Seznamka
Marek Orko Vácha
Autor: Orko.cz
Řečeno slovy, proti kterým církev jako v jiných případech postavila evangelium, katolický kněz a vědec Marek Orko Vácha najel v odpolední směně na tři soustruhy, aby normu nejen zpevnil, ale hlavně překonal. Jen tak si lze vysvětlit, jak může stihnout psát a vydávat knihy jako na běžícím pásu – a každou dobrou.
Věru těžké téma
Kniha Tváří v tvář Zemi s žertovným podtitulem Inspirováno Plejádami, Orionem a encyklikou Laudato si’ vyšla sice už v roce 2016, ale nedostalo se jí takové recenzní pozornosti, jakou by si přinejmenším v křesťansky orientovaném prostředí zasloužila. Není se čemu divit. V zemích za bývalou železnou oponou jsou etické a zvláště pak ekologické otázky a témata stále spíš okrajové. Země se bere za zásobárnu potravy, klondajk stavebních developerů a nikdy neusínající závodní okruh pro auta nižší třídy, kamióny a traktory. Rozebírat, natož interpretovat stěžejní církevní dokumenty mapující aktuální stav, vizi a budoucnost našeho přístupu ke krajině a světu, se děje výhradně na okraji společenského zájmu – částečně ve vědecké sféře, částečně v její opozici, tedy u těch, kterým je akademická sféra zapovězena, či těm, kteří pracují přímo v terénu v první linii. Věnovat se v českém humanitním, nota bene teologickém a církevním prostředí ekologickým myšlenkám současného papeže Františka, se bere jako výstřednost zpovykaných intelektuálů, kteří už nemají nic na práci, nebo studentů, kteří – řečeno slovy klasiků z lidu – místo aby zakoušeli „zač je toho v životě loket“, plýtvají čas fantasmagorickými vizemi o ochraně životního prostředí, o jeho zlepšování, nedej Bůh vizemi o konkrétní nápravě ekologických zátěží a katastrof v jejich městečku, městu, vsi. Aktuální verbální pivní útoky proti Gretě Thunberg dávají tušit, že stránky Laudato si’ budou určité části občanů sloužit ještě dlouho nanejvýš jako papír na rozdělání ohně v domácím kotli na plastové pelety plněné vším, co dům a skládka dají.
Proti větru
Marek Orko Vácha, zocelen i svou sportovní průpravou, šel jako vždy čelem proti větru a skrze svou přírodovědnou a teologickou erudici a spirituální založení rozvažuje ve svém titulu nad prací, jejíž autoři (redaktoři), sjednocující se v osobě hlavního autora, papeže Františka, nahlas přemýšlejí o přímé úměře a souvislosti křesťanského života a povolání s tím, co se obvykle nazývá správa stvořeného světa, dominia terrae, péče o svět. Je jedním z prvních, kdo se u nás do takového úkolu pustil, a dosud se nenašel nikdo, kdo by jeho přemýšlení fundovaně doplnil a precizoval. „Nebyl bych myslel, že se dožiji toho, že přijde text, který mi způsobí takovou radost.“ píše v úvodu Vácha a v proměnlivé míře atraktivity svého eseje dokazuje, že pluje s Františkem na jedné vlně; jistě v jednotlivých teoriích a závěrech, snad i v praktickém ohledu osobní odpovědnosti vůči místu, v němž žije. Podobá-li se v tom kupříkladu Erazimu Kohákovi, jenž své filozoficko-ekologické opus magnum dosvědčoval konkrétními kroky (cestou z domova či domů sebral odpadky nebo vrátil po dešti z asfaltové cesty do půdy žížalu), musí dosvědčit ti, kteří Marka Váchu znají, jsou jeho kamarádi, následovníci, přátelé.
