Nepleť se mezi velký, holka, nebo uvidíš!

Greta Thunberg
Autor: Wikipedia.org / Creative commons

Mladá švédská žena, studentka a aktivistka Greta Thunberg (nar. 2003) vzbudila v českém občanském prostoru nebývalý zájem o environmentální témata a otázky klimatu i u těch, kteří sousloví „životní prostředí“ slyšeli poprvé včera odpoledne. Energická, sympatická žena si vydobyla pozornost jak u řady státníků a odborníků napříč světem, tak u těch, kteří byli z ekologické politiky svých zemí již unavení a skleslí. Její atraktivní a otevřený styl komunikace, který majoritní společnost – Bůh suď proč – spojuje s různými, navzájem se vylučujícími lékařskými diagnózami, je v prostředí na sever od Alp, v němž není zvykem projevovat city a emoce tak jako u jiných národů, přijímán s instinktivním odporem a provázen otřesnou mírou sprostoty. Výroky na adresu Grety Thunberg hravě trumfnou nejspodnější šuplíky argotu a mluvy, která bývá jazykovědci s chvěním zaznamenávána v hospodách krátce nad ránem. Buď jak buď, označovat dotyčnou za „blbé dítě“ a posílat ji do školy, na hanbu nebo klečet na hrách ukazuje, z jak hlubokého suterénu vystupují traumata těch, pro které představuje vhození skleněné lahve do tříděného odpadu ostudu, z níž se už nikdy nevykoupí.

Blázni pro Krista

Člověk křesťanské orientace je však na autentické a poněkud výstřední a prorocké osobnosti zvyklý, není-liž pravda? Podíváte-li se na profil starozákonních proroků i na styl, jakým své evangelium lásky a pokoje hlásal Ježíš, vidíte, že se ani v nejmenším nepodobal monotónnímu kázání, jež zapomenete ještě dřív, než dozní. Být blázny pro Krista (srov. 1K 4:10) bylo lidem uvádějícím jeho vykupitelský příběh do života něčím samozřejmým. Vsadili na tuto bláznivost, ztřeštěnost a hloupost všecko a – zvítězili. Svatí a světice Boží často připomínali jurodivé – osoby, které tím, co říkaly a dělaly, nemohly zapadnout do většinové společnosti. A za to, k čemu byly vyvoleny, také velmi tvrdě zaplatily. Jejich jména připomínat netřeba – nesete je ve svém křestním a biřmovacím znamení. Kdyby k nám, tehdy, v prvním století, stejně jako dnes, mluvil Ježíš způsobem, jakým k nám hovoří mnozí politici, dívali bychom se na něj asi poněkud zklamaně. Tak zase další z mluvících hlav? Ne, Ježíšovi emoce a cit nechybí.

Je zvláštní, že dryáčnický styl chování u některých politiků s přístupem k ekologii jako v čase po bolševické revoluci nevadí, spíš naopak. Čím větší ostudu dělají a čím jsou hrubší, tím pro řadu jejich voličů lépe. Giganti se přece nebudou zdržovat krasomluvou, ohledy k přírodě a pravidly českého pravopisu. Je snadné být takhle stejný. Je těžké být na vlastní odpovědnost a riziko – jiný. Je málo pravděpodobné, že kdyby Greta zazdívala večer co večer do piva vodku a do omdlení se se svými spolustolovníky přela, kdo přepere prase, měla by úspěch. A neměla by ho u nás ani tehdy, kdyby vystupovala ve školní uniformně, způsobně dělala pukrle, odpovídala „ano“ a „prosím“ a plnila rozkazy svých rodičů, učitelů a vůbec dospělých na první dobrou. Dětem a dospívajícím se u nás zkrátka nevěří a to, co se v běžném diskurzu na Západě nazývá „Youth Theology“ (teologie pro mladé, teologie uvažovaná mladými, teologie inspirovaná a dělaná mládeží), přivodí devíti z deseti lidem škytavku. Moje křesťanství, a doufám, že i vaše, je jiné – přijímá děti jako děti Boží, ochraňuje život ve všech jeho podobách, spravuje Zemi na své cestě k vykoupení, váží si žen, odlišností a charismat, sází na budoucnost. Bez trochu bláznivých lidí, těch na Západě i Východě, bychom dodnes neměli ani většinu velkých řeholních společenství, kteří mají k zemi, již obývají, příkladný vztah a respekt. Nebyla by to škoda?

Čím Greta dráždí?

