Seznamka
Duccio: Zázračný úlovek ryb (14. století)
Autor: Národní galerie umění, Washington
Počet katolíků se v Německu neustále snižuje. Více než 216 tisíc z nich se loni rozhodlo „opustit církev“ jen tím, že přestalo platit státem vyžadovanou církevní daň. To je jen poslední příklad toho, co se stalo pomalým, ale stabilním vzorcem opouštění katolické církve v západním světě. Pokřtění členové už začali vystupovat z církve v první polovině 20. století, ale v mnohem větším počtu se to děje posledních šedesát let. To nikterak neznamená, že by křesťanství mizelo. Ale téměř všude se ukazuje, že církev ztrácí svou pevnou kontrolu nad vírou.
Předpovědi Karla Rahnera o „diasporním křesťanství“
Bylo by zajímavé spekulovat o tom, co by na to řekl jezuita Karl Rahner (1904–1984) ve svém pozdním díle. Velký německý teolog, jenž byl významnou postavou II. vatikánského koncilu (1962–1965) a byl nesmírně vlivný v prvních desetiletích, které ho následovaly, napsal v roce 1954 předvídavý esej o tom, co nazval „diasporní křesťanství“. Tento text předchází o čtyři roky zvolení Jana XXIII. (1958) a šokující oznámení „nového“ papeže o tři měsíce později, že svolává koncil. Dnes, o 65 let později, může Rahnerův esej vrhnout více světla na naši současnou situaci, tedy aktuální fázi pokoncilního katolicismu za pontifikátu papeže Františka.
Rahnerův esej z roku 1954 dnes stojí ve středu posledního čísla uznávaného francouzského teologického časopisu Recherches de Science Religieuse s titulem „Dělat teologii v diasporním křesťantví“. Editorem tohoto čísla, které zahrnuje řadu esejů nejrůznějších autorů, je Christoph Theobald, německo-francouzský jezuita a současný vůdčí teolog. Ve svém vlastním příspěvku zkoumá cesty, jakými se dají Rahnerovy náhledy na diasporní křesťanství aplikovat na dnešní církev. Svůj text začíná tím, že ukazuje, jak současná globální církev nejenže reprezentuje už jen minoritu, ale navíc podstupuje proces fragmentarizace a sektářství.
Ba co víc, tato církev je konfrontována s kulturní pluralizací a oslabováním institucí. A je nucena do zápasů se strukturálními změnami ohledně toho, co kdo dělá v rámci církve.
To vše, jak říká Theobald, vyžaduje hledání nových cesty, jak dělat teologii a být církví, což zahrnuje i to, jak chápeme základní poslání církve.
Sám vypichuje to, že křesťanská diaspora není nezbytně katastrofou, protože neznamená vymizení „spirituality“. Naopak, oslabení ekleziální, sociální a politické instance regulující křesťanství může umožnit objevení se nových „náboženských“ a „spirituálních“ proudů.
Ve svém eseji z roku 1954 Rahner nazývá diasporu „nezbytností, jež přináleží dějinám spásy“, spíše než náhodnou historickou událostí. To je ostatně vlastní současnému pontifikátu a napětí, které vynesl na povrch.
Rahner byl velmi kritický k modelu křesťanství, který dominoval vztahu církve, státu a společnosti v Německu po II. světové válce. Už v roce 1954 viděl, že tak dlouho, jak bude katolické církvi institucionálně a teologicky dominovat Evropa a západní svět, její rozpory se budou muset odkrývat jen zvnějšku.
Jakmile se církev stane globální, píše Rahner, rozpory se objeví uvnitř jí samotné ve formě naléhavé opozice.
Právě v tomto okamžiku – kdy se církev stane církví všech, protože se osvobodí od identifikace s Evropou a Západem – se zároveň stane církví misijně vycházející ke všem.
Tato proměna od etablované církve Západu ke globální misijní církvi se nicméně nestane automaticky. V tomto momentu nastává v Theobaldově reflexi toho, jak můžeme aplikovat Rahnerovy vhledy dnes, preskriptivní obrat.
Massimo Faggioli
Autor: Stthomas.edu
Theobald nám pomáhá spojit Rahnerovy jasné prognózy z roku 1954 s tím, co se děje za papeže Františka. Nejde o nic menšího, než o pokus vytvořit prostor pro nový teologický a institucionální rámec v teologii dějin.
Takový, který si „politicky“ ani „sociologicky“ nestěžuje na pluralizaci a fragmentarizaci církve v naší multikulturní a mnohonáboženské společnosti, ale čte situaci „teologicky“ ve světle Písma a tradice.
Tři kroky pro církev v diaspoře
Theobald říká, že prvním krokem při vypořádání se se situací diaspory je rozlišení, které je odlišné od automatické sebeobrany instituce nebo kultury, která ji podporuje. Je to ujištění a obrana možnosti víry, jež prochází současnou krizí, a je založená na rozumnosti naší situace a světa. Myslí se tím číst „znamení času“ způsobem, který zahrnuje kritický přístup ke světu, ale také sebekritičnost.
Druhým krokem pro církev v diaspoře je přijetí myšlenky, že církev je minoritní. To znamená odmítnout pokušení dělat velká dramata z překážek Evangeliu, které jsou přítomné v každé době, tedy z antievangelijních sil, které pracují v našem světě, stejně jako v církvi. Toto dělání dramat vytváří akorát tak bojovnou mentalitu, jež je sama o sobě v rozporu s Evangeliem.