Přání otcem myšlenky
Misijní zápal, s nímž ikonický vědec a kněz nabádá mladé lidi ve svých kázáních, článcích a knihách k lásce, odpovědnosti a vyjití ze sebe sama, otevírá i jeho ekologicko-etický text. Je emblematický, ale zdá se mi, že i při jedinečnosti papežské encykliky zčásti přehání, potažmo naplňuje slova, že přání je otcem myšlenky. Říká: „Laudato si’ … je jistě určena biskupům, kněžím a katolickým křesťanům, ovšem krom toho je určena i křesťanům všech denominací, všem věřícím.“ Silný výrok, nemyslíte? Realita je podle mého mínění poněkud jiná. Podívejte se do databází českých, křesťansky orientovaných vědeckých časopisů, žurnálů a novin. Prozkoumejte v hrubých rysech archivy biskupských kázání a promluv představených velkých řeholních společenství. Projděte archivy těch několika málo křesťanských internetových portálů a osnovy křesťansky zaměřených, resp. církví zřízených škol různých typů. Udělejte anketu, nejlépe naživo, abyste si udělali představu, jak moc Laudato si’ zasáhlo ty, o nichž Vácha píše. Zdá se mi, že tři roky po vydání jeho knihy je v českém prostoru papežova jistě originální a nečekaná výzva na okraji zájmu a bez signifikantního vtělení do institucionální proměny ekologického myšlení církve na úrovni diecézí a farností. Myslím si, že Vácha přecenil svou radost a že Laudato si’ stihla ta samá pohroma jako sociální encykliky katolické církve, zvláště pak ty, jejichž autorem byl svatý Jan Pavel II. Jeho etické maximy, týkající se společnosti, hospodářství, solidarity, práce, statků, zisku, vlastnictví a vztahu k mimolidskému světu dnes nelze bez nemalé míry nebezpečí a profesní ostrakizace citovat ani v odborných pracích, ani ve vážné diskusi, aniž by člověk nebyl považován za neomarxistu nebo přímo komunistu. Nástup Váchovy knihy se mi tedy jeví jako ulitý start sprintera. Zlobte se na mě nebo ne, ale nevěřím, protože se dívám kolem sebe a jsem ještě insider, že by Laudato si’ měla v mé církvi a analyticky, dovnitř, exkluzivisticky orientované české teologii, víc než minimální vliv.
Tváří v tvář zemi
Autor: Nakladatelství Cesta
Struktura a čtenáři
Tváří v tvář Zemi je rozdělena do čtyř rozsahem různých oddílů: Krize existuje, Křesťanství a ochrana přírody, Všechno je spojeno a Budoucnost. Ty jsou doplněny Epilogem, seznamem literatury na úrovni doktorské či habilitační práce a čtyřicítkou poznámek, z nichž část odkazuje k dalším zdrojům a část slouží jako vysvětlivky rozličných pojmů (např. deep ecology či inherent value). Zhruba sto osmdesát stran čistého textu si na vás vyprosí o mnoho víc času než Nevyžádané rady mládeži či Modlitba argentinských nocí, z nichž autor přiznaně vychází a které rozpracovává. Domnívám se, že je tu třeba víc než jen základní biologické povědomí ze znalostí základní či střední školy. Vácha jde hlouběji a míří ke čtenářům, kteří – samozřejmě – vedle samotné encykliky přečetli (246 paragrafů) alespoň základní kánon (do češtiny) přeložené environmentální knižní produkce a to málo, co se v církevním prostředí k danému tématu objevilo po roce 1990. Potřeba je i širší záběr v četbě a exegezi písma a světové historii. Jinak řečeno, publikace osloví čtenáře s nadprůměrnou citlivostí k zodpovědnosti za sobě svěřené věci, vztahy a okolí, a paradoxně – řekl bych – ji vezme do ruky násobně víc lidí než samotné Laudato si’ . Ápropos: vzpomenete si ještě na tehdy novátorské ekologické ponory papeže Benedikta XVI., kterého autor bohudíky rovněž připomíná? Pro knižní fajnšmekry dodejme, že titul je jako všechny Váchovy předešlé dobře edičně zpracován a může citačně i typograficky sloužit jako referenční bod pro podobné svazky jiných autorů. Komentáře k zarámovaným, tučně sázeným odstavcům Františkovy encykliky jsou protkány řadou biblických a knižních citací, které do-vyprávějí a do-potvrzují to, na co Váchovi nestačí slova anebo to před ním vyčerpávajícím způsobem řekl někdo jiný. Většina zajímavých úvah, které mají podobný styl a energii jeho kolegů, Stanislava Komárka či Václava Cílka, se tváří na první pohled neprůstřelně. Musíte jít do pramenů nebo se každodenně setkávat s totožnými diskurzy, abyste je mohli ověřit a zasadit do širšího rámce. Nejste-li toho schopni, i tak vytěžíte pro své vlastní přemýšlení dostatek originálních směrovek.