Čím Greta vlastně dráždí? Svými myšlenkami, které říká bez obalu a vzletných slov? Svou základní sice, ale přesto velmi dobrou orientací v otázkách životního prostředí a klimatu? Tím, že se občas ve svém nutně zkratkovitém povídání splete? Tím, že hovoří k dospělým a mocným? Tím, že vstupuje do dialogu s těmi, kteří se tématu věnují na profesní úrovni desítky let, ale jen málo z nich našlo odvahu vynést své bádání z oblasti teorie do praxe a – jednat? Tím, že je to žena, kterou mnozí čeští Adónisové, ale i mnoho dam, titulují v nejlepším případě jako „ošklivé káčátko“? Tím, že pluje do Spojených států na lodi, místo aby se bez uhlíkové stopy teleportovala jedním z vynálezů, načrtnutým v jednom z tisíce restauračních zařízení na tácek od buřtů? Tím, že se jedné z mnoha konferencí neúčastní pomocí video-mostu? Tím, že je Švédka, protože Skandinávcům se „přece nevěří“, „kradou totiž děti“? Tím, že se nebojí projevit své city a emoce, protože dospělí přece nepláčou, a muži jen tehdy, když se zdraží rezavá voda o deset haléřů? Tím, jak obyčejně se obléká? Tím, že mluví už nejen za sebe, ale za bezpočet svých vrstevníků, a že si v některých otázkách notuje se současným papežem Františkem, po kterém „prý nezbude nic, protože to po něm vezme někdo zase po našem“? Tím, že je podle některých „nemocná“, a nemocní přece nemají dospělým mluvit do života? Tím, že nám připomíná zkomírající ideu péče o domov, a nám, křesťanům, pak velkou tradici udržitelného rozvoje a pastýřské péče o stvoření? Tím, že je mladá a má život před sebou? Tím, že do svých šestnácti let dokázala něco, o čem se nám může jen zdát? Tím, že vy třídíte odpad pečlivě a jste ve svém okolí považováni za vzor ekologičnosti, zatímco Greta se občas dopustí prohřešků v ekologickém bontonu? Tím, že je prostě jiná, a jiné my v České republice nechceme? 

Vedle odepření si toho, co zatěžuje systém (a je to obdivuhodné), je třeba také vložená energie a idea, kterou půjdete za své hlásat do blízkého okolí nebo celého světa. Vím, že někoho bolí, jak moc se stará o přírodu, a nikdo to neocení, ale Gretu, které je teprve šestnáct, zná celá planeta. Ano, je to tak. Každé dobré jednání pro druhého a přírodu má cenu a je mravně velké. Jsou ale lidé, kteří to umí ještě líp než ty, já, my. Někomu je dáno víc a víc se od něj očekává. Smiřme se s tím.

Tři papežové a jejich tři přístupy k etice stvoření

Jak je to s eko-etickou náročností současného papeže a jeho dvou předchůdců, Benedikta XVI. a Jana Pavla II.? I když posledně dva jmenovaní nevydali tak zásadní dokument, jakým je Františkovo Laudato si’, přesto i oni vstoupili do debaty o křesťanském vztahu k mimo-lidskému světu. Ať už si o Josefu Ratzingerovi myslíte, co chcete, i on je nositelem německé poválečné proměny, a tedy i postupného rozvoje nového přístupu k přírodě a jejím zdrojům. Navíc je  lidsky, intimně spjat s nám ne tak vzdáleným Bavorskem, které se jako bohatá spolková země snažilo a snaží uchovat svoji krajinu a kvalitu života na vysoké úrovni. To, co pro Německo i v ekologické oblasti dělá Angela Merkel, musí Josefu Ratzingerovi imponovat. Rozumí se samo sebou – a stačí vám k tomu v prvním přiblížení zevrubný pohled na českou a bavorskou stranu Šumavy – že přemýšlení o otázkách ekologické etiky má v německé tradici mnohem hlubší impakt. Je to vidět na každém rohu, v každém městečku, v každé vsi. Svatý Jan Pavel II. byl básník a sportovec. Víte sami, že jeho vztah k poválečnému Německu a tamnímu episkopátu byl pozitivní, jinak řečeno – přejal to nejlepší, čím poválečné Německo přispělo k zacelení ran, lidí i přírody. I když se ekologické vize budoucnosti nestaly jádrem jeho pontifikátu, pomalými, často neznatelnými kroky připravoval citlivě půdu pro to, co zažíváme dnes. Existují stovky jeho kázání a proslovů například ke sportovcům, které nabádal k ušlechtilému sportování, dobrému vztahu k vlastnímu tělu i přírodě, v níž se většina sportovních disciplín odehrává. A papež František, pocházející z Latinské Ameriky, jejíž přírodní bohatství působí na Evropana jako z jiné planety? Vědom si toho, co jeho země dostala do vínku, i tragického přístupu kolonizátorů a byznysmenů ke krajině a zdrojům, uvažuje nad eko-etickými otázkami nikoliv z kanceláře nějaké instituce, ale jako člověk, který je zahanben tím, jak se s planetou Zemí zachází. Jde s kůží na trh, vysmíván zvláště těmi, kteří chápou dominium terrae jako zásobárnu potravy a nerostných surovin, a hlavně těmi, kteří se v prostoru Božího stvoření jen pohybují, konzumují, jsou. 

