo oficiální narovnání česko-německých vztahů (včetně uchopení poválečného vyhnání sudetských Němců) završené podpisem Česko-německé deklarace. Málokdo si už dnes vzpomene, kolik trpělivého naslouchání, kolik schůzek a setkání muselo proběhnout a pak stačila jedna neopatrná věta, souhra nečekaných událostí a vyjednávání začala nanovo. Mnozí čeští i němečtí politici tehdy spoléhali na Tonyho doporučení a dodnes mu jsou vděčni za jeho nekonečnou důvěru, že porozumění a smíření mezi Čechy a Němci je možné. Anton Otte ostatně za svůj přínos obdržel četná ocenění: byl mimo jiné vyznamenán Řádem TGM, Spolkovým křížem za zásluhy (Bundesverdienstkreuz) a Bavorským řádem za zásluhy.
Jeden ze zkušených diplomatů tehdy řekl přímo, že „jsou věci, které politici nemohou při nejlepší vůli prosadit, pokud nejsou odpracovány zezdola“. A že to nebylo snadné, svědčí záznam rozhovoru ČT s Ottem, v němž se ho Antonín Přidal ptá, jak vnímá fakt, že po pěti letech práce v českém prostředí je vztah Čechů k sudetským Němcům kritičtější než těsně po sametové revoluci. Odpuštění a smíření je jako hojení ran, odpověděl mu Anton Otte. Lidé se teprve nyní mohou seznámit podrobněji s historií a vytvořit si názor. I staré rány občas bolí, jizvy jsou citlivé a někdy se znovu otevřou.
Anton Otte (1939-2021)
Autor: Vyšehrad
A to platí pro obě strany: i nakonec podepsaná Česko-německá deklarace vyvolala mnohá očekávání a oživila nejednu těžkou chvíli. Anton v takových okamžicích uměl naslouchat i usnadňovat porozumění druhé straně. Některé Čechy učil chápat, co pro sudetské Němce znamená právo na domov, a některým Němcům připomínal prohlášení Ackermann-Gemeinde k navracení majetku vyhnaným, kde se nakonec říká: „Má-li být určitý pozemský statek přiřčen spravedlivě, má čin zakládající mír větší hodnotu než boj o předmět, který (již) není věcí nezbytnou k životu.“
I staré rány občas bolí
O svém osudu mluví Anton Otte málo a opatrně. Teprve před pár lety v Universu poprvé otevřeně hovořil, co pro něj jako malého kluka znamenalo, že jeho tatínek byl po válce odsouzen českým lidovým soudem k trestu smrti oběšením. A v KT připustil, že když přirovnává smíření ke starým ranám, hovoří z vlastní zkušenosti. Dodnes si pamatuje, jak jako malý kluk nesměl do školy jako jiné děti, jak nesměli do zahraničí, ač polská hranice byla na dohled. Brzy si ale také začal uvědomovat válečnou tragédii rozdmýchanou a vedenou nacistickým Německem. „Pocit neurčité viny, že jsem Němec, si nesu v sobě. Myslím, že naše generace to pociťuje podobně a musíme se s tím učit žít,“ říká v nedávno vydaném knižním rozhovoru nazvaném Vzdálená Evropa?. Už tehdy jako studenti s kamarády snili o spojených státech evropských, kde by nebyly hranice ani šikana dětí z rodin „kulaků“, ani totalitní režimy…
Rodině Otteových se nakonec podařilo vycestovat za příbuznými do západního Německa. Pro Antona to byla jediná možnost, jak vystudovat bohosloví a stát se knězem. Ještě během studia se Anton Otte zapojil do nejrůznějších aktivit sdružujících vyhnance z rodné Vidnavy, účastnil se setkání českých emigrantů a především se sblížil s Ackermann-Gemeinde, které mu bylo blízké důrazem na přiznání si vlastních vin a ochotu ke spolupráci s Čechy.
V následujících letech Anton Otte působil jako kněz v různých farnostech, učil náboženství na středních školách a řadu let byl také vězeňským kaplanem. Po roce 1989 vedl kancelář Ackermann-Gemeinde v Praze a také se staral o pražskou „německou farnost“, svoji kněžskou cestu pak završil jako vyšehradský kanovník. Dostalo se mu tak v určitém smyslu symbolického uznání jeho celoživotního úsilí o porozumění a smíření. Vždyť Vyšehrad je kolébkou českého kulturního a státního sebeuvědomění.
Anton Otte sám si členství ve společenství vyšehradských kanovníků váží, ale nějaké zvláštní zásluhy odmítá. Úsilí o smíření je podle něj bytostnou úlohou kněze, následovníka Kristova. A pak – jak sám přiznává – jednoduše mu záleží na tom být s lidmi zadobře. „Jsem už taková povaha, že nerad jdu do konfliktu. Být smířlivý pro mne není výkon, spíš seberealizace…“ Lidé kolem něj si však váží i jeho vytrvalé trpělivosti a porozumění. Anton v nejrůznějších diskusích neváhá upozornit na opomenuté souvislosti, na argumenty, které nelze přeslechnout, má-li být smíření skutečné. Jeho úsilí o porozumění a smíření je tak konkrétní, nakažlivě sympatickou formou evropského křesťanského imperativu myslet a věřit.
V únoru tohoto roku vyšel knižní rozhovor s Antonem Ottem v nakladatelství Vyšehrad: Vzdálená Evropa?