Boží advokát
I v recenzované knize najdete nadužívání pojmů Bůh a člověk. Vácha dokáže ocenit a vykreslit Boží velikost a dovede zároveň zachytit vaši pozornost, abyste pochopili, že v lepším případě opečovávaná, v horším pak konzumovaná a prodávaná planeta nepatří ani tak vám, jako spíš Jemu. Není to banalita. Spotřebovávání půdy pod nohama chápe řada katolických i protestantských křesťanů, v Evropě i mimo ni, jako samozřejmé a Bohem chtěné. Lépe řečeno a dovedeno do extrému – čím větší devastace, tím blíž k poslednímu armagedonu, soudu a rozdělení lidí podle klíče lidové teologie „nahoru“ (do nebíčka) a „dolů“ (do pekla). Vácha je ve své knize Božím advokátem. Nechce, abychom Bohu vytěžili jeho Modré dílo a v budoucnu i další planety, a zároveň nechce, aby se člověk zaměřený na spotřebu, zisk a kariéru minul se svým cílem. Docela dobře si při čtení představuji studenta střední či vysoké školy, který se ještě před četbou chystal na kariéru báňského či stavebního inženýra, který co nevidět vymyslí geniální stroj na rozporcování planety na filety, ale po jejím přečtení přejde na jiný obor a stane se apoštolem udržitelného rozvoje, ve světě (tam, u nich) a třebas i doma za domem, ve své ulici, v bloku domů.
Burcující síla aneb bude to stačit?
Autorova burcující síla k ochraně toho, co nám bylo svěřeno, není zdaleka tak velká, jako když burcoval pro lásku, hezké oblékání, make-up pro holky, posilovnu pro kluky a zdánlivě bláznivé skutky, které člověk dělá, než definitivně dospěje do stádia mrtvolné dospělosti. Na jeho obranu budiž řečeno, že to není snadné. Jedna věc je základní pochopení problému, druhá teoretický aktivismus na sociálních sítích, třetí finanční podpora druhých (těch, co to udělají za mě), čtvrtá pak angažovaný přístup, v němž se „Tobě buď chvála, Pane!“ projeví ve všedním zacházení s tím, co je ode mne jiné, slabší a cizí. Jinými slovy, burcovat k účinné ochraně světa není žádná sranda. Na mikroúrovni to vyžaduje hodně vysoké mravní nasazení, čas a pomoc druhých (skautský tábor je skvělá příprava), na místní úrovni pak už dobré politické vyjednávání, moc a ostré lokty (žaludek), na globální úrovni pak svádění tisíce bitev, v nichž se válka přece jen, i když zadlouho, jednou vyhraje. Jenže vracíte-li se z kulturních zemí domů, zaráží vás, že se v krajině a městech, které jsou moc pěkné, stále a čím dál častěji zjevuje sovětský, resp. asijský způsob správy, a že dobře vymyšlené, zařízené a fungující věci, které zároveň šetří životní prostředí, jsou tak nějak z principu věci také – esteticky krásné. U nás málokdy. Upřímně pověděno: když jsem kdysi s kamarádem zachraňoval plundrovaný les a najížděly na nás traktory a nelegální dřevaři nám hrozili pilami a sekerami, uvědomil jsem si, že ke startovní čáře ekologicky správného jednání ve velkém vede dlouhá cesta. Zasadit v krajině strom je snadné. Ochránit tři další v proluce města je často skoro nemožné. Nejsem si proto jistý, s jakou silou svede jinak živé a náročné Váchovo přemýšlení přesvědčit nepřesvědčené (a nepřesvědčitelné), že „stojí za to zachránit [přírodu] především pro její výstřední krásu, proto, že ona sama je uměleckým dílem, že je knihou, která doposud není dopsána, která doposud není dočtena“. Vždyť ti, kdo bez mrknutí oka tuto krásu míjí a ničí, jsme my sami – já a ty, naši rodiče, přátelé, zaměstnavatelé, všichni... Přesto mu fandím a modlím se.
Na Západ nebo ruský Východ?
V silné a inspirativní tradici environmentálního myšlení, zvláště pak Hany Librové, Erazima Koháka, Josefa Šmajse, Petra Jemelky, Václava Cílka, Václava Bělohradského a mnoha osobností typu Přemysla Pittera, Jaroslava Foglara, Josefa P. Ondoka, Milana Balabána, Karla Sládka či Pavla Hoška, chápu Váchovu knihu jako jeden z dobrých počinů, jak doplnit specificky české pojetí ochrany životního prostředí o křesťanské motivy, které nabídl a rozpracoval současný papež František. Že Marek O. Vácha papeži rozumí, o tom nemůže být sporu. Jestli se mu podaří přesvědčit i druhé, kteří zacházejí s různou, často diametrálně odlišnou šíří moci, je otázka, na kterou odpoví jen čas a to, zda se i v péči o mimolidský svět přiblížíme spíš civilizacím Západu, nebo Rusku. Bůh suď.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