Papež František a Greta Thunberg při setkání na náměstí svatého Petra
Autor: Vatican News

Jan Pavel II.

V encyklice Redemptor hominis mluví Jan Pavel II. jasnou řečí o tom, že se naše „plody obracejí proti člověku samému“ (čl. 15). Slova ze 4. března roku 1979, která adresuje všemu křesťanskému lidu, potažmo celému lidstvu, námi měla otřást, abychom dnes, v roce 2019, byli někde úplně jinde. Nejsme. „Přitom však pozorujeme, že užívání tohoto bohatství nejen pro průmyslové, nýbrž i pro vojenské účely, jakož i nekontrolovaný rozvoj techniky bez všeobecného a skutečně ve prospěch člověka zaměřeného plánu, často ohrožují přírodní životní prostředí, přerušují přímý styk člověka s přírodou a odcizují ho od ní. Zdá se, jakoby člověk nevnímal žádný jiný význam přírodního prostředí, kromě toho, který slouží bezprostřednímu cíli využití a spotřeby. A přece podle vůle Stvořitele se má člověk stýkat s přírodou jako její rozumný a ušlechtilý ‚pán‘ a ‚ochránce‘ a ne jako ‚vykořisťovatel‘ a bezohledný ‚plenitel‘.“ Vrchol jano-pavlovské ekologické etiky je podle mého mínění obsažen v jeho encyklice Centesimus annus z roku 1991, kdy dává do úzké úměry „ničení životního prostředí“ s ničením „mravního prostředí“. Říká: „Kromě nesmyslného ničení přírodního životního prostředí je nutno zmínit se o ještě závažnějším ničení mravního prostředí; nevěnujeme mu ještě zdaleka potřebnou pozornost. Zatímco se oprávněně, i když mnohem méně, než by bylo třeba, snažíme chránit životní podmínky ohrožených živočišných druhů, protože si uvědomujeme, že každý z nich svým dílem přispívá k všeobecné rovnováze na zemi, angažujeme se mnohem méně pro zachování morálních podmínek věrohodné ‚humánní ekologie‘. Nejen zemi dal Bůh člověku, aby ji užíval s přihlédnutím k původnímu cíli tohoto statku, který mu byl darován. Bůh dal člověku také jeho samého, a proto musí člověk respektovat přirozené a morální struktury, jimiž byl vybaven.“ (čl. 38) To, v čem žijeme, je v přímé úměře k tomu, jací jsme. Opakujme si to každé ráno: To, co vidím před okny svého domu, na ulicích svého města a v krajině, to jsem také já se svojí mravní výbavou.

Pokud nám Františkovy ekologické ponory, stejně jako naléhavost Grety Thunberg, přijdou přestřelené a mimo realitu, musíme to ve stejném smyslu říct i o myšlenkách a výzvách Jana Pavla II. Nejde v nich totiž „jen“ o papežský dopis a doporučení biskupům a věřícím celého světa, ale o víru velké části církve. Nesejde na tom, že tyto mravně náročné texty nejsou vyhlášeny ex cathedra. Papežové vědí, čím žije obecná církev a co je třeba připomenout a vyzdvihnout v denním životě věřících. I když primární a sekundární úloha církve spočívá v hlásání evangelia, rozpoznávání znamení doby, i to znamení ekologické, je tím, co nám umožňuje jinak, lépe, nově pochopit Boží slovo k nám. Inkulturace Božího slova se pak děje v krajině formované člověkem úplně nového srdce, které mu svou obětí vykoupil Boží Syn.

Benedikt XVI.