Třetím krokem pro diasporní církev je nové promýšlení vztahu mezi akademickou teologií a církví. Místní církve se potřebují stát protagonisty teologického myšlení, které povede k misijní reformě institucí. Dnes vidíme obrovskou propast mezi narůstající fragmentarizací a hyperspecializací teologické profese na jedné straně a žitou kulturou křesťanských komunit na straně druhé. Theobald mluví o potřebě „křesťanského zespolečnění teologie“ – nového partnerství mezi teology, církevními představenými a komunitami.
Teologické a institucionální výzvy
Je zde ale řada teologických a institucionálních výzev, které musejí být překonány předtím, než se mohou tyto tři kroky uskutečnit. První a nejdůležitější výzva, kterou Theobald identifikuje, zahrnuje koncept tradice.
„Tradice jsou dnes předávány skrze akt recepce, která je zároveň aktem nového vytváření,“ říká. V zájmu toho, aby se udržela pohromadě komplexnost a jednota tradice, říká, ustanovuje věroučná konstituce II. vatikánského koncilu o zjevení Dei Verbum „vnitřní osu teologie sloužící církvi v diaspoře“.
Problém tradice se nicméně objevil v době pontifikátu papeže Františka. Například papežovo trvání na tom, aby se rozvíjela synodalita, je jen jinou cestou k tomu, jak popsat potřebu znovu promyslet způsob, jakým může být nalezen církevní konsensus na základě „sensus fidelium“. To vyžaduje nový balanc, nové centrum toho, co znamená „být dnes křesťanem“.
To není jen nějaký intelektuální problém, ale také spirituální výzva pro všechny současné křesťany. Také to znamená vybalancovat globální obrat teologie k nové katolicitě a potřebu kultivovat zvýšenou pozornost k tisícům rozdílů, zvláštních situací jednotlivých společenství a lidských skupin.
Druhou výzvou je role kultury. Rahner neopomíjí problém „exkulturace“ – skutečnost, že se západní společnost oddělila od katolicismu a křesťanské kultury, jak je vyjádřena v církevních institucích. Je ale tato „exkulturace“ konstitutivní pro křesťanství, nebo je to problém, který může být vyřešen? Může církev přežít vymizení křesťanské kultury v historicky křesťanských zemích? Nebo, na druhé straně, nemůže se křesťanská kultura stát překážkou pro evangelizující církev? Jinými slovy, minoritní katolicismus, který je exkulturován, riskuje, že se stane sektou (mezi mnoha jinými). Ale také má potenciál stát se významnou misijní komunitou.
Třetí výzvu pro církev v diaspoře představuje „demokratizace teologie“ – expanze množství a druhů křesťanů, kteří se věnují přemýšlení o církvi. Část hierarchie a kléru tomu silně brání, jak můžeme vidět v polemikách, které teprve předcházejí chystaný synod biskupů Pan-amazonské oblasti. Nedávné debaty o ženách a kázání v církvi jsou jen malou částí mnohem rozsáhlejšího kontextu, který se týká nutnosti deklerikalizovat církev v situaci diaspory.
Od západní, etablované církve... ke globální, misionářské církvi
Theobaldovo nové čtení Rahnerova eseje z roku 1954 nám ukazuje uchopitelnou povahu současné krize katolicismu. Je institucionální (úloha kněžství, formace ke službě v církvi), teologická (sexualita a gender), sociální (sektářství a fragmentarizace) a politická (katolická politika mezi pasivní asimilací a neointegrismem).
Všechny tyto faktory nám představují výzvu, která nemůže být oddělena od situace diaspory, jež není protikladem globalizace církve, ale ve skutečnosti jejím rubem. „Největší výzvou je přijetí historické kontingence křesťanské tradice, která dnes potřebuje globální re-kompozici,“ píše Theobald.
To ale vyžaduje misionářskou církev, která půjde dál v žitém sdílení křesťanské zkušenosti s našimi lidskými bližními. Také to vyžaduje vytvoření mnohostranné vize církve a nových forem, jež budou regulovat křesťanskou identitu. Celá debata kolem Františkova pontifikátu má co do činění s nesouladem ohledně vnímání situace církve. Ti, kdo vidí církev v kontextu diaspory a globalizace, Františkův pontifikát přijímají nebo mu jsou alespoň otevření. Ale ti, kdo stále věří, že je možné se vrátit do nějaké křesťanské epochy, nevidí, proč by se mělo začít s čímkoli hýbat. Tento nesoulad se samozřejmě projevil po světě různými způsoby, diaspora a globalizace církve jsou v některých zemích zřejmější než v jiných. Ale podmínky diaspory zasahují všechny křesťany a všechny katolíky včetně lidí (jako těch v USA), k nimž sekularizace dorazila o pár desetiletí později, než začala v Evropě.
Neshody kolem Františkova pontifikátu jsou také záležitostí rozdílného stupně připravenosti opustit určité formy katolicismu a křesťanství, které přežily až dodnes: teologické myšlení, jemuž dominovali evropští nebo západní akademici nebo intelektuální elity, a ekleziální uskupení vedená klerikální hierarchií nebo klerikalizovanými laiky.
Není žádná možnost, jak se vrátit do systému vytvořeného v 11. a 12. století, s jednou podobou mezinárodní katolické liturgie, jedním unifikovaným modelem kněžství a jediným teologickým kánonem. Dnešní církev žije ve velmi odlišném světě. Nemůže se vrátit do dávno minulé epochy. Ta je uzavřená a skončená.
Na druhé straně, krize způsobená sexuálním zneužíváním a finanční skandály, jež se objevily, byly odhaleny díky konci „křesťanstva“ a kvůli efektům diaspory. Popírat diasporu a globalizaci církve se tak může snadno stát jen jiným způsobem, jak popírat zmiňované skandály.
Z anglického originálu přeložil Martin Bedřich.
