Seznamka
Jan Jandourek
Autor: Archiv autora
Jistý církevní hodnostář nedávno dospěl k názoru, že stoupence práv různých sexuálních menšin už začali podporovat i satanisté. To je dost odvážná myšlenka, protože zatím se na všelijakých akcích hrdosti objevovali politici, umělci, akademici, studenti, matky a otcové rodin a jiné asociální živly, ale o satanistech nebyla zatím řeč.
Důvodem byla zřejmě malá skupinka, která se na svých transparentech hlásila k satanovi. Přišlo mi to od pohledu méně satanistické, než jsou různí údajní vlastenečtí strašáci, kteří brouzdají na silně konzervativní akce. Ani to množství tedy nebylo nějak impozantní.
Z čiré zvědavosti jsem nahlédl na internetové stránky tohoto hnutí, počet jehož stoupenců je těžko odhalitelný, a nic moc pikantního tam nebylo. Pokud by se tam občas neobjevily nějaké fráze o satanovi, působilo to spíš jako směs ekologismu, novopohanství, romantismu a snahy prožívat sexualitu dost nespoutaně. Aspoň podle měřítek různých katechismů. Zkrátka nic moc. Mohu se mýlit, ale satanismus mi tam přijde spíše jako nálepka zastupující jiné věci. (Někdo by naopak mohl tvrdit, že tohle všechno jsou ve skutečnosti výhonky satanismu, který se maskuje za… atd. Tak se nedá nějak exaktně zjistit.)
Obvinění ze satanismu a posedlosti a službě ďáblu bývala kratochvíle, kterou si užívaly různé křesťanské církve a skupiny, když bojovaly mezi sebou. Papežové soudili, že Antikristem je Martin Luther, a ten si to samé myslel o nich. Za velkého schizmatu, kdy jsme měli v Evropě papeže hned tři, obviňoval vždycky jeden z nich ze služby ďáblu zbylé dva. Celá církev tak byla v podstatě hned několikanásobně satanistická. Nevyznali se v tom ani světci, kteří stáli na různých stranách.
Jenže jak poznáme, kdo je opravdový satanista, nebo sice nikoli satanista, ale jedinec pod temným vlivem? Tím se dostáváme k zásadnější otázce, než hledání stop ďábla v duši – duši těch druhých pochopitelně.
Náboženství se nejlépe pozná podle toho, co v člověku působí, když je řeč o Bohu. Jako postižené zlem se jeví, pokud existuje jen jako výsek bytí a neproniká celou duší, pokud má podobu zákonictví a je izolované od živé zkušenosti, je založeno na strachu z autorit, které mají monopol na výklad svatých písem. Náboženství, které je jen součástí společenského systému a rozdělení moci a které nemá sílu, aby mohlo lidi obnovit. Právě takové „duchovno“ se může stát polem působnosti Zla.
Vraťme se k obrazu posedlosti. (Že je něco obraz, ještě neznamená, že to neexistuje. Mona Lisa je taky obraz, a přitom skutečně žila.) O působení démonického můžeme mluvit tam, kde je ve hře nějaká destruktivní vnější síla (zvnitřněná), která nutí člověka myslet, jednat a mluvit jinak, než by chtěl. Takový člověk je izolovaný od ostatních, je považován za nečistého a sám se jako nečistý cítí.
Právě to vyjadřuje v Markově evangeliu příběh o Ježíšovi, který vyhnal z posedlého zlého ducha:
„Když přišli do Kafarnaum, hned v sobotu šel do synagógy a učil. I žasli nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci.
V jejich synagóze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Ten vykřikl: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi Svatý Boží.“
Ale Ježíš mu pohrozil: „Umlkni a vyjdi z něho!“
Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel.
Všichni užasli a jeden druhého se ptali: „Co to je? Nové učení plné moci – i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho.“
A pověst o něm se rychle roznesla všude po celé galilejské krajině. (Mk 1,21-28)
Vyhnání zlého ducha následuje hned po větě, která zmiňuje, že Ježíš je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci.
Skutkem se hned ukazuje, že toto učení „funguje“. Zákoníkům v praxi zjevně moc nefungovalo, což bylo jistě frustrující, ale lidé jsou zvyklí, že něco nefunguje, tak jim to procházelo. Jenže u Ježíše to bylo jinak, a to byl taky důvod k frustraci. Musela to být ohromná delegitimizace zákonické moci.
A nejen to, když se na to podíváme z hlediska lidské zkušenosti, je to ještě horší. Zákoníci totiž mohli tuto posedlost sami přímo vyvolat. Jak připomíná Eugen Drewermann, takový proces začíná už od raného dětství, třeba ve školce. Dítě má různé pocity, ale autorita mu je zakáže, protože jsou to přece nesprávné pocity. Trestající rodiče a učitelské autority způsobí, že si dotyčný takové pocity nakonec zakazuje sám. Dochází k odosobnění člověka pod tlakem kolektivních frází. Nebožák je zásoben věděním, jak SE něco dělá, jak SE správně mluví, co SE očekává.
Posedlost a ďábelskost spočívá v té vnější moci, která se zvnitřní a získá nad člověkem vládu, takže ačkoli za nic nemůže, sám si nepomůže.
Ježíš pak musí zákonitě překonávat odpor vůči uzdravení. „Co je ti do nás?“ Už to nemá pod kontrolou, stejně jako někdo už nezvládá alkohol, hráčství, drogy nebo posedlost učením nějaké sekty. Jenže když někdo naříká, máme mu naslouchat, nebo mu zavřít pusu?
Ježíš postupuje jinak než učitelé Písma. Nová doba znamená, že lidé nepatří nikomu víc než Bohu. Chytat se prvního záchranného stébla a vydávat se všanc mocnostem, které nejsou Bohem, to je ďábelské. Bůh nás chce jako osoby. Kolektiv nás tlačí k tomu, být součástkou, kolečkem, které musí přesně zapadat a otáčet se podle určeného rytmu, aby mašina fungovala. Zákoníci jsou konstruktéři, kteří popisují, jak mají vypadat součástky, aby stroj fungoval. Ještě navíc sami věří tomu, že je to tak správné. Boží království je blízko a my máme žít jako v pekle. Přitom nemusíme.
Výše zmínění mladí lidé, kteří se deklarují jako satanisté, se nezdají být tolik pod mocí destruktivních vnějších sil, které vpustili sami do sebe a pak už se jich nemohou zbavit. Tenhle dojem budí spíše zákoníci, kteří jsou přesvědčeni o svých manuálech a nasadí je na každého, ať se to hodí, nebo nehodí. Jsou jako majitel hotelu, který chválí svůj podnik, ukazuje na krásné vybavení a pohodlná lůžka a nabízí odpočinutí. Jenže zákazník se do postele nevejde, protože je příliš krátká. Majitel tedy vezme pilu a počne nocležníka přiřezávat na příslušnou míru. „Co křičí? Chce bydlet? Chce. Zatím si skoro nikdo nestěžoval!“
A kolem pobíhají hosté trpaslící a volají: „Prima hotel! Prima hotel!“
Pak se divme, že do takového zařízení nikdo ani nepáchne, protože pověst o podivných službách se roznese.
V tom je ten problém zákonictví, že posedlost nejen neumí léčit, ale ještě ho samo vytváří.
Autor je sociolog, publicista a starokatolický kněz.