Německý papež, často podezíraný ze salonního přístupu k problematice životního prostředí, byl jako jeho předchůdce nanejvýš naléhavý. Pokud se člověk považuje jen za „plod náhody či evolučního determinismu“, píše v Caritas in veritate (čl. 48), pak se v jeho svědomí „oslabuje vědomí odpovědnosti“. „Pokud nedokážeme v přírodě vycítit náměty k dokončování a úkoly k naplňování,“ říká, „dopadne to buď tak, že ji považujeme za nedotknutelné tabu, anebo naopak, že ji zneužíváme. Oba tyto postoje nejsou v souladu s křesťanským pohledem na přírodu, plod Božího stvoření.“ „Příroda,“ pokračuje Benedikt, „je výrazem plánu lásky a pravdy.“ Stačí se však podívat kolem sebe na mikro a makrodestrukci přírodního světa, rozporcovaného podle finanční síly velkých hráčů. Je-li to, co se odehrává v Amazonii, Asii, Africe i Evropě, symbolem „plánu lásky a pravdy“, pak oba tyto pojmy ztratily svou platnost a nemají právo existovat ani jako simulakra. Papež právem varuje před novými formami „novopohanství“ a „pantheismu“, které mohou – a často to také dělají – pokládat „přírodu za důležitější než samotnou lidskou osobu“. Nestačí a nikdy nestačil pouhý technický přístup k přírodě, neboť ta je, jak papež připomíná, hlavně „podivuhodné dílo Stvořitele, jež v sobě nese určitou gramatiku, která poukazuje na účelnost a kritéria moudrého a nikoli účelového užívání“. Tím nejdůležitějším v našem přístupu ke správě a ochraně životního prostředí je podle Benedikta kultura, která dbá „příkazů mravního zákona“ (čl. 49). Papež volá po odpovědnosti jednotlivců, zemí i globálních institucí právě tak jako Greta Thunberg. Leitmotivem jeho přemýšlení je, že jako dědici Země ji jednou budeme předávat našim dětem. „Musíme však upozornit na závažnou povinnost předat zemi novým generacím v takovém stavu, aby ji také ony mohly důstojně obývat a dále kultivovat. To v sobě zahrnuje závazek rozhodovat společně po odpovědném zvážení, jakou cestou se ubírat, s cílem posílit alianci mezi lidskou bytostí a životním prostředím, které má být zrcadlem stvořitelské lásky Boha, od něhož pocházíme a k němuž jdeme.“ Přijde-li vám apel švédské studentky přitažený za vlasy, musí vás výše zmíněné encykliky dohánět k šílenství. Představte si, že by vás samo magisterium zavázalo ve víře a svědomí, abyste to, jak v ekologických otázkách smýšlí církev, uplatňovali ve svém všedním životě. Bylo by to pro leckoho kruté, ale mám za to, že by se z toho jako tolikrát v jiných případech zase pěkně vyšvejkoval. 

Papež František

Jorge Mario Bergoglio to jako papež František vzal od podlahy. I přesto, že nepochybně ví, že silou své osobnosti, opírající se o vanutí Ducha, nezpůsobí v žádném z jemu blízkých témat globální revoluci, rozhodl se, že moji, tvoji, naši církev teď a tady zaangažuje do ochrany životního prostředí, a tedy prostoru, v němž jediném se může uskutečňovat a růst kultura, v níž jedině mohou žít, uskutečňovat a růst lidská srdce. Je si vědom, tak jako velcí teologové a světci minulosti, že v otráveném prostředí snadno roste utrpení, strach, skepse a negativismus geometrickou řadou, místo toho, aby se žila radost ze vzkříšeného Pána. Dobře si rozumí s teology a pastýři Východu, kupříkladu s konstantinopolským „zeleným“ patriarchou Bartolomějem. Laudato si’ je dokladem takového obratu. Moje štěstí i neštěstí je v globálním světě štěstím i neštěstím druhých, přesně tak jako v mystickém těle – církvi – jsou osudy nás všech tajemně provázány a předurčeny. Nejsme zaměstnanci a v přísném slova smyslu ani nadřízení a podřízení. Nejsme obchodní partneři ani kolegové, ale bratři a sestry, děti Boží. Bolest člověka na druhém konci planety, víme-li o ní, má být zahrnuta v naší modlitbě právě tak jako nesnáze člověka bydlícího v domě o patro níž. Františkovo burcování o ekologii není ani rétorickým cvičením, ani sbíráním politických bodů. Je vetknutím Boží církve do každodenní péče o stvoření. Myslím si, že přinejmenším oné ekologické reciprocitě, kterou papež mnohokrát zmiňuje, by český a moravský člověk rozumět měl. Vzpomeňte si na jedny ze dvou fatálních povodní, které postihly Českou republiku (2002 a 2009). Ohromné množství obyvatel finančně a svou prací pomáhalo druhým, protože tak velká bolest ze ztráty všeho nechá chladným jen bytost bez srdce. Lidi věděli a ví, že to, co postihlo druhé, s nemalou mírou pravděpodobnosti postihne jednou také je – povodně, extrémní sucha, neúroda, živelné katastrofy. Spoléhají na solidaritu. Někde uvnitř sebe ještě důvěřují v bratrství. Ve svém projevu k OSN papež na počátku svého pontifikátu (2013) pověděl, že člověk má na to, aby skrze něj „Bůh zavlažoval Zemi“. Byl hlavním podporovatelem latinskoamerických a karibských biskupů v jejich odvaze pojmenovat hrozící katastrofy na jejich území. Moje utrpení je tvoje utrpení, tvoje radost je mojí radostí.

Vykořisťovaní – příroda i člověk

V apoštolské exhortaci Evangelii gaudium šel na hlubinu jako málokdo předtím. „Nedovolme,“ říká papež, „aby náš pobyt na zemi zanechával stopy zmaru a smrti postihující život náš i budoucích generací.“ (čl. 215) Bouři ve sklenici vody způsobilo Františkovo používání zavedeného pojmu „humánní / lidská ekologie“ (human ecology), v níž přece jen trochu obrušuje hrany ryze antropocentrického pojetí naší role v řádu stvoření. Chápu, že tím někoho může dráždit, jenže nikdy se nezavděčí všem. Srdce Františkova poselství je v mém čtení toto: existuje analogie mezi „vykořisťovaným člověkem“ a „vykořisťovanou přírodou“. Pakliže se rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými a pakliže bohatí bohatnou samospádem a chudí chudnou tím více, čím víc pracují, je evidentní, že za oběť nekontrolovaného systému padne dříve nebo později jak životní prostředí, tak člověk. „V tomto systému, který má sklon pohlcovat všechno za účelem navýšení zisků, je cokoli křehkého – jako například životní prostředí – bezbranné vůči zájmům zbožštěného trhu, které se staly absolutním zákonem,“ píše František (Evangelii gaudium, čl. 56). Nejde tu, nemylme se, o slova řečená mezi obědem a kávou. Jde o konkrétní výzvu dovnitř církve a společnosti, která tuhle nerovnost musí změnit. Spolu s miliardami jednotlivců totiž takové globální destruktivní chování zabíjí i kulturní prostor, v němž, jak jsme již výše napsali, se odehrává slyšení a činění Božího slova. František v úvodu Laudato si’ připomíná klíčové myšlenky svých předchůdců – a ani ty, Pavla VI. nevyjímaje – nejsou žádnou teologickou selankou. Mnoho požadují, mnoho naléhají, nejsou bezcenným žbrbláním o polední pauze. Souvislost mezi tím „jsem křesťan“ a „jednám ekologicky“ je odteď již naprosto zřetelná. Církev ji chce.

Ve 161. článku své zelené encykliky říká, snad dokonce totožnými slovy, co Greta Thunberg: „Katastrofické předpovědi dnes nelze přijímat pohrdavě a ironicky. Mohli bychom zanechat příštím generacím přespříliš trosek, pouště a špíny. Rytmus spotřeby, plýtvání a alterace životního prostředí překročil možnosti planety takovým způsobem, že nynější neudržitelný životní styl může vyústit pouze do katastrof, jak se v různých regionech již skutečně periodicky děje. Oslabení účinků aktuální nerovnováhy závisí na tom, co učiníme nyní, zejména, pomyslíme-li na odpovědnost, kterou nám přisoudí ti, kdo budou muset snášet ty nejhorší důsledky.“ I papež se změnil. Je to starý muž, chodící rozvážně a pomalu, s mírnou nadváhou a velkými starostmi. Jeho obnošená, div ne průhledná bílá klerika by někomu mohla připadat až k popukání. Nevyhýbá se ale emocím, gestikulaci, jeho jazyk je hluboce lidský, přirozený, mladý, v některých valérech dokonce básnický. Bez špetky uzardění tvrdím, že je Gretě Thunberg v lecčems podobný. Je to chytrý muž, který prošel obrovskou vnitřní proměnou z vojáka-jezuity, kterému se leckdo vyhýbal, v moudrého muže, jenž si uvědomil, že se zatrpklostí, kyselostí života a nadáváním na svět to ani jako papež daleko nedotáhne. Smějeme-li se dětem a dospívajícím, že jejich snahy a sny o lepší společnost dopadnou přesně tak jako ty naše (tedy špatně), zabíjíme svou, ale hlavně jejich naději. Platí na nás, že tohle nám opravdu nikdo nikdy neodpustí. Mlýnský kámen uvázaný na náš i cizí krk se pomalu dotýká vodní hladiny.

Katarze, nebo spíš „make kotle na mazut great again“?

Tak jako v postojích nemalé části obyvatel zemí za bývalou železnou oponou k tzv. uprchlické krizi, k exulantům vůbec, k lidem jiných náboženství (islámu zvláště), jiné sexuální orientaci, jiného – ne příliš normativně sešněrovaného životního stylu, i ve vyjádření ke švédské studentce je patrná duchovní krize spočívající v jediném – sázíme na minulost, místo abychom jako křesťané sázeli výhradně a jen na budoucnost. Vysvědčení, které část obyvatelstva svými názory vystavila, je strašné. Mezi samými pětkami se tu a tam objevuje čtyřka daná z milosti. Bojím se, aby občan-věčný student „vysoké školy života“ nadobro nezahořkl a nezačal napříště v kamnech spalovat doslova vše, co hoří. Edukační linie papežských encyklik, exhortací a proslovů je nepopiratelná. Jejich sdělení není složité: I když nemůžete osobně ovlivnit globální destrukci životního prostředí a tempo globálních změn tak, jak byste si představovali, nikdy nerezignujte na každodenní péči o stvoření, která začíná ve vašem bytě, v tom, co kupujete, spotřebováváte, jak se staráte o místo před domem. Projíždíte-li Českou republikou, vidíte, že i v roce 2019 tu jsou oblasti, města a vsi, kde to vypadá jako po válce nebo po odchodu sovětských vojsk. Ve zneužité, polámané, do grotesknosti proměněné krajině nelze žít život, který by inspiroval ke konání velkých věcí. Spotřeba energie na holé přežití okolního hnusu je tak veliká, že se člověk nakonec dobrovolně zavře doma a raději nevychází. 

Říkám si, když se naopak dostanu do městeček a vesnic, které vypadají jako z kalendáře: „Kdo v nich asi žije? Je mezi lidmi, kterým jde o to, aby žili v čistém, klidném, ekologicky vyrovnaném prostředí, nějaká Greta Thunberg – bez ohledu na věk a pohlaví?“ Nejde přece o to, se trumfovat, že jste i ve Švýcarsku viděli černou skládku a v Rusku vesnici jako z románu. Jde o formativní rozhodnutí, o obrácení, o vaše „ano, věřím“, kterým se v Kristově vykupitelském příběhu přihlásíte k osobní odpovědnosti za životní prostředí. Jestli budete před domem sbírat odpadky nebo čistit automobilové skvrny od oleje v tahitské košili, obleku nebo jen tak, halabala, na tom nesejde. Nemusíte „makat“ a zaklínat se tím, že „bude líp“. Hesla jsou k ničemu.. Bouchněte večer v hospodě před chlapama do stolu a řekněte: „Hergot, chlapi, musíme pro tu naši vesnici něco udělat, když už to dělají i borci z Dolní Lhoty!“ Nebojte se to říct emotivně jako Greta Thunberg. Umíte-li se do krve hádat o to, kdo má letos lepší zelí, rajčata a vytuněné auto, víte dobře, jak zapůsobit na druhé. Neděláte to jenom pro sebe. Vaše dcera a syn vám ještě dnes večer položí řadu složitých, vážných otázek. Karel Čapek, jak víte, věřil celý svůj život v obyčejného člověka. Vyhřezlé běsy roku 1938 mu tuto víru vzaly. Ani já nevěřím v obyčejného člověka s takzvaným zdravým selským rozumem, který ví víc než lidé poučení, dnes a denně hledající pravdu a nové způsoby, ne důvody proto, proč věci nejdou. Přesto věřím ve vzmáhající se stavovskou čest, která lidem nedovolí nechat ležet krásu ladem a chovat se k přírodě jako – k cizincovi. 

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.